Pokusím se trochu přiblížit závratné tempo výroby televizních pořadů, tempo, které mnohdy určitě hazardovalo se zdravím většiny zúčastněných, přesto mělo i obrovské kouzlo nádherného dobrodružství. V průběhu čtyř dnů bylo nutné inscenaci, zhruba nazkoušenou ve zkušebně, posadit do dekorace, zharmonizovat přejezdy kamer, postavení zvukařských „šibenic“ i nutné přesuny provozních profesí s hereckými akcemi a požadavky režie. Na ploše asi tří set metrů čtverečných stálo i dvacet umně propojených dekoračních zákoutí. Těmi se v souladu se scénářem musely pohybovat často i desítky účinkujících, tři kamery, pomocný personál. Do toho reflektory, tropické vedro, pochopitelná tréma, nervy. Pátý den odpoledne generálka a večer živé vysílání! Krásné inferno. Někdy hrály roli doslova centimetry, kamera se o ně míjela se zvukaři, herec musel být v koutku přelíčen i převlečen, protože po minutovém střihu se objevoval v jiné dekoraci třeba o deset let starší. Některé malé kukaně se v průběhu vysílání přestěhovávaly, z interiérového zákoutí se stávala stáj, například, jindy střídala kapli kovářská dílna. To vše při plném provozu, na jedné straně studia se živě hrálo, druhá se přestavovala. A tak bylo skoro samozřejmostí, že při živém vysílání čas od času zahlédl divák vyděšeného zaměstnance, který se nestačil schovat a vyčníval z dekorace nejen oblečením. Po skončení inscenace jsme se posílali ironicky pro honoráře za podobné „vyfotografování“.
Rád bych tady vzpomenul profese možná už zapomenuté. Vytlačila jí velkoplošná fotografie. Malíři pozadí. To bylo úžasné řemeslo, obdivuhodné. Učili se většinou ještě v barrandovských atelierech, kde se také nejvíce uplatnili. Jenom pro představu. V malém atelieru bylo pozadí, kterému se říká horizont, velká překližková plocha, polepená papírem. Před ní byla vesnická světnička s výhledem do kraje. A malíř pozadí dokázal na tom malém prostoru „vystřihnout“ alej i s ubíhající perspektivou, takže kamera při pohledu oknem ven dávala iluzi pohledu do širého kraje. Technika byla ještě s malou rozlišovací schopností, jistě. Ale pozorovat Jardu Voláka, který na štaflích, bez přípravy, sázel na horizont šírý kraj v ubíhající perspektivě, to byl zážitek.
Ale zpět k vysílání. Kamery byly tenkrát dost masivní, na těžkých trojúhelníkových podstavcích, ke každé patřil kameraman, jeho asistent a také kabelář, který měl za úkol tahat a upravovat dost těžké kabely, kterými byla snímací technika napojena na režii. Se scénářem nepracoval zdaleka jenom režisér a jeho asistent. Každý asistent kamery měl podrobný technický scénář, kde měl přesně zakreslený pohyb kamer, často rozepsaný takřka na vteřiny. Ale podobně i stavba, kostyméři, maskéři a zejména rekvizitáři, kteří často během krátké zatmívačky museli změnit atmosféru interiéru třeba z pozdní noci na růžové svítání. Obdivoval jsem tenkrát a obdivuji i s odstupem tehdejší herce při živém vysílání. Museli skoro dvě hodiny „držet figuru“ tedy hrát roli, hlídat si záběry kamer, nezmeškat převleky, přelíčení. Vzpomínám si, že jsem při jedné inscenaci pozoroval představitele titulní role. Šel celou inscenací. Po generálce, před živým vysíláním, mu režisérka řekla asi padesát drobných, technických připomínek. Jak otočit hlavu na kameru, kde přidat krok… Nepočítal jsem to přesně, ale tipnul bych si, že takových čtyřicet do živého vysílání vložil. A nevypadl z role. Bylo to strašné vypětí pro všechny, ale pro herce to byly galeje. Asi i pro ně krásné, věřím.