Přátelství
Lidská bytost není jen souhrnem buněk, svalů, kostí a orgánů; člověk je především souhrnem společenských vztahů, které jej utvářejí, umožňují mu žít a realizovat se. Člověk má přirozenou potřebu sdružovat se s ostatními, nechat se jimi ovlivňovat a sám je ovlivňovat, prostě být součástí nějakého celku. Bez společnosti by byl jedním z nejméně životaschopných tvorů v přírodě. Podstata člověka je tedy sociální - žije svůj život prostřednictvím společnosti, ve společnosti a pro společnost.
Jejím základem je taková skupina, v níž člověk reprodukuje sám sebe, tedy rodina, pak vznikají skupiny, v nichž člověk reprodukuje své životní podmínky (rod, kmen) a nakonec se tvoří skupiny sociální, profesní, zájmové, náboženské, národnostní a mnoho dalších.
I v naší moderní době je lidský jedinec už od prvního okamžiku svého života obklopen lidmi - matka a zdravotní personál, nejbližší rodina a příbuzní, pak vrstevníci v jeslích a mateřské školce, spolužáci, kolegové, nadřízení a podřízení… Lidé vstupují do jeho života nejprve jaksi bezděčně a nevyhnutelně, no pokud jsou to lidé, které si vybírá sám a na základě vlastního rozhodnutí, říká se tomu přátelství.
Přátelství. Nádherné téma!
A kolik má podob!
Připadá mi nevyčerpatelné jako sám život každého z nás, do kterého tito - nám příznivě naklonění - lidé vstupují a do jisté míry jej i ovlivňují, protože pokaždé v něm zanechají svou stopu, a tak, jak řekl Woodrow Wilson, "přátelství je jediným tmelem, který kdy bude držet svět pohromadě".
Přátelství vznikají zpravidla na základě nějaké hlubší sympatie nebo společného zájmu a jejich hodnotu posuzujeme podle toho, kolik vlastních emocí do takového vztahu vložíme.
Na "přátele" se pak upínáme, vpouštíme je do svého života, jakoby z něj nikdy neměli odejít, otevíráme jim své "třinácté komnaty" a jaksi automaticky počítáme s jejich empatií, tolerancí, diskrétností a věrností. A jestli takový "přítel je člověk, který přichází tehdy, když už všichni odešli", a díky němu se naplní rčení "v nouzi poznáš přítele", můžeme mluvit o opravdovém štěstí. Ale musíme je opatrovat jako vzácný šperk, pak nám takové hodnotné přátelství zůstane na celý život…
Přesto bychom (podle Dušana Radoviče) si měli uvědomit, že "jelikož přátelé nás kazí, přimhuřují nad námi oči a odpouštějí nám, k úspěchu v životě potřebujeme také několik dobrých nepřátel." A určitě se najdou i přátelé, kteří nás soudí, proto bychom měli mít na paměti, že "pokud budeme my soudit své přátelé, oni nás pozorují se stejnou božskou a nadřazenou nestranností". A tak rada Leonarda Da Vinciho "Chval přítele veřejně, ale kárej ho mezi čtyřma očima", nám bude určitě k užitku.
"Opravdové přátelství je ještě vzácnější než opravdová láska", řekl zkušený Francois de la Rochefoucauld.
To znamená, že přátelství patří do kategorie mezilidských vztahů, do kterých vkládáme své nejosobnější city, a proto jsou velice citlivé na každý mráček na obloze, na každý poryv větru, a tak i rozchody s přáteli nás bolí, některé více, některé méně. Některá přátelství jsou jen letmá a tak mohu časem odeznít ve smyslu rčení "sejde s očí, sejde z mysli", ale rozpad těch opravdových, resp. odchod přítele bolí stejně jako odchod blízkého člena rodiny, protože "přátelé jsou příbuzní, které si člověk vybírá sám".
I když nás přátelé (jakéhokoli druhu a z jakéhokoli důvodu) zklamou, pomluví, obrátí se k nám zády, přesto vzpomínky na přátelství přežívají dlouho - každé z nich v nás totiž zanechá hlubokou, nevymazatelnou stopu, protože každé z nich mělo v našem životě svůj význam a smysl, každé obohatilo naše zkušenosti a o něčem nás poučilo...
Měla jsem mnoho přátel - v pubertě spíše kluků-kamarádů, i mnoho kamarádek, a zjistila jsem, že ta přátelství s kluky byla někdy hodnotnější, pokud jsem fyzicky nevyspěla natolik, že kluci nedokázali na mne pohlížet už jenom jako kamarádi. A ta dívčí buď tedy podlehla "erozi času", nebo zůstala funkční jenom na dálku, ale už nejsou tak intenzivní.
A z těch dlouhých (zdálo by se nerozlučných) přátelství, jedno skončilo dokonce po 36 letech... To se pak dlouho ptáte "proč", protože nechte uvěřit, že "právě toto přátelství" mohla rozvrátit prostá lidská slabost, jakých má každý z nás opravdu hodně…
Takový rozchod opravdu dlouho bolí, zejména když jste jej nezavinili, přesto když do mého života vstoupí - a oni vstupují - noví lidé, nemohu jinak, než je přijmout do svého srdce, a tak dnes mám přátele mladé, mladší i o 35 let, i starší, třeba o 15 - 20 let, a všichni se vzájemně a stále něčím obohacujeme…
Nezištné přátelství je možné jen mezi lidmi stejné příjmové skupiny.
Paul Getty
Mám přátele! - musím si říct s údivem. A se stejným údivem - čím jsem si je zasloužil?
Josef Čapek
Člověk je nešťasten, když jej oklamali, nebo zradili přátelé, ale často velmi spokojený, když se klame nebo zrazuje sám.
Francois de la Rochefoucauld