Jakub a Cedrik Motto:
Epilepsie je nemoc na celý život.
Nic vám není, ale přitom nic nemůžete.
Všichni tři se mi od samého začátku moc líbili. Kluk Jakub, jeho maminka, a samozřejmě i zlatý retrívr Cedrik. K mamince jsem už po chvilce začala cítit obdiv. Obdiv k síle ženy, která by snesla modré z nebe, kdyby to jejímu synovi pomohlo! Obdiv k laskavému humoru, kterého, zdá se, má na rozdávání. Jak to dokáže? Vysvětlila mi to jednoduše: „Pan doktor mi řekl, že ničemu a nikomu nepomůžu, když se zhroutím, tak jsem se musela vzchopit.“
Začalo to tak, že měl Jakoubek už odmala obtíže se sluchem a časté záněty středního ucha. Do tří let neslyšel. Podrobil se několika ušním operacím, objevil se nádor. Šance mu lékaři dávali tak padesát na padesát...
Navíc se u Jakuba od útlého věku objevovaly slabé absence, takže byl sledován rovněž neurologicky. Po operacích a narkózách se jeho stav stále zhoršoval. Začaly se u něj objevovat silné epileptické záchvaty, a to v takové četnosti, že za čtyři měsíce byl jen pět dnů ve škole. Do šesté třídy už proto nenastoupil. Maminka podala žádost o povolení individuálního studia, zůstala doma ze zaměstnání a začali se učit společně. Do školy chodili jednou za týden na přezkoušení a pro úkoly. Jakub se učil dobře, měl samé jedničky, ale četnými záchvaty byl velmi vyčerpaný a utlumený. Jeho organismus musel pochopitelně dostat nějaký čas na to, aby se zregeneroval. Jenže s každým dalším záchvatem času na obnovu sil ubývalo.
Maminka zmobilizovala nejen svoje síly, ale bojovala i s lékaři, kteří jí připadali poněkud konzervativní. Pravda, epilepsie je nemoc na celý život, při ní se nikam nepospíchá... Pomoc hledala také na internetu, kde se dozvěděla i to, co nevěděli někteří lékaři. Nejdřív vyměnili byt v činžovním domě za domek se zahradou, aby se Jakub vůbec dostal ven. Nato zařídili domácnost tak, aby minimalizovali možnost úrazu alespoň doma. A koupili psa.
Canisterapie – neboli terapie prostřednictvím psa – není určena přímo nemocným trpícím epilepsií, ale Jakubova maminka se rozhodla, že to zkusí – a stal zázrak, a to doslova a do písmene. Od té doby, co Jakub dostal psa, jeho záchvaty prakticky ustaly. Neznamená to samozřejmě, že by se zázračně uzdravil. Užívat léky musí i nadále, nemoc tu je, ale už bez oněch drastických velkých záchvatů, což samo o sobě v jeho životě znamená výraznou změnu k lepšímu. Navíc pes Jakubově mamince částečně ulevil od strachu, že se klukovi v její nepřítomnosti něco stane, že se při záchvatu udusí nebo se zraní.
Sedmdesát pět procent nemocných epilepsií uvádí, že zažívají jakousi stálou psychickou úzkost. Člověk si uvědomuje, že je nemocný, mnohdy má pocit, že ho společnost podceňuje nebo neakceptuje. Je nesporné, že přítomnost psa, samozřejmě za předpokladu, že si s ním člověk rozumí a je v jeho společnosti spokojený a uvolněný, působí na člověka blahodárně a má velmi pozitivní vliv na citový, společenský i rozumový vývoj každého dítěte. Nijak to samozřejmě nezmenšuje vliv rodiny, školy, kamarádů. Pes tu funguje navíc jako živá bytost, která pomáhá harmonizovat vzájemné vztahy. Usnadňuje kontakt s vrstevníky a zvyšuje zájem kamarádů. To všechno platí pro zdravé děti a pro nemocné pak dvojnásob.
Krom toho dokážou psi s předstihem vycítit přicházející záchvat. Proč tomu tak je, se zatím přesně neví. S největší pravděpodobností to souvisí se změnou elektromagnetického pole člověka. Vzhledem k tomu, že epilepsie může zapříčiňovat i projevy částečné a přechodné zmatenosti, poruchu orientace apod., je i tady pes skvělým pomocníkem. Na tomto místě je třeba poznamenat, že záchvaty nebývá postižen intelekt nemocného.
Náležitě vycvičený pes dokáže přivolat pomoc. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že tohle všechno je důležité jak pro dospělého člověka, tak pro dítě a že je to dobrým důvodem, proč si psa pořídit, a to i v případě, že dítě žije ve kvalitní a harmonické rodině.
Je známo, že se epileptické záchvaty provokují nepohodou, nesouladem, stresem. Američanka Stevensová je autorkou testu, ve kterém se pacientovi pokládají příjemné a nepříjemné otázky. Po těch nepříjemných se na EEG objevují typicky epileptické křivky. To je diagnosticky důležité. Někdy totiž nelze dobře odlišit pravé epileptické záchvaty od hysterických, epilepsii podobných ataků. Přitom epileptický záchvat nemusí nastoupit bezprostředně po nepříjemné situaci, ale až s několikahodinovým zpožděním.
