Do Japonska to bylo ještě asi 12 000 km, když jsem zažil první šok. Po necelých dvou hodinách letu z Prahy jsem vystoupil na letišti Heathrow v Londýně. V odbavovací hale jsem si vybral svůj kufr a zeptal jsem se velmi lámanou angličtinou letištního zřízence v uniformě, nejmíň kapitána britských aerolinek, který vypadal jako Ind a asi jím i byl, kudy se dostanu ke stanovišti letadla do Japonska. Ind jen neurčitě mávnul rukou směrem k nejbližším dveřím a já se vydal na cestu. Protože jsem netušil, jak daleko budu muset jít, nevyužil jsem asi kilometrového pohyblivého chodníku a vláčel jsem se s kufrem v ruce a taškou přes rameno pěšky. Když jsem došel až na konec haly, další zřízenec mi na mou otázku opět jen ledabyle ukázal na dveře. V tu chvíli mi došlo, že jsem se klidně mohl svést. Tato kilometr dlouhá hala slouží, jak jsem později zjistil, pouze k odbavování letadel ze starého kontinentu. Za jejími dveřmi byly už jen schody vedoucí dolů. V hale o patro níže nám další indický kapitán s úsměvem oznámil, ať chvíli počkáme. Za pár minut za dveřmi zastavil kloubový autobus, kterým jsme vyjeli na okružní cestu. Mezi obrovskými halami, rozsáhlými patrovými parkovišti a skladišti, v tunelech a na kruhových objezdech toho moc k vidění není. Já jsem ale koukal jako Alenka v říši divů, vždyť jsme téměř 25 minut jeli jen v prostorách letiště!!!.
Pak nás autobus vysypal u dalších dveří s nápisem Intercontinental airport. Eskalátorem jsem vyjel, stále ještě s 40-kilovým kufrem a taškou jen o málo lehčí přes rameno do druhého patra.
Prostor, který se přede mnou otevřel, zabrzdil mé kroky jen pár metrů od vstupu - to jsem ještě neviděl.
Odbavovací hala pro mezikontinentální lety je vysoká asi jako pětipatrový dům, široká jako dvě fotbalová hřiště a dlouhá snad kilometry. Uvnitř je několik proslulých obchodních domů, mnoho restaurací a značkových obchodů, stovky, možná tisíce lidí z nejrůznějších konců světa a k tomu moje maličkost, prostě novodobý Babylon. Teprve tady jsem si poprvé uvědomil, co to je „SVĚT“. Ne, že bych byl poprvé za hranicemi naší krásné zemičky, ale letiště Heathrow je světem samo o sobě.
Nějakou dobu mi ještě trvalo, než jsem se vzpamatoval.....
Let
Zhruba po dvou hodinách od příletu do Londýna sedím ve třetím oddělení letadla Boeing společnosti British Airways a sleduji letušku, která předvádí, co je třeba dělat v případě jakékoli havárie. Současně se vedle ní promítá instruktáž na plátno asi 1,5x2,5m. O pár minut později se rozsvítí nápis "Připoutejte se", zaburácejí motory a my startujeme. Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí se tento obr mezi letadly, jehož pilotní kabina je ve výši téměř 20 metrů a který pojme přes 400 cestujících, zvedá ze země. V okamžiku přeletíme nad Londýnem a zamíříme nad Dánsko a dál směrem na severovýchod. Stevardka přináší svačinu a nápoje, veškerá konzumace včetně alkoholických nápojů nejlepších značek je v ceně letenky. Začíná se šeřit a tak využívám posledních zbytků světla, abych zajistil nějakou filmovou dokumentaci.
V průběhu skoro třináctihodinové cesty do japonské Osaky sleduji filmovou projekci, ke které si můžete vybrat zvuk do sluchátek hned v několika jazycích, samozřejmě bez češtiny, případně hudební produkci od vážné hudby až po rock. Na plátně se střídají filmy s epizodami seriálu Mr. Bean. Letíme nad Sibiří ve výšce10 km, rychlostí asi 1000 km v hodině, teplota venku je 60 stupňů celsia pod nulou. Let je dlouhý a nudný, večeře byla chutná a tak brzy usínám. V průběhu noci jsem se vzbudil, jen když se měnil kurz letu. V podstatě to vypadá asi jako když vlak přejíždí výhybku, párkrát to cukne a dost.
