Když jsem byl malý chlapec, tak metr nad zemí, přestal jsem se zajímat o koloběžku. To byl pokrok v dopravě z hlediska malého kluka. Od koloběžky věčně otlučený kotník si odpočinul a tak se konečně mohl zotavit. Moje první kolo bylo dámské. Nástup byl bez problémů a tak se „drandilo“ po ulicích města. Provoz byl po válce docela malý, auta se proháněla jedno za druhým a tak všechny tři za den nebyla nebezpečná partě kluků, kteří jezdili jako splašený. Strýček byl ale názoru, že bych měl mít pořádné kolo pro chlapy. Nastupovat na pánské kolo byl problém. Větší problém ale byl, že jsem nedosáhl na šlapky. Ten rám byl přece jen trochu vysoko. Jezdit pod rámem, jak se u nás říkalo, byl dobrý trénink pro páteř.
…tak už se jezdí a dokonce nad rámem.
Teď je potřeba to kolo trochu upravit. Víte co je to volnoběžka? To je takové zařízení, které při nešlapání krásně vydává cvakavé zvuky. My jsme šli ještě dál. Drátek umně namotaný na vidlice a narafičený do drátů kola, udělá ten zvuk a dokonce i když se šlape. Heč !?
Bylo mnoho dalších vylepšení, na které si dnes díky tomu Němci (Alzhaimerovi) už nevzpomenu. Můj brácha, o deset let starší, si koupil nové kolo Favorit. To bylo něco! Už žádná páková brzda, brzdové torpédo a hlavně přehazovačka. Představte si tříkolečko. Výkřik techniky. Dal za něj tenkrát snad celou první výplatu. Po vojně už ale začal jezdit s čtyřpérákem a v něm vřeštící synovec. Kolo se začalo dědit.
Zkrátím to. Konečným dědicem jsem byl já. Moje žena najezdila po Krušných horách hodně kilometrů. Po přestěhování do Českého ráje, jsme se „zkolovali“ celá rodina. Pak jsem na Favorita nasedl sám. Konečně. Ježdění po Českém ráji je vskutku nádhera. Z jara se to kolem cesty hemží třešněmi, v létě jablky a na poli se také něco najde. Jediné, co se v průběhu roku téměř nemění, jsou hospody a jiné „občerstvovány“. Občas z toho bývá docela zajímavá kombinace ovoce, zeleniny a piva.
Jeden čas jsem jezdil s kolegou z práce. Koupil si nádherné značkové kolo, lesknoucí se skvost. V kopci namíchal nejlepší z dvaceti osmi kombinací převodů a kmital nohama, zatím co já jsem tlačil kolo a občas na něj počkal. Jiří mě pořád přesvědčoval, že bych si konečně měl pořídit pořádné kolo. Měl jsem dva protiargumenty. Jaké kolo se ztratí před hospodou, moje a nebo jeho? Na co tolik rychlostí, když v kopci stejně slezu a tlačím. Jeho protiargument byl, že musím jezdit rychle, aby nebylo vidět, co je to za rachotinu. Naše rodinné výlety z počátku začínaly před domem. Postupně se ale zkracovaly trasy podle našich sil. Proto nastoupila technika. Kola na auto a rozšířili jsme cestování o Jizerské hory. Přiznám se, že rekordní trasa byla osmdesát km a to jet se vykoupat na Branžež.
Pak se do mě pustili doktoři a svařili mi tři bederní obratle, nebo něco podobného se stejným účinkem. Víte, že při nasednutí musíte udělat tak zvaný kočičí hřbet? Najednou jsem nemohl pravou nohu přehodit přes sedlo. Co teď? Koupím tedy nové kolo. Dámské. Dámské kolo pro stodvacetikilového chlapa ale neroste na stromě. Dokonce je nemají ani ve speciálních krámech. Rozhodnutí, že kolo bude dámské a tak do deseti tisíc padlo. Kolo je za šestnáct, pánské a má odpruženo vše, co se odpružit dá.
Pro nasedání jsem si vypracoval metodu baletního nástupu. Popíšu. Ke kolu přistoupíte z levé strany. Uchopíte pevně řídítka. Provedete úkrok vlevo a tak vytvoříte cosi co připomíná dvě třetiny písmena N (samozřejmě velkého tiskacího). Poté pravou nohu elegantně zvednete do výše takto sníženého sedla a plavně jí přehodíte na druhou stranu sedla. Pak již nastane poslední fáze nástupu. Přisunout levou nohu zpět ke kolu, odstrčit se a odjet. Vypadá to působivě, ale je to náročné na nástupní prostor. Zabrat třetinu vozovky chce obezřetnost. Na zkoušku jsem to prubnul z pravé strany. Ze škarpy se ale blbě vylejzá. Proto nedoporučuji.
Při našich „tůrách“ se potkáváme s cyklisty ve sportovních ohozech, jak frčí kolem a mám dojem, že leckteří ani nevědí, kudy vlastně jedou. My se rádi pokocháme pohledem po krajině. Apartní obleček od Vietnamců je kombinován s přilbou, která je opravdu cyklistická. To bude poznávací znamení, skeptiku, až se propracuješ do našeho „Českého edenu“.
Proto ti přeji brzké uzdravení.
odpočinul a tak se konečně mohl zotavit. Moje první kolo bylo dámské. Nástup byl bez problémů a tak se „drandilo“ po ulicích města. Provoz byl po válce docela malý, auta se proháněla jedno za druhým a tak všechny tři za den nebyla nebezpečná partě kluků, kteří jezdili jako splašený. Strýček byl ale názoru, že bych měl mít pořádné kolo pro chlapy. Nastupovat na pánské kolo byl problém. Větší problém ale byl, že jsem nedosáhl na šlapky. Ten rám byl přece jen trochu vysoko. Jezdit pod rámem, jak se u nás říkalo, byl dobrý trénink pro páteř.
Můj brácha, o deset let starší, si koupil nové kolo Favorit. To bylo něco! Už žádná páková brzda, brzdové torpédo a hlavně přehazovačka. Představte si tříkolečko. Výkřik techniky. Dal za něj tenkrát snad celou první výplatu. Po vojně už ale začal jezdit s čtyřpérákem a v něm vřeštící synovec. Kolo se začalo dědit. 