V lékařské praxi jsou známy případy i jiných psychických poruch, u nichž tyto plně nebo aspoň částečně zmizí, má-li pacient ve své péči zvíře. Exaktními pokusy pak bylo dokázáno, že nejvhodnějším společníkem je právě pes.
Zlepšit zdravotní stav se může kupodivu i alergikům, což zní na první pohled hodně paradoxně. Musíme si však uvědomit, že čichem přichází do organismu spousta molekul, které by se do těla jinak nedostaly. Je tedy docela dobře možné, že zvíře „vypocuje“ jakési látky, které člověk vdechuje a vnímá a které blahodárně přispívají k jeho léčbě.
Během rozhovoru působil Jakub velmi příjemným a vyrovnaným dojmem. Stále hledal se psem kontakt, ať už dotykem nebo pohledem. Když se mnou mluvil, co chvíli očima zavadil o Cedrika. Je samozřejmě velmi důležité, že chlapec nemá záchvaty, už to samo osobě by stačilo ke štěstí, ale jeho maminka se nespokojuje jen se zlepšením Jakubova stavu. Jeho případ byl prakticky prvním pokusem cílené výchovy psa na epileptika u nás a bylo by dobré sledovat tento pokus dlouhodobě a publikovat pak jeho výsledky. Doufejme, že Jakub s Cedrikem zaujmou lékaře z pražské motolské neurologie natolik, že se této práce ujmou. Smutné je, že na ministerstvu práce a sociálních věcí zatím neuvažují o tom, že by psy pro epileptiky postavili na roveň vodicích psů pro nevidomé.
Paní Zuzana Daušová ze sdružení HELPPES (Centrum výcviku asistenčních psů), která se výcviku Cedrika věnovala, shrnuje výcvikové zásady, jež by měly být dodrženy, asi do dvou hlavních bodů: zjistit reakci psa na přibližující se záchvat, a pokud už k záchvatu dojde, naučit ho štěkotem přivolat pomoc. Podle zahraničních zkušeností musí pes projít 150 – 200 hodinami výcviku, nejlépe přímo za pomoci a přítomnosti konkrétního člověka postiženého epilepsií. Pokud hovoříte o celé záležitostí s paní Daušovou, dospějete k názoru, že jednodušší je vycvičit psa, než jednat s úředníky, ať na obecní či ministerské úrovni. A to je dost smutné, ne?
***
S příběhem malého Jakuba jsem se seznámila v rámci svého působení v časopise Pes přítel člověka. Výše napsané řádky vznikly v červnu roku 2002. Po dvou letech v květnu jsem se s Jakubovou maminkou viděla znovu. Nemohla jsem se samozřejmě nezeptat na Jakoubkův zdravotní stav a na jeho soužití s Cedrikem. Ten se časem bohužel ukázal pro tento druh terapie nevhodný. Maminka Jakuba doplňuje:
„My jsme si ho totiž kdysi vybrali sami, takže nebyl z chovu vyloženě zaměřeného na canisterapii. Už jeho rodiče měli přísnější povahu a u Cedrika se pak vyvinula až nezdravá žárlivost. Stále si Jakuba hlídal a pro kousnutí nešel daleko. Po dohodě s paní Daušovou jsme mu nakonec našli uplatnění vodicího psa, pro kterého byla jeho povaha vhodnější. My teď máme nového pejska Teddyho. Je to takové naše zlatíčko! Loni jsme se s ním dokonce odvážili k moři, protože Jakub moc rád plave, ale víte, jak je to s touto nemocí ošemetné. Teddy se však náramně osvědčil. Hned po příjezdu jsme se vypravili k moři, ale Tedoušek správně vycítil, jak moc je Jakub unavený z dlouhé cesty a vůbec ho do vody nepustil!
Neustále se stavěl mezi něj a vodu a tlačil ho zpátky na deku. Kdybych to neviděla na vlastní oči, tak tomu nebudu věřit. Druhý den, když si Jakub řádně odpočinul, byl klidný i Teddy,“ vypráví a spokojeně se usmívá Jakubova maminka. A právě o tu spokojenost v rodině jde. Harmonie a klid je velice důležitá zbraň proti Jakubově nemoci.
Pro Teddyho se podařilo najít patrona, který přispívá na jeho krmení. Je jím společnost, která se zabývá prodejem elektřiny, a tak je Jakubův čtyřnohý kamarád také nazýván Duhový asistenční pes.
Zuzana Trankovská
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“.
Zuzana Trankovská po maturitě nastoupila do redakce časopisu Kynologie (časem přejmenovaném na Pes přítel člověka), vysokou školu studovala dálkově. Je to až k nevíře, ale celý život je věrná jedné redakci. Od roku 1983 vedla redakci a nezdá se, že by to bylo v neprospěch jedné ani druhé strany.
Prvního psa si její rodina pořídila až když byly děti odrostlé. Byl jím hladkosