Pamětníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Babička na skříni
Nevím co mě to najednou popadlo. Zdálo se mi, že moje neodvratně se blížící sedmdesátka naléhavě vyžaduje nějakou změnu. Ne, ne, na mé vizáži ne! Dávno jsem smířena s vráskami, šedinami, ochablými svaly. S tím už nic nenadělám. Naléhavá změna se týkala obývacího pokoje, kde jsem chtěla za měsíc přivítat své narozeninové hosty.
Budeme malovat! Kdybych prohlásila, že právě vypukla válka, cholera, mor, kobylky, nevyvolalo by to u mého muže takové zděšení jako oznámení, že budeme malovat. Tušila jsem to. Na očekávaný odpor a námitky jsem se důkladně připravila. Jednak jsem propiskou zvýraznila historické datum posledního malování, které vždy prozíravě zapisuji přímo na zeď pod nějaký obraz, jednak jsem smetákem učinila neviditelné praskliny na stropě viditelnými. Těmito očividnými důkazy jsem čelila dědovým námitkám, že jsme malovali nedávno, že normální lidi malují jednou za deset let, proč se u nás musí furt malovat, proč jsem tak posedlá malováním, a jestli si snad nakonec nemyslím, že bude malovat sám. Myslela jsem si to. Ovšem myslet si něco a prosadit, jsou dvě různé věci. Prosazovat se musí pomalu a takticky.
V první fázi prosazování, pomalé, jsem začala sundávat záclony, obrazy, sošky a vyklízet knihy z knihovny. Tyto moje aktivity zůstaly zcela nepovšimnuty. Děda dál ve své pracovně luštil sudoku.
Druhá fáze, taktická, spočívala v hlasitém hekání a funění, které mělo upozornit, že přesunuji křesla, smotávám koberec, přenáším konferenční stolek. Bylo to málo přesvědčivé.
Třetí fáze prosazovací taktiky nebyla plánovaná, nýbrž vyplynula z mé narůstající zlosti. V zápalu rozhořčení, že v této domácnosti co si neudělám sama nikdo ani prstem nepohne, jsem se rozhodla odtlačit vlastním tělem knihovnu ode zdi. To zabralo. Zvláště proto, že se mi podařilo zalézt do malého prostoru mezi knihovnu a zeď, ale nepodařilo se mi vylézt ven. V odborné terminologii se to nazývá zašprajcováním . Moje předstírané hekání se proměnilo v zoufalý vzteklý nářek, který konečně dolehl k těm správným uším. „ Proboha, kde seš?“ ozvalo se od dveří.„Tady!“ „Co tam děláš?“ „Čtu si!“ zařvala jsem, majíc chuť vraždit. Když jsem vylezla ven s hrudníkem zdeformovaným do rovné placky, pochopil děda konečně, že to s tím malováním myslím vážně. Dle jeho vyjádření byl přesvědčen, že dělám běžný, normální úklid.
Po týdnu příprav a pečlivém prostudování knihy Reader´s Digestu „ Jak si udělat všechno sám“ byl můj muž bez valného nadšení připraven začít. Moje povzbuzovací řeči, že při jeho šikovnosti a malířském talentu to určitě skvěle zvládne, na něj neudělaly pražádný dojem. Tvářil se otráveně a ublíženě.
Zato já, přeplněná přílivem energie a vidinou běloskvoucího stropu jsem prohlásila, že než přinese od kolegy žebřík, pustím se do stropu sama. „Viděla jsem to v televizi - s těmi pěnovými válečky je to brnkačka., vůbec se u toho nenacáká,“ prohlásila jsem sebejistě a požádala, aby mě děda pomohl vylézt na knihovnu. Nevím proč, ale měla jsem po tomto nadlidském výkonu lezení odřený hrudník, břicho, lokty a málem vykloubené obě nohy. Děda to přežil jen s namoženými svaly. Beze slov mi podal nahoru kbelík s barvou a válečky. Hadr jsem odmítla, neboť s válečkem se přece nenacáká. „Tak se bav, já du pro ten žebřík“ prohlásil, a podezřele hlučně za sebou zaklapl dveře.
V poloze skrčence pohybujícího se ve výši téměř dvou metrů jsem namočila váleček do barvy, odborně otřela o mřížku umístěnou v kbelíku, a prvním rázným tahem jsem zahájila malování. A najednou … přestala jsem vidět! Dočista jsem oslepla. Řídká barva mi stekla z hlavy na brýle. Neodradilo mě to. Otřela jsem brýle do trička a pokračovala v nerovném zápolení s barvou a válečkem. Nebylo to snadné. Pokud jsem válečkem přejela stejné místo vícekrát, strhla se původní barva až k omítce. Barva prostě nedržela. Zato na mně držela naprosto perfektně od hlavy až po kolena. Napadlo mě, že by se mi pro malování hodila burka s mřížkou, jakou nosí muslimky v Afghánistánu. Ideální oblečení. Pobavila jsem sama sebe představou, jak sedím v burce na knihovně a maluju strop. Pokračovala jsem v malování než mi došlo, že já vlastně dřu hůř než Afghánka! Proč vlastně? Všechno je to dědova vina! Klidně mě nechá namočenou v barvě a někde se courá se žebříkem. Utěšila jsem se obvyklým konstatováním: kam jsem dala proboha oči před padesáti lety?
Za těchto úvah jsem šudlila zbytkem barvy strop a posunovala kbelík i sebe do rohu pokoje na skříň. Dráha, kterou jsem absolvovala vsedě ve výši dvou metrů, se rovnala šesti metrům délky. Spokojenost s výsledkem mé práce se rovnala nule. A děda nikde. Trčela jsem na skříni znechucena vlastní nemohoucností a neschopností slézt dolů. Uvědomila jsem najednou směšnost a hloupost svého počínání. Sedmdesátiletá babka zaplácaná barvou sedí na skříni, nemůže dolů, chce se jí brečet, neboť na ni doléhá tíha a bída generací žen, jež na svých bedrech nesou nespravedlivý útlak mužů celá staletí. Co staletí. Tisíciletí!
Nebudu už dále líčit svoje utrpení, i když by toto téma vydalo na celý román. Děda se vrátil po dvou hodinách, sundal mě pomocí žebříku dolů a vymaloval.
Nádherně (ale musela jsem mu radit!).
Růžena Sosýnová
