O malém Onráškovi
vánoční povídka
Malý Ondrášek se pomalu šoural tmavou síní před domovní dvéře, aby se ještě před večeří podíval, kde se potlouká to tolik očekávané zlaté prasátko. Celý den si utahoval pásek a tak si myslel, že má přece právo jej vidět, když ten přikázaný půst tak poctivě dodržoval…
Sluníčko už zapadalo, ale krajina kolem ještě nebyla v úplné tmě. Nebe bylo krásně jasné a na něm se až kdesi v závratných výšinách třepotalo tisíce hvězd. Zdálo se mu, jakoby obloha byla poseta stříbrným prachem, do které veliký jasný měsíc v úplňku rozléval své bílé světlo a štědře jím naplňoval celý jejich dvůr. Bělounké jiskérky promrzlého sněhu svítily pod jeho dotekem a v tmavém pozadí lesa na protějším svahu dávaly tušit, že štědrovečerní kouzlo Vánoc už přichází…
Všude kolem bylo takové podivné ticho, že malý Ondřej slyšel i svůj dech. Sousedé od naproti až teprve nyní rozžehli světlo ve své dřevěné chaloupce. Co asi dělali tak dlouho a po tmě? S podivem jen zavrtěl hlavou a rozhlížel se dál okolo sebe. Pozoroval bílá pole, louku a pohlédl i vzhůru až k nebi a znova po dvorku a po všech možných koutech - ale prasátko nikde! A to jej tady ve stejnou dobu hledá poctivě už čtvrtým rokem a pořád je to marné…
Vždycky mu doma říkají, že se poctivě nepostil, že něco někde tajně “uždiboval“a proto, že na Štědrý večer to zlaté prasátko nevidí. To ale není pravda. Tentokrát to jistě není pravda, protože si dával veliký pozor a dnes opravdu nedal do úst ani sousto - ba ani vody se nenapil a zase nevidí vůbec nic !
Kdoví jestli… blesklo mu hlavou, ale dál už nedomyslel! Že by mu máma lhala? Tomu ani sám nemohl uvěřit… Ať už je to tak či onak, zlaté prasátko tu opravdu nikde není!
Byl už celý prokřehlý a chtěl se vrátit do světnice, když v tom se mu zazdálo, že slyší mámin hlas. ”Hej“ - zvolal do šera dvorku. Ticho… Co to jen mohlo být? V tom se však ve sněhovém poprašku přímo před ním něco pohnulo. Že by přece jen to zlaté prasátko (?) - pomyslel si vzrušeně. Ale kdepak! Když přistoupil blíže a sehnul se až k tomu schoulenému ranečku ve sněhu tak poznal, že je to malý ježek.
Možná se tu zatoulal poté, co jej něco probudilo ze zimního spánku a přitom zabloudil až sem. Uviděl světlo a dostal veliký hlad - možná větší, než jaký pociťoval malý Ondra už od samého poledne. Co s tebou milý bráško (?) - uvažoval nad schouleným a třesoucím se klubíčkem. Je ti zima to vidím, ale jestli ti kručí v bříšku nebo máš žízeň, pak jsme na tom oba stejně! Nic si z toho nedělej a vydrž, však už se brzo oba dočkáme. Přitom si stáhl svou čepici s hlavy, zlehka postrčil ježka do čepice a rozběhl se s ním domů…
Doma ježka vyklopil do košíku u dveří a čekal, co to s ním udělá. Nestalo se nic. Ježek si klidně ležel schoulený v klubíčku, zřejmě byl pořádně vylekaný tou změnou prostředí a tak jej Ondra nechal odpočívat a věnoval se znova štědrovečerním přípravám - jak mu to už v poledne maminka přikázala. Ondrášek se nemohl dočkat a dávno už mohl být se vším hotový. Byl už také pořádně umytý a načesaný a tak na sebe ještě natáhl tu sváteční bílou košili, kterou mu máma přichystala a čekal.
Venku za okny se už mezitím úplně setmělo. Však už bylo také po klekání a dny jsou nyní velmi krátké. Ondra však znova vyběhl nedočkavě před dům, aby se dnes už pokolikáté podíval co je venku nového a co se tam děje…
Měsíček na obloze už svítil mnohem jasněji a čiro-čirá tma jakoby se tím rozjasnila. Drobounké husté jíní všude kolem naplnilo studený vzduch a Ondra se přitom tak zhluboka nadechl až ho píchlo na prsou. Vrazil si ruce do kapes a znovu se rozhlížel kolem sebe.
Tu a tam už bylo vidět v oknech takové podivné mihotavé světlo, ale uvnitř nebylo vidět žádných stromečků. Ty ještě lidé tenkrát na valašských pasekách neznali…
Zato kolik bylo hlav v jejich rodině, tolik tam bylo převrácených talířů na stole a na každém z nich plály třínohé svíčičky, které vytvářely takové sváteční a podivně mihotavé osvětlení.
