Drvaři...
Tento příběh který vám budu vyprávět se odehrál už téměř před sto lety na horách v jednom zapadlém koutě Valašska. A protože ani po tak dlouhé době neztratil na své dramatičnosti a autentickém půvabu, rozhodl jsem se podělit se o něj i s vámi...
Je ráno a ještě za šera jdou chlapi hore grůněm a mlčí. Saně mají na ramenou, sníh jim křupe pod nohama, ale oni šlapou hore, jako každý jiný všední den. Mrzne jen to praští, na ně to však neplatí, neboť na tvrdou práci v horách si už dávno zvykli. 
Jdou - čepice mají v rukách, košile na prsou rozepnuté a z každého se dýmí jako kdyby jalovec zapálil. A za nimi jdou pomahači. Ogařiska,cérky, nebo jejich roby - a ti zas nesou řetázky zvané podkládky... Asi po hodině cesty dojdou až k hoře a zastaví se u první velké hromady dřeva, které jsou tu rozsety po grůni všude, kde se v létě stínalo.Letos začala zima velmi brzo. Už okolo Mikuláše napadl první sníh a tak se některá ta hromada pod bílou čepicí dá jen stěží rozpoznat.
Jen na chvíli si lidé oddechnou a už se dávají do práce. Nejdříve musí z rýzně probít cestu a dřevo odstěhovat až k ní. Potom ty lehčí polena naloží na saně a ty těžké hrče, nebo,,barani“ jak oni jim říkají, se musí navázat do řetázků a zapřáhnout za saně.
V ostřejší grapě se však musí do baranů naložit dřeva víc než na saně a na tom posledním se pak ještě veze pomahač, aby se celý náklad zaryl do sněhu a nejel tak rychle. Pod skluznice saní chlapi ještě upevňují ,,podkládky“ - což jsou ty krátké řetázky, které si sebou pomahači přinesli a náklad je připraven...
Všechnu práci tu diriguje ten nejstarší a nejzkušenější chlap - strýc Potocký a to je vám na mú milú dušu opravdový chlap.Ten je tu na horách ze všech drvařů také ten ,,najučenější“ - však si ho také všichni považují. Ten doma po večerech leží jenom v knížkách a "študýruje“, aby se dozvěděl jestli bude někdy chudobnému člověku na světě lepší.Všecky novoty jim vždycky zvěstuje, ať jsou radostné či žalostné - i když těch druhých bývá víc... Zkrátka on jim umí ve všem poradit a drvaři ho proto považují za svého tátu.
Páni - jej nemají moc rádi, protože on byl odjakživa rebelant a často přesvědčoval drvaře, že oni mají také právo žít jak lidé a ne jenom dřít jak hovada...
Strýc si pak lehce hodil provaz přes rameno, přiložil dlaně k ústům a zvolal: ,,Varúj, Varúj...! - aby všechny upozornil na nebezpečí v rýzni. Potom trhnul saněmi, pomahač lehnul na posledního barana a už celé to spřežení uhánělo do doliny - až se za ním prášilo.
,,Varúúj - Varúúj !“ hned po něm volal Jura Zárubů - toho bylo slyšet snad až na druhé straně Lušovky.To byl chlap jak jedla a bystrý jako srnec.Však také vždycky vozíval ty největší fůry. Saně se prudce rozběhly, ale po chvíli v nich cosi ruplo, on vyletěl navrch a ogar co byl na zadku kříčel jak strhaný. To už Jura na nic nečekal - švihýcnul provazem z ramena a skočil na bok do sněhu.
Však věřte, že měl namále. Ale saně mu stejně smýkly po noze a on už jenom viděl jak v první zatáčce vpálily do buka. Ozvala se strašná rána a burácení rozházených polen - a dále už nic....ticho ! Táta celý v hrůze na něho křičí z grúňa : ,,Juro, Jurko - co je ?“ "Ale nic tato - nic, enom ty saně sú v řiti - urvala sa na nich podkládka - nejezděte dokáď nezavolám !“ Tentokrát to dopadlo dobře, ale strýc mu potom přece jen domlouval: ,,Dycky ti pravím, neval toléj na ty saně, ale ty nemyslíš ! Moc si trúfáš ale uvidíš, že ťa to po keréjsi ožebračí !“
Další varovné volání se rozléhá do doliny. A to už jede aj tata - strýc Potocký a na baranovi kope nohama jeho nejmladší ogařisko Tomeš. To je vám takéj pěkný vybíjanec.
V létě sem tam načerno chytával v potoku pstruhy, však posledně ho tam nachytal hajný Hruška a vysmýkal mu čaganem co do něho vlézlo...
A jednou vám zase strýcovi Kubešovém uletěl roj včel a usadil se na nedaleké jedli. Tomeš letěl honem za hajným a celý vyjevený mu povídá - ,,Strýčku, poďte honem se mňú aj s flintů - v grůnici sedí na jedli sova, taková veliká - to jistě bude tá co vám pokradla ty holuby.“ Když doběhli k té jedli, tak Tomeš mu ukázal na tu baňu posazenou ve vrchu jedle a čekal co bude . Hajný už neměl oči nejmladší, ale ve vršáku v četině tu baňu viděl dobře a tak rychle zamířil a báác! Luďkové moji milí - to vám byl větr... Strýc ztratili aj klobúk, flintu zahodil a mazal s kopce jenom to hučelo. Však měl potom několik dní hlavu velikou jak železňák, ve kterém se vařívaly zemáky pro mašíka...
„Varúúúj !“Zvolal Martin Bukovjanů, najsilnější chlap ze všeckých drvařů. Na baranovi jeho Hanča a jenom ta její rozevlátá šatka se za ní červeňá. Je to ta nejlepší gazděna ze všeckých drvařek - nejvíce jí dojí kravička a má vždycky největšího mašíka. Děcka má vždycky čistě oblečené a v chalupě se jim všechno jenom blýská. Ale v hoře už není tak třebná jak doma a tak jí Martin ráno než odešli z domu povídá :,,Jářku, Hančo - však ostaň dnes doma, já si aj sám zaradím !“ Žena se ale bránila - ,,Ale Bože můj, dyť já bych doma strachy uschla, že sa ti v hoře cosi stane....“
No vidíte a zrovna dnes se jí to muselo stát. Mezi polena jí přirazilo prsty - ona se pustila barana a ještě jede hodný kus po břiše, než se na ujetém sněhu zastaví.Klečí na rýzni - poraněné prsty má v hubě a vytřeštěným pohledem sleduje toho svého Martina jak ho fúra žene dolů a jak ten poslední baran bez jejího zatížení létá jak kravský ocas...
,,Varúúj“ - ozývá se horou najpěknějším hlasem. To teď jede Tereza Rubačova - oj to je vám děvčica jak ,,kylisár“. Ta když jde v neděli do kostela v kroji, toš ti staří chlapi sa všeci ohlédajú a ti mladí sa oblizujú jak komáři na klobásu. Ale klobásy jsou vysoko a Tereza také. Vydá se prý až najde lepšího a silnějšího chlapa než je sama. ,,Nebude si přece zadávat z nejakú třasořitkú!“
Tady je však v gaťách, bez šatky, lelíky má spuštěné na záda, pěkně rozehřátá a ve tváři červená jak krocan. Chlapi jí často špásem radívali : ,,Šak si rozhrň košulu jak my, hned sa ti uleví!“ Teď už si na ni ale nikdo netroufá. Vždyť už nejednoho povalila do sněhu, pořádně ho udřela a za ňadra mu nacpala sněhu...
Jednou v létě, to s našim mladým adjunktem pořádně zamávala. Ten se k ní tenkrát přikradl zezadu a z nenadání po ní chmátl.Ta se jenom zvrtla na patě a takovou mu vrazila, že se sbíral se země pod nedalekým smrčkem .
A víte co jí řekl? „Po mě bys tak byla dobrá pro nejakého horového huňála.!“ Chlapi se na něho hned vrhli, ale Tereza jim povídá :,,Chlapi, děte - děte si po svémi, takových panáků je dvanáct do tucta - „a ty prdelko zelená - než s tebou, to bych šla raděj s posledním drvařem! Teď jsem tě jenom pohladila, ale podruhé už by to mohlo být naposled !“
No a teď se zapřáhla do saní. Provaz si hodila přes rameno a na barana si vlezla její sestra Mařka.Ta neurostla tak velká a.Tereza o ní vždycky říkávala: ,,To co mě Pámbu přidál, o to ošidíl Marušku - a toš sa včiléj musíme držať spolu .“
Ale v tom už frčí aj strýc Barončáků - chlap velice šikovný, ale peníze se ho nikdy nedrží - jak jich dostane, hned jich propije. To vždycky při výplatě už na penízky čeká i ten jeho ,,Anděl strážný“ a hned mu jich sebere.