Člověk si rychle zvykne
Přistání I.
Ve čtyři hodiny ráno se začíná letadlo probouzet, roznáší se snídaně, za nedlouho budeme přistávat. Posunuji hodinky, rázem je poledne. Přistáváme na letišti Kansai Intemational, které z výšky vypadá jako plovoucí krabička od zápalek. Ve skutečnosti je to obrovský, uměle vytvořený ostrov veliký jako malé město (délka 4000 m, šířka přes 1000 m ), spojený s pevninou asi 2 km dlouhým mostem. Pilot se naštěstí na tu krabičku suverénně trefí a bravurně posadí ten létající kolos na přistávací plochu. Jsem v Japonsku.
K letadlu stejně jako v Londýně nevedou žádné schody, k východům se přisaje jakási gigantická hadice od vysavače a tou se cestující dostanou přímo do letištní haly. Někde vysoko pod stropem prosklené a snad ještě větší odbavovací haly než jsem opustil v Anglii, líně poletují velké pohyblivé plastiky, mezi třemi patry se jakoby vznáší prosklené automatické výtahy, obří barevné obrazovky (3 x 4 m) chrlí jednu reklamu za druhou a mezi tisíci malých černovlasých Japonců, oči navrch hlavy - já. Opět jsem si uvědomil, co to vlastně je ten „SVĚT“.
Zase jsem" se musel chvíli vzpamatovávat...
Zírám přes sklo na zaparkovaný Boeing 747 Jumbo Jet, kterým jsem přiletěl a teprve v té chvíli si uvědomuji, proč se do tohoto letadla nechodí po schůdcích. Museli by jste šlapat do čtvrtého patra. Najednou mi někdo klepe na rameno, otočím se a přede mnou stojí starší Japonec, ukazuje na můj fotoaparát a pro mne nesrozumitelně švitoří. Že by se tu nesmělo fotit? Záhy mu přichází na pomoc žena, patrně jeho, která se tentokrát anglicky ptá, jestli nechci foto s letadlem v pozadí, že mi rádi pomohou. Podám jim foťák a s tváří ostříleného světoběžníka se stavím zády k letadlu.
Imigrační úředníci jsou prý v Japonsku nejkomisnější na světě. Proč jsem přijel, jak dlouho tu budu, kde budu bydlet a za co? Vypadá to, jako by mě zkoušel, jestli jsem po cestě neztratil paměť. Navíc, kromě poslední otázky jsou všechny napsány v pasu. Nakonec se uvolí pustit mě na půdu Japonského císařství. Protluču si cestu přes řadu turniketů, sjedu tím vznášícím se výtahem (pro 30 osob) o patro níž, kde se opět dostanu stejně jako v Londýně k proskleným dveřím.
Chybí tu však zřízenec, takže se nemám koho zeptat. Není taky na co, celou cestu mě vedou svítící nápisy Kagoshima, cíl mé cesty. Jsme v Japonsku, v Ósace a tak se jen málo pozastavuji nad tím, že vlak, který přijel před dveře nemá řidiče ani průvodčího, dokonce nemá ani kolečka, jezdí totiž na magnetickém polštáři. Po několika minutách bezhlučného pohybu se na milimetr přesně zastavuje a já spolu s dalšími cestujícími jsme v hale domácích linek. Čeká mě poslední úsek cesty.
Přistání II.
O hodinu později opouštíme Ósaku. Pilot nad ní udělá okruh, snad abych si mohl prohlédnout město alespoň z výšky, a nastaví kurz na jih. Letadlo je podstatně menší jen asi pro stopadesát cestujících, projekční plátna jsou nahrazena velkými televizemi, ve sluchátcích už si nevyberete a program je poněkud monotónní, reklamy střídají pohled z kamery umístěné na špici letadla. No prostě místní linka. Jediné, co stojí za zmínku, je párou nahřátý horký ručník, který vám přinesou po malém občerstvení velmi osvěžující, radím vyzkoušet. Najednou se nad dveřmi rozsvítí nápis "Připoutejte se" a na obrazovce se objeví malá pevnina kdesi hluboko pod námi. Chvilku se nic neděje a pak najednou letadlo sklopí nos dolů a můj žaludek vyletí nahoru. Jdeme na přistání...