A jinde zase stála na stole hliněná mísa až po vrch naplněná vodou a na ní se kmitala drobná světélka. Byly to malé svíčičky posazené do skořápek ořechů, které hořící plavaly po vodní hladině. Každý člen rodiny měl jenom jednu hořící lodičku a od věků věkoucích se povídalo, že komu dříve dohasne, tak ten první umře. A komu bude hořet nejdéle, tak ten že bude na tomto světě žít nejdéle.Podivné napětí se zračilo ve tvářích sousedů, skloněných právě nad stolem a upřeně hledích na ta mihotavá světýlka....
Ondráškovi však najednou zabylo chladno a tak se zas rychle vrátil do jizby. Proběhl tmavou síní a vstoupil do ozářené světnice s prostřeným svátečním stolem.Tady už bylo všude plno vůně. Na kraji plotny se ještě kouřilo z odstaveného hrnce a byl tady cítit vařený hrách, voněla tu žitná krupice a bílá polévka se sušenýma hřibama a dobrou smetanou. Na kraji dlouhého stolu pokrytého bílým ubrusem už také stály dvě veliké mísy naplněné sušenýma hruškama a v té další byly zas čerstvé jablka, ořechy a sušené trnky.
Maminka ještě narychlo postavila na stůl talíř se šipinkovým vdolkem, na který se pak při večeři odkládaly zbytky jídel, aby prý ze sváteční večeře zůstalo něco i pro dobytek. Tatínek a všechny děti však už seděly okolo svátečního stolu a když si pak přisedla i maminka, tak se tatínek za nás a za všechny dobré lidi ještě pomodlil a my jsme se konečně pustili do voňavého svátečního jídla.
Také Ondra spořádal svou porci s velkou chutí, ale když už skoro dojídal hlavní chod svojí večeře tak si vzpomněl, že tam někde v koutě u dveří zanechal toho svého pichlavého kamaráda ježka. Jistě se už v teple naší světnice probral ze spánku a bude mít veliký hlad či žízeň. Rychle odložil svou lžíci a rozběhl se ke dveřím podívat se co se s tím jeho novým čtyřnohým kamarádem děje .
A opravdu. Ježek se už myslím dávno probral a teď si svýma černýma očkama vyděšeně prohlížel svého nálezce.....
Maminka Ondrovi domlouvala, aby nejdříve dojedl svou večeři, ale ten už byl v té chvíli tak zaměstnán svým novým kamarádem, že o návratu ke stolu nechtěl ani slyšet. Vždyť přece už skoro všechno snědl, ale ten jeho malý kamarád ještě nic nedostal. Dnes je přece Štědrý večer a ta štědrost by tedy měla platit pro všechna živá stvoření.... mudroval hlasitě Ondra.
No jo - to se snadno řekne- nakrmit! Ale co vlastně takoví páni ježkové jedí a čím zahánějí svoji žízeň? A tu si vzpomněl, že v některé své obrázkové knížce viděl namalovaného ježka s napíchaným jablíčkem ve svém ostnatém kožíšku… ale to ne, pan učitel jim přece ve škole říkal, že ježek není žádný vegetarián, a že se živí převážně masitou stravou a že snad v přírodě požírá i různý hmyz -,, ale to nevím tak jistě“ dodával sám pro sebe....
V té chvíli si také vzpomněl na svoji nedojedenou večeři a na králičí pečínku, kterou si vždy nechával až nakonec, jak se říká ,,na pochoutku“. A tak přinesl od stolu ze svého talíře kousek pečeného masíčka a položil jej před toho svého ,,štědrovečerního hosta“. Ježek podané sousto nejdříve očichal, ale netrvalo dlouho a on se do toho pustil s takovou chutí, že se tomu Ondrovi bráškové nestačili divit! Mladší Jura pak ještě přinesl malou misku s vodou a to byste měli vidět - s jakým gustem ježek dovedl tu svoji štědrovečerní porci masíčka zapíjet.....
Pak jsme si s ním ještě chvíli hráli, ale ježkův zájem o naše drobné vánoční dárečky nevydržel dlouho. A tak jsme ho opět naložili do proutěného košíku a postavili ke kachlovému sporáku a on tam znovu spokojeně usnul.
My jsme potom usilovně přemýšleli, kde by tak mohl mít u nás svoje trvalé místo, ale tatínek byl neoblomný. Přes všechny naše protesty rozhodl, že ježek patří do svého přirozeného prostředí v přírodě, a že je tedy potřeba, abychom jej zítra odnesli tam - odkud sem přišel. Do rána jsme ho však směli nechat u nás v předsíni schouleného v tom jeho prozatímním obydlí, ale protože už bylo hodně pozdě, tak jsme i my po tomto vydařeném Štědrém večeru postupně odcházeli do svých pelíšků…
Ondra ale potom ještě dlouho nemohl usnout… Zdálo se mu, že po zasněžených pláních za jejich chalupou bloudí celé stádo hladových ježků, a že k němu prosebně natahují své malé přední pracičky a on, že jim plnými hrstěmi rozdává jablíčka a nabodává jim je do jejich pichlavých kožíšků…
No vidíte - a potom prý, že ježkové jablka nejedí! Tak nevím, byla to pravda a nebo se mu to jen zdálo? Možná, že oné sváteční noci trochu zapůsobilo i to odvěké kouzlo Štědrého večera a těch nejkrásnějších svátků v roce.
Miloslav Helis
