Námořníci českých zemí
Výstava oblastního muzea v Ústí nad Labem představuje málo známou skutečnost, a to podíl českých zemí a Ústečanů v námořní plavbě. Podnět k tomu, byla malá výstava děčínského muzea. Ta zapůjčila své vlastní exponáty a další vzácné artefakty byly svezeny z celé země z 16 veřejných i soukromých sbírek. Nejrozsáhlejší kolekci zapůjčil Vojenský historický ústav.
V první místnosti se seznámíte s Františkem Zikmundem Thunem (1639-1702), který ve službách císaře Leopolda I. a Maltézského řádu dosáhl hodnosti vrchního velitele a admirála řádového loďstva v bojících proto Turkům a pirátům ve Středomoří. Můžete si sáhnout na středověký bronzový kanón, který byl vyloven z potopeného vraku v Egejském moři. Doplněno dalšími artefakty té doby včetně obrazů.
Druhá místnost uvede v nadšení všechny obdivovatele modelů lodí. Do obří „mořské“ vitríny instaloval pan Zdeněk Tollar část své flotily dokonalých modelů rakousko-uherského námořního loďstva. A je co obdivovat od těch nejmenších až po ty obří. U stěn jsou skleněné vitríny s admirálským kabátcem následníka trůnu Ferdinanda d´Este i obyčejného námořníka. Teplické muzeum poskytlo sbírkové předměty spojené s Juliusem von Payerem (1841-1915) a s jeho objevitelskou plavbou ze Severního moře přes Barentsovo moře až do Beringova průlivu. Objevené souostroví pojmenoval na počest císaře, Zemí Františka Josefa. Výzkumná polární výprava v roce 1871 vedla i ke Špilberkům.
Na stěně je připomenuto i jméno Františka Rasche, účastníka vzpoury námořníků rakouského válečného loďstva v Boce Kotorské, který tam byl popraven 11.2.1918. A je tam i další množství zajímavých věcí a příběhů z této doby.
Poslední místnost je docela utajena za černým závěsem, protože se vstupuje pod mořskou hladinu. Za první a druhé světové války sloužilo mnoho Ústečanů i v ponorkách. Upoutá i historický těžký potápěčský oblek a další artefakty. Město Ústí pod svým německým označením Aussig převzalo patronát nad ponorkou U-375, která zmizela ve Středozemním moři v roce 1943.
Potápěče prezentuje i ústecký průkopník sportovního a průmyslového potápění Kurt Grohmann i jeho život je zajímavý. Pocházel z německé rodiny, jeho otec narukoval do Wehrmachtu, skončil ve francouzském zajetí a po válce se do Čech nevrátil. Kurt s matkou a bratrem byli odsunuti do Německa. Povedlo se jim, ale bez otce, se zase do Ústí nad Labem vrátit. Kurt se věnoval sportovnímu potápění i za přispění jeho otce, který mu z Francie posílal nejmodernější potápěčské vybavení, a tak získal i neoprenový oblek. Pracoval v ústeckých loděnicích a věnoval se záchranným a průmyslovým potápěčským pracím. Byly to tisíce hodin, které pod vodou strávil. Vyprošťoval potopená plavidla, auta i utopence. Podílel se i na výcviku potápěčů pro armádu. V roce 1968 požádal o vystěhování za otcem do Francie, kde se usadil. Nastoupil k potápěčské firmě v Nantes a prováděl odstřely dna nebo křižníku potopeného za války. Po přestěhování do Německa se dál věnoval průmyslovému potápění na řekách a jezerech. V roce 1972 mu v hloubce 40 metrů zamrzl přívod kyslíku a on se musel rychle vynořit. Následky kesonové nemoci ochrnul na spodní část těla. Nevzdal se. Vystudoval strojní inženýrství a věnoval se konstrukčním pracím. V současnosti žije v Bavorsku.
Pro mnoho Ústečanů se moře stalo hrobem. Patřil k nim i Karel Walter, který se utopil při evakuaci vojáků Wehrmachtu z poloostrova Krym v roce 1944.
Muzejníci se snaží výstavu průběžně doplňovat o doložené příběhy dalších osudů ústeckých námořníku ve spolupráci s Německem.
Nebudete litovat své návštěvy v muzeu, nejen u této výstavy, ale i u těch dalších, které muzejníci připravili.
.jpg)
Potápěče prezentuje i ústecký průkopník sportovního a průmyslového potápění Kurt Grohmann i jeho život je zajímavý. Pocházel z německé rodiny, jeho otec narukoval do Wehrmachtu, skončil ve francouzském zajetí a po válce se do Čech nevrátil. Kurt s matkou a bratrem byli odsunuti do Německa. Povedlo se jim, ale bez otce, se zase do Ústí nad Labem vrátit. Kurt se věnoval sportovnímu potápění i za přispění jeho otce, který mu z Francie posílal nejmodernější potápěčské vybavení, a tak získal i neoprenový oblek. Pracoval v ústeckých loděnicích a věnoval se záchranným a průmyslovým potápěčským pracím. Byly to tisíce hodin, které pod vodou strávil. Vyprošťoval potopená plavidla, auta i utopence. Podílel se i na výcviku potápěčů pro armádu. V roce 1968 požádal o vystěhování za otcem do Francie, kde se usadil. Nastoupil k potápěčské firmě v Nantes a prováděl odstřely dna nebo křižníku potopeného za války. Po přestěhování do Německa se dál věnoval průmyslovému potápění na řekách a jezerech. V roce 1972 mu v hloubce 40 metrů zamrzl přívod kyslíku a on se musel rychle vynořit. Následky kesonové nemoci ochrnul na spodní část těla. Nevzdal se. Vystudoval strojní inženýrství a věnoval se konstrukčním pracím. V současnosti žije v Bavorsku.