Zdenka seděla se svou kamarádkou Carmen v malé restauraci v Quebec City. Rozuměly si, i přes rozlišné země ze kterých pocházely. Carmen byla z Venezuely a Zdenka... ach odkud vlastně byla Zdenka? Narodila se v Československu, ale většinu života strávila v Jižní Americe, v Brazílii. Odešli tam s manželem v roce 1945, kdy se dostali k moci komunisti… Zdenka, franštinářka, se velice rychle naučila portugalsky a psala fejetony a glosy do prestižních Sao Paulo novin Todo Dia. Manžel nasel také zajímavou práci a když Zdenka podvakrát potratila, oba se smířili s tím, že děti mít nebudou. Jenže Jiří pak onemocněl a během roku byla 51letá Zdenka sama. Do Československa se vrátit nemohla ani nechtěla. Už tam stejně nikoho neměla a s těmi pár kamarádkami z novinářské fakulty si už dávno nepsala. Většinou se jí stejně psát bály…
Přestěhovala se do Quebecu, kde získala opět zaměstnání v novinách a několik let psala pro Chronicle Telegraph…, který se pyšnil tím že je nejstarším dodavatelem zpráv do domácností Severní Ameriky.
"Víš" vysvětlovala svoji o několik let mladší přítelkyni. "Mam pocit, jako by mi život proplouval mezi prsty. Je mi čtyřiašedesát, jsem sama. V redakci už dělám jenom na částečný úvazek a co s časem? Dnes si říkám, že mít děti..." Carmen se trošku trpce zasmála. "Já mám dvě a co myslíš? Už mi dávno uletěly z hnízda, občas napíšou nebo zatelefonují, ale to je všechno. Juana jsem neviděla už tři roky a Manuela tu byla sice loni, ale služebně a hodilo se jí že nemusela do hotelu."
"Jenže já nechci jenom cekat na smrt!" sáhla Zdenka do kabelky a vyndala pomačkaný dopis. "Dostali jsme do redakce dopis o jednom zvláštním člověku. Žije někde v lese, snad na Aljašce a doluje zlato, loví kožešiny. Moc ráda bych s nim udělala interview. Redakce by mi dala zálohu na všechno co o něm napíšu… Poslala jsem mu dopis a podívej, tohle mi odpověděl".
Sledovala svoji přítelkyni zatímco Carmen četla dopis. "On tě zve abys přijela!" řekla nevěřícně. "Ano, napadlo mne že o takovém člověku je škoda napsat jenom článek, chtěla bych o něm napsat celou knihu, aspoň bych dala svému životu nějaký cíl a důvod..." Neblázni, ty tam vážně chceš jet? Vis jak je to daleko?"děsila se Carmen. "A kolik mu vlastně je roků?" zeptala se zvědavě. "Nemam tušení, ale nejmladší už asi nebude" zamyslila se Zdenka. "Ale co na tom záleží! Jedu dělat článek do novin a ne hledat chlapa! Na to jsem už trochu stará". "Never say never" poucila ji přítelkyně.
Na tohle teď s pousmáním myslela, když jela autobusem pres celou Kanadu. Nikdy netušila jak je Kanada opravdu veliká. Asi to neví nikdo pokud si ji sám neprojede. Měst bylo málo a většinou se jelo nedozírnými lesy. Buší jak se tady říkalo. Hlavně navečer při soumraku viděla spoustu divoké zvěře, dokonce i medvědí rodinku. Když se autobus po několika dnech dostal na Alasku hwy přestala města a byly tam vlastně jenom vesnice. A ani těch nebylo mnoho. Jak tu mohou lidi žít?
Bylo pět ráno, když autobus zastavil ve Whitehorsu, kde měl na ni čekat Francois. Co když nebude? Taková hloupá doba… napadlo Zdenku. A co bych pak dělala? No dobře, šla do hotelu…, ale jak bych se s ním potom někde setkala?
Obavy byly zbytečné. I když ho nikdy neviděla, poznala ho na první pohled. Vrásčitý osmahlý obličej, jako u všech lidí kteří se zdržují hodně venku, tmavé vesele jiskřivé oči, skoro bílé vlasy jako kontrast k opálené pleti a ještě když promluvil, ten příjemný hlas s francouzským přízvukem! "Tak do toho bych byla schopna se snad ještě dneska zamilovat!" prolítlo ji hlavou. Zajímalo by mne kolik mu vlastně je!"
Najednou byla ráda, že s tímhle člověkem bude moct strávit několik týdnů. Vzal ji do malého cafe, které bylo tou dobou už otevřené a objednal pro oba kávu. Netroufala si říct, že kávu nepije a tak oba srkali příjemně horký nápoj a Zdenka cítila najednou klid v duši. Jako by došla na místo, které celý život hledala. Francois se ji ptal, jestli není unavena, ale řekla že není a opravdu se unavena necítila. Naopak se jí zdálo, že je plná nějaké nové nabité energie, kterou ze sebe vydává on a tohle městečko, kde právě je.
"Jak daleko je to do Dawsonu zeptala se."
„550 kilometrů" odpověděl. "Chcete si jít odpočinout do nějakého hotelu než pojedeme? Já musím ještě nakoupit pár věcí, když už jsem tady."
„A vy jste už spal?"
"Spal jsem v aute když jsem cekal na vás. To mi uplne stacilo."
"Ja jsem usnula zase v autobuse" přiznala...
Francois potřeboval nakoupit pár věcí, takže museli počkat až otevřou obchody. Seděli u společné snídaně a Zdenka si připadala, že poprvé po tolika letech zase konečně žije!
Dawson, kam dojeli asi po sedmi hodinách po štěrkové, ale celkem dobře udržované cestě Zdenku uchvátil. Francois ji zavezl do malého nepříliš drahého hotelu ve středu města a slíbil ji, že pro ni přijede zase zítra, aby si šla zatím odpočinout. Zdenka ale nemohla odpočívat, Dawson byl město jaké si nikdy ani ve snu nedovedla představit. Nemohla se nasytit jeho atmosféry. Dřevěné chodníky, prašné ulice, psi polehávající na ulici… bylo to jako by se ocitla v jiném století, v jiné době. Cítila, že sem patři. Lidi na ulici ji zdravili jako by ji znali… tohle v žádném jiném mistě kde žila nepoznala. Šla na večeři do malé otevřené restaurace s výhledem na majestátní řeku Yukon. Byl příjemný teplý večer…, když se podívala na hodinky, tak se zhrozila. Opravdu... půlnoc! A sluníčko je na obloze jako v poledne!... Uvědomila si, že by měla jít spát, aby ji Francois nenašel ráno ještě v posteli.
Francois… Francois…, nikdy nepoznala člověka jako je on. Hlavně, dalo se s ním mluvit úplně o všem. Sama sobě ale musela přiznat také to, že se jí moc líbí. Nedovedla si představit, že by mohla kdy odjet z toho města a od toho zvláštního člověka, který ji upoutal svým životem už na dálku. Ale jak moc ho zná? Par hodin ve Whitehorsu, cesta do Dawsonu a to bylo všechno. Nadala sama sobě do bláznivých ženských, které uvidí chlapa a už jsou z toho celé vedle! Přesto se jí dobře usínalo s půlnočním sluncem svítícím dovnitř hotelového pokoje, když věděla, že ho zítra uvidí…
Po celý další týden za ní Francois jezdil každý den do hotelu. Povídali si, ona se vyptávala, on jí rád odpovídal…, byli si blíž a blíž, oba si toho byli vědomi a přece váhali. Rozhodně už neměli věk Rómea a Julie. Měli za sebou každý jedno manželství, oběma partneři zemřeli. Jeho už dospělé děti žily ve Francii a s otcem se díky vzdálenosti moc nestýkali. Francois byl několikanásobným dědečkem. Na Yukon odešel po smrti své ženy.
Měl malý sroubek nahoře na Bonanze, kousek od místa, kde George Carmacks a jeho indiánští přátelé objevili zlato na Králičím potoce. Francois o tom uměl tak nádherně vyprávět! Na jeho malém claimu si Zdenka zkusila chvíli rýžovat, ale po chvíli to vzdala a řekla, že raději zůstane chudá, ale s jakžtakž fungujícíma zády. S obdivem obhlížela památná místa, Discovery claim s průzračnou vodou, ve které byl vidět každý kamínek na dně, nebo kopec hned naproti, kam poslali v době zlaté horečky nově příchozího Sveda čistě z legrace kopat zlato a on tam nepředstavitelně zbohatl. Pojmenovali jej Chichaco hill na jeho památku. Chichaco byli lidi, kteří přišli nově na Klondike a nevěděli nic o severu. Ale jak je vidět, někdy i sourdough (starousedlíci) se mohli velice mýlit…
"Klondike je jediné místo na světě, kde je zlato i na kopcích" vysvětloval Zdence Francois "Je to tím, že původně tady bylo mořské dno, kam řeky z pevniny je naplavily z pobřežních hor." Učil ji všechno. Od historie Klondiku až pokládáni pasti, nebo jak dostávat drobný zlatý prášek z rockeru, zacházet s puškou, stahovat králíky… Byla učenlivý žáček a on trpělivý učitel. Připadala si někdy jako Alenka v říši divů. A především, už si nedovedla vůbec představit svůj život bez něj, bez jeho očí, bez jeho hlasu s tím nádherným francouzským „r“, které ani roky života na Yukonu nedokázaly změnit. Bylo to neuvěřitelné... cítit se takhle zamilovaná! Věděla, že on to cítí stejně. Ne nepožádal ji o ruku, ale oběma bylo jasné, že už navždycky patří k sobě. Manželství v těchto letech jim nepřipadlo podstatné. Ale přestěhovala se k němu do jeho srubu a začali spolu žít. Sroubek byl strašně malinkatý. skoro jako domeček pro panenky. Když ale spolu seděli u kamen, která sroubku dominovala, Zdence připadalo, že nikdy v životě nebyla tak šťastná jako tady, 30 km od civilizace, bez elektřiny, bez vody, jen s propanovým vařičem. A ovšem… s Francoisem. Bylo to všechno tak neuvěřitelně dobrodružné a romantické, že bylo těžké pochopit co se všechno stalo během posledního roku. Když přišla k Francoisovi do jeho sroubku poprvé, překvapil ji jeho výběr francouzské literatury. Po večerech jí předčítal Rimbauda, Huga, Verlaina…, vracela se v duchu zpátky do doby studií, kdy zbožňovala Rimbauda a snila o Paříži, kavárničkách, kde se pil absint a kde se scházela pařížská Bohéma… Jak je to už dávno!
Když jí zemřel manžel, myslela si, že její život skončil, ale s Francoisem zase našla sama sebe. Strávili nádhernou zimu, kdy Francois trapoval. Nevadila ji opuštěnost jejich sroubku. Měli tolik věcí o čem si povídat! Francois měl pár dobrých přátel, se kterými si Zdenka velice rozuměla. Francouzsko-české večery s dobrým vínem, které vybíral on sám a se Zdenčiným maďarským gulášem z medvědího či losího masa sice nebyly časté, ale o to víc si je každý užíval. Neštěstí přišlo už druhou zimu. Dlouhá studena vlna, na teploměru 55 pod nulou bylo už několik dní… Kamínka v malém sroubku jela naplno, ale na zemi byla pořád zima. Zdenka si navlékla teplé ponožky a na ně papučky z tuleni srsti. Ani se jí nechtělo vstávat, ale slyšela Francoise harašit s něčím venku, a tak se rozhodla že už je čas vyvinout nějakou činnost. Najednou uslyšela prudký náraz na dveře a zachroptěni. Vyběhla ven. Třeskutý mráz ji uhodil do tváře, ale když uviděla Francoise ležet na sněhu bezvládného, přestala vnímat zimu.
"Mon chrti…, mon cheri..." dýchal! Věděla, že je to srdce, léčil se na ně po infarktu, který utrpěl před třemi lety. Jenže jak ho dostat dovnitř? Běžela zpátky do srubu pro deku, věděla, ze teď všechno záleží na ni. Musí to zvládnout! Rychle převalila Francoise na deku a táhla ho dovnitř. Slzy ji mrzly na tvářích. Šeptala mu, i když nevěděla jestli ji může slyšet: "Já tě nenechám zemřít, mon amour"! Hned za dveřmi mu rozepnula parku, nezdržovala se se sundáváním svetru. Klekla si na zem k němu a začala tvrdě mačkat hrudník. Za chvilku už necítila ruce, cítila jak z ní stéká pot… Bezděčně si šeptala "Prober se, prober se!"
Trvalo to neskutečně dlouho… přestala vnímat čas. Byla tak zabrána do své činnosti, že ji vylekalo, když na ni náhle promluvil: "Que se passe?" Začala se smát a plakat zároveň. Žil! Viděla na něm, že dobře mu není. Pomohla mu se svlečením a uložila ho do postele. Pod jazyk mu kapla kapku nitroglycerinu. Cítila se vyčerpaně a nevěděla co má dělat dál. Měla v hlavě jenom jednu myšlenku. "Musím sehnat doktora." Oblékla si parku a vyšla ven, otočila klíčkem u trucku, ale zlomil se jí v ruce. Stála se zlomeným klíčem a po tváři jí tekly slzy. Co teď bude dělat? Francois by ho nastartoval určitě, kdyby… Vrátila se do sroubku. "Zatopím ti tady a vrátím se co nejdřív." Políbila ho. Nereagoval. Jen tichý dech prozrazoval, že ještě žije! Musí sehnat pomoc! Přiložila do kamen, znovu oblekla parku, vzala si dvoje rukavice, na hlavu si vzala balaklavu a vyrazila do pětapadesátistupňového mrazu na dvacetikilometrovou cestu do města.
O den později teplota o něco málo klesla a Johnu Webstrovi se podařilo nastartovat skidoo. Byl sice s Francoisem domluvený už na včerejšek, ale den zpoždění nikdy na Yukonu nehrál žádnou roli. Zvlášť v extrémních teplotách. Po cestě si všiml stop křížem krážem se klikatily po silnici, a nakonec vedly někam do buse. Kam? Mel najednou divný sevřený pocit v žaludku. Přidal plyn a dojel ke sroubku kde žili Francois se Zdenkou. Z komína se ještě nepatrně kouřilo když otevíral dveře, ale uvnitř už byla zima. Na posteli ležel Francois a když se ho John dotkl cítil chlad. Snažil se ho oživit, ale zbytečně. Musel být mrtev už hodně hodin. Ale kde je Zdenka? S hrůzou si uvědomil podivné znepokojující stopy a vyrazil zpátky. Našel ji. Seděla na bobku kousek od cesty, byla nehybná. Zmrzla…
Na pohřeb přijela Francoisova velice nábožensky založená rodina. Zdenka žádnou neměla. Nedovolili, aby oba milenci leželi v jednom hrobě, protože nebyli sezdáni. A tak je na dawsonskem hřbitově podivný dlouhý dvojhrob. Zdenka Snajbergova, narozena v Československu a Francois Perret narozený ve Francii. Leží sice hlavama k sobě, ale každý sám…
