Už rozvil čas…
Neberu vás na všechny své procházku s hudbou, ale občas neodolám. Tentokrát jsem si stáhnul na cesty pár zvláště vydařených budovatelských písní. Vzpomínáte ještě?
Nejsem znalec hudby, ale pocity jsou při poslechu opravdu zajímavé. Jistě jste ti také všimli, že k lepším zítřkům se jde jednotným krokem a v zákrytu. Nechme stranou halekačku o tom jak rudí námořníci jdou od fááábriky k fááábrice a od lódiii k lódiiii. Ta byla směšná už tenkrát.
Poslouchal jsem ovšem ty různé budovatelské popěvky z kategorie líbivých. Většinou se tam na počátku rozlije hudební rozkvetlá louka, plná slunce a pohody. Dívčí i mužské hlasy shodně informují, že všechno voní nadějemi, všichni jsme mladí, zejména komunisté a po kraji zní zpěv a smích.
Potom se ovšem vracíme k pochodovému rytmu, někde je jenom vespod, pod melodií, ale ta údernost nechybí. Také se tam občas jen tak mezi řečí zatočí s vrahy, štváči a jinou havětí. Podstatní jsou básníci, kteří zívají pro mladé, zaslíbená země, víra, spojená do houfu srdce. A to všechno pěkně do pochodu. Kupředu levá, zpátky ni krok!
Poslouchal jsem a přemýšlel hlavně o těch textech. Dělali je často i lidé zkušení, znalí slova, někdy i skuteční básníci. Neumím posoudit, zda tomu zpočátku někteří i věřili, možná ano, nevím. Kolik je v těch písní zpěvu a smíchu, kolik oblohy, která se klene, kolik míru který je třeba bránit za každou cenu.
Naděje, ideály, všichni kráčeli slunci vstříc. Kteří z nich věděli, kteří tušili, laureáti, co všechno se skrývá za tím pozlátkem socialismu? Kolik z nich vědělo, co se děje za ostnatými dráty komunistických koncentráků? Přiznejme, že někteří chvilku mohli i věřit, že tam jsou nepřátelé socialismu, mohli, snad. Když tak o tom přemýšlím, jako kluk jsem k takovým informacím prakticky nepřišel. Až v šedesátých létech, tam se postupně otevíraly informační závory. Potkal jsem první spolupracovníky, kteří okusili „převýchovu“ na uranu.U vína šeptem vyprávěli, čím prošli. Potom už vyšel první Pecka, informace se šířily rychle, tajil se dech. Ovšem pořád se pořádaly radostné první máje, pořád náš prostor zaplavoval smog budovatelských častušek.
Bylo by to možná téma na vědeckou studii. Míra odpovědnosti autorů těch propagandistických lží, smolených do rytmu a často i s řemeslnou zručností. Neumím to přesně kvalifikovat, ale když se do těch popěvků zaposloucháte, možná vás obejde podobný smutek, jaký obešel mne. Některé se mi tenkrát i líbily.
Text:Josef Hejna
Ilustrace: Václava Arnoštová