"Souška" aneb o oslovování
Ve škole mívali s vzájemným oslovováním větší či menší problémy jak učitelé, tak i žáci. Nutno však hned na začátku podotknout, že učitelské problémy většinou ustupovaly přímo úměrně tomu, kolik dnů uplynulo od 1.září, a žáci? Ti si tento problém vyřešili po svém.
Za minulého režimu byly učitelky nuceny striktně vyžadovat oslovování „soudružko učitelko“. Ale zkuste si to vyslovit párkrát za sebou! Nic moc, že? A tak si žactvo pomohlo a my jsme se ze soudružek učitelek změnily na „soušky učitelky“. A protože i toto oslovení připadalo dětičkám dlouhé, staly jsme –a to bez ohledu na to, do jaké váhové kategorie spadáme- pouhými „souškami“. Nu což! I na to se dalo zvyknout, ale když už bylo někdy toho „souškování“ moc, ohrazovala jsem se: „ Poslyšte, já se svými 50kg (tady upozorňuji, že dnes by tato číslice vypadala poněkud jinak) sice nejsem žádné košaté dubisko, ale souška, to rozhodně nejsem!“
Pak se změnila doba, s ní i oslovování pedagogů a pedagožek a my učitelky jsme si „výrazně polepšily“. Ze soušek jsme se změnily v „pančelky“…
Při pohledu z druhé strany bylo oslovování poněkud barvitější. Když jsem začínala učit ve třídě, kterou jsem z předešlého školního roku neznala, požádala jsem děti, aby si na kraj své lavice postavily stojánek z přehnutého výkresu se svým křestním jménem. Časem jsem však od toho upouštěla, protože jsem si za 2-3 hodiny všechny děti pamatovala jménem i příjmením. Oslovovala jsem je zásadně křestním jménem. Jestliže jsem někdy použila příjmení, jeho nositel již věděl, že určitě nebude následovat pochvala.
Výjimečná situace nastávala, když jsem byla nenadále poslána tzv. „suplovat“ do nižších tříd, kde jsem neučila, a tudíž jsem děti většinou neznala. Tady jsem oslovovala „univerzálně“- všechny holčičky byly Mařenky a všichni kluci Františci. Lišili se jen barevně-podle toho, co měli ten den oblečeno. A tak jsem k tabuli volala tu „červenou Mařenku“, tu „kostkovaného Františka“ a dítka reagovala různě. Ti starší ze 4. a 5.třídy to brali lehce pobaveně, ale ti menší se vyžívali. Hlavně mrňata v 1. a 2. třídě mi nadšeně hlásila: „Já jsem dnes růžová Mařenka, ale včera jsem byla proužkovaná!“ „A já jsem žlutá Mařenka s puntíky!“ snažila se ji trumfnout další holčička. Chlapeček v první lavici se do barevného trumfování nezapojil, ale bylo vidět, že nad něčím hloubá. Až po chvíli se přišoural ke stolku a tajuplně mi sdělil: „A já budu v zimě pořád kostkovaný František, protože mám všechny flanelky kostkované.“
Míla Nová