,,Varúúj - varúúúj“ - ozývá se znova. A to už jako poslední jede strýc Měrka…
Toš tak se tenkrát žilo na horách. Střídaly se chvíle radostné i žalostné, ale jak už to ten strýc povídával: ,,Těch druhých - smutnějších, bývalo vždycky o trochu víc!“
To vám kdysi Maruša Šulákova, byla to taková gryčná děvčica a už od malička se tloukla jenom po službách. Zamilovala se do Janka Chrásteckého ,,No co, ruky máme zdravé a vždycky se to lepší táhne ve dvou, než jednému...“ Však také po Novém roce sekla se službou a šla pomáhat Jankovi do hory -,,zvážať“. Však se také brzo potom zašli poradit na faru a když jich tenkrát velebný pán zapisoval do matriky, tak se Marušky ptal jaké že má zaměstnání? - ,,Vozím sa na baranovi !“ - zněla odpověď. No - ale tentokrát se prý na tu odpověď aj napálil protože si myslel, že si z něho dělá kašpara.
Když mu ale potom vysvětlili o co jde, tak jim slíbil, že se na to jejich vození také někdy přijde podívat. Nikdo se však tenkrát nenadál, že pan farář sice přijde, ale už jenom proto, aby nad nimi pronesl svou modlitbu pro umírající...
Tenkrát prý bylo v ten den veliké náledí. Chlapi Jankovi domlouvali aby si tolik nenakládal do saní, ale jako mladí lidé. Troufal si víc než mohl zvládnout a také si chtěl více přivydělat na tu svatbu... Urvala se mu podkládka a barani se na tom ledě neudrželi.Uskočit už nebylo možné, Maruša ho také nechtěla v té hrůze opustit a tak marně zatínala prsty do ledu, až měla nehty strhané. Janka přirazilo k jedli a Maruši to rozbilo hlavu o saně...
Lidé jim potom nastlali četiny na saně - četinou jich přikryli a toš takovou měli spolu tu svoji vytouženou svatební ložnici. Když jich potom vezli dědinou, toš aj ti staří drvaři co stáli okolo plakali jak děcka. A nejvíc prý ten velebníček. Ten už jim jenom naposledy požehnal a pravil: ,,Lidé dobří, kdo vás konečně jednou vysvobodí od té dřiny - ten bude mít velikou zásluhu u Pána Boha....“
Strýc Potocký - ten nejučenější ze všech drvařů - ten který znal všecky proroctví nazpaměť však na to pravíl: ,,Velebný pane, to nikdy nebude. Sybyla - byla moudrá žena a měla veliký rozum od Pána Boha a tá prorokovala, že budou sice po cestách jezdit vozy bez koní, ale že budou jezdit saně bez drvařú - to nikdy neřekla!“
No a vidíte. Už je to tak dávno a za ten čas hodně vody Bečvou proteklo…
A tak bych to svoje neveselé povídání měl raději ukončit. Byl to jenom jeden z těch mnoha všedních příběhů lidí, kteří tady žili už dávno před námi - příběh lidí, kteří zde pracovali, radovali se, milovali ale také umírali.
Na to všechno jsem si pomyslel, když jsme se vraceli s kamarády z poslední turistické vycházky po hřebeni z Kotlové na Soláň. Příběh mě kdysi vyprávěl strýc Měrků a vybavil se mě z povědomí právě ve chvíli, když jsme se zastavili pod vysokými sloupy, zatím ještě opuštěného lyžařského vleku.
Nad hlavou se nám ve větru pohupovaly ocelová lana, vzduchem poletovaly první sněhové vločky a my jsme prochladlí shlíželi ze strmého svahu do údolí. Před očima jsem měl najednou ty upracované, větrem ošlehané Valachy, kteří si možná právě v těchto místech chystali rozjet tu svoji fůru...
Je dobře, že byla vyslyšena prosba toho mladého vesnického faráře, protože lidé si tady dnes žijí spokojeně i bez té dřiny. Jsou obklopeni všemi vymoženostmi moderní doby a jako ti ostatní ve městech a na tu dobu už jenom vzpomínají .
Prostě žijeme si lépe - ale přece jen ruku na srdce. Nezatoužíte také někdy i vy po čemsi nevýslovném - po něčem co se nedá nahradit žádným otočením vypinače či stiskem tlačítka vašeho dálkového ovladače ?
Možná vám chybí právě to jednoduché a prosté lidské zvolání ,, V a r ů j“ - které se tu kdysi na horách tak často rozléhalo do šera mrazivého rána....
Miloslav Helis
Další články autora: