Za motýly a PET lahvemi
V pražské Botanické zahradě najdete vždy něco zajímavého. Stovky lidí se tam minulou neděli vypravily, většinou s fotoaparáty, aby na nich zvěčnili líhnoucí se a poletující motýly.
Byli jsme mezi nimi a také jsme lovili. Motýli létali ve všech částech skleníku Fata Morgana, usedali na rostliny i okna. Někteří neukáznění návštěvníci je dokonce brali na prsty, jiní poctivě čekali, až roztáhnou křídla, aby mohli tu krásu zvěčnit. Chvílemi se nedalo po úzkých cestičkách ani projít, protože lidé nefotografovali jen motýly, ale i kvetoucí tropické květy a luštili nápisy u stovek nezvyklých rostlin. Neděle pro fotografy není nejvhodnější návštěvní den, ale bylo pravé aprílové počasí, chvíli zasvítilo sluníčko, a pak zas zapršelo. Tak není možné se návštěvníkům za výběr divit.
Nebudu tentokrát referovat o kytičkách , ani o motýlech, o těch už jsem tu psal v minulých letech, ale o něčem jiném: o souběžné výstavě Veroniky Richterové, nazvané
Pet Tropicana
Autorka výstavy se v posledních šesti letech zaměřila na tvorbu artefaktů z PET lahví a tuto novinku nazvala souhrnným názvem PET- ART.
Všechny vystavované plastiky jsou harmonicky sladěné s živou přírodou, a tak není úplně snadné všechna zvířata či květiny objevit na první pohled. Dominantou výstavy PET TROPICANA je tři metry dlouhý statný krokodýl, jehož tělo tvoří více než 170 lahví, z nichž některé jsou uzavřeny víčky, a tak se krokodýl snadno udrží na vodní hladině, odkud sleduje příchozí návštěvníky. Na výstavě lze zhlédnout více než šedesát plastik. Zajímavými „petovými“ exponáty jsou například východoaustralský pták lemčík hedvábný nebo hejno kaloňů, dikobraz, luskoun, motýli, chameleón atd.
Důkazem toho, jak dokonale se plastiky snoubí s vegetací je například pozoruhodný východoaustralský pták lemčík hedvábný. Lemčík si místo hnízda staví z větviček pracné loubí. Samičku láká tím, že sbírá všemožné předměty modré barvy a zdobí jimi okolí své domácnosti.
Návštěvníci jsou plastovými artefakty doslova šokováni a většina považuje jejich umístění do skleníku za naprosto nevhodné a nežádoucí. Kolem lemčíkova hnízda je smetiště a nikdo nechápe, proč. Pamětní kniha se hemží zápisy vyslovujícími nesouhlas s umístěním výstavy a nejeden tvrdí, že plasty patří do kontejneru a ne do skleníku. Jsou i tací, co požadují jejich odstranění a jméno odpovědné osoby, která umístění povolila, ale i tací, kteří to považují za zajímavý počin. Nadšenými zastánci jsou zejména děti. Takový názor má v souladu se svým čtyřletým synem např. i režisér Jan Hřebejk.
Co na to říci?
Plastiky samy o sobě jsou zajímavé, nápadité a svědčí o dokonalém řemeslném zpracování. Otázkou tedy zůstává, zda byl šťastný nápad je umístit do skleníku, kam lidé chodí získat pozitivní náboj při pohledu na dokonalost přírody: kvetoucí rostliny, podivuhodné tvary a v daném případě na roztodivné tropické motýly, které jinak v naší přírodě neuvidí.
Poblíž vchodu je podzemní chodba, dno jezírka, v němž za sklem plavou tropické rybičky, z nichž mnohé máme v domácích akváriích. Když pak na skalce uvidíte trůnit ryby plastové, je to šok, který by snad mohl být překonán jen pěkně vybarveným trpaslíkem ve svěží zeleni tropické přírody. Není divu, že to mnozí také tak pociťují.
Žijeme demokratické zemi, alespoň tak se nám to tvrdí, a tak se můžeme setkávat s jevy, které se nám nemusí líbit. Můžeme to hlasitě vyjádřit, napsat, ale to je asi tak všechno, co je v naší moci. Jiní mohou mít názor opačný, a i to je jejich právo.
Ivo Antušek