Psí historky
Život naší rodiny byl odjakživa doprovázen živočišstvem všeho druhu, věrně ho doprovázeli i pejsci nejrůznější rasy a původu. Dětství mé ženy připomínají Valdyna a Tref (možná byli i další), mě jako novomanžela v domě vítal krásný a dokonale vycvičený vlčák Bojar. Po menší pauze beze psů následovala pro dceru klidná a hodná Jiskra (jméno dostala jako dovádivé štěně), pro vnučku Barr, malý hrdý knírač překypující temperamentem… Toto povídání je o těch dalších které následovali a snad najde své čtenáře.
Ztratila se Adélka
Naše dcera na svou chalupu pravidelně bere se sebou své dva psy, Hurly i yorkshira Adélku (abych byl přesný, Adélku Milbar). V ten památný den jako vždy zaparkovala před chalupou, se svými dvěma psími společníky se usídlila ve svém letním stavení, ti se okamžitě rozběhli po zahradě, přezkoumali okolí – zkrátka den probíhal jako jindy, snad až nato, že po půlhodině si ještě zajela na drobný nákup do své oblíbené, jak tvrdí ve všech směrech dokonale vybavené vesnické prodejny smíšeným zbožím. Chalupu nechala otevřenou, psi pobíhat po zahradě…
Adélka
Po návratu zaznamenala podezřelé ticho a klid, žádné psí dovádění, Hurly až mimořádně klidně polehávala před domem, Adéla, jindy se neustále domáhající aportu, nikde. Nepomohlo hlasité vyvolávání, průzkum celé rozlehlé zahrady, dotazy u sousedů – Adélka nebyla k nalezení, zmizela. Ještě se svým stopařem, Hurly, oběhla celé široké okolí, vyběhli i do přilehlého lesa – vše bez úspěchu. Adélka se ztratila. Nečekala, projela celou malou vesničku ze severu na jih, z jihu na sever, z východu na západ a zpět, prozkoumala celu náves, zastavovala na každém rohu, vyptávala se kolemjdoucích – pod pejskem jakoby se propadla zem.
Jakoby se mi ztratilo dítě, opakovala si, nemohla tuto ztrátu přijat, akceptovat. Následoval obecní úřad, pan starosta ochotně zapnul místní rozhlas, chopil se mikrofonu, pohnutými slovy ohlásil bolestnou ztrátu, s nápovědou za zády popsal psa: fenka yorkshira, malá, přítulná, slyší na jméno Adéla, má ráda lidi. Uplynula půlhodina, celá, hlášení se opakovalo, ale marně, nikdo se neozval. Se smutkem v srdci se vrátila se domů, ale ani několik dalších hodin naději nepřineslo žádnou změnu.
Večer jí došlo, že část nákupu v tom shonu a rozrušení zapomněla odnést z vozidla.V okamžiku, když pootevřela dveře vozu, vzadu se ozvalo tichounké kňučení. Pod zadním sedadlem se choulil dlouze hledaný pejsek, ztracená Adélka. Vysvětlení bylo nasnadě. Adélka se ráda vozí a důvěrně znala své vyhrazené místo za zadními sedadly. V okamžiku, kdy dopoledne zpozorovala pootevřené dveře auta, bez váhání hupla na své místečko, mohlo by se na ni přece při odjezdu zapomenout. Je skoro jisté, že náležitě vychutnala opakované projíždky po vesnici.
Od té doby občasné zmizení Adélky už nepřekvapuje, nejspíš opět nepozorovaně vklouzla na své oblíbené místečko v autě a čeká na tolik milované svezení.
Imrich Lenz
Další články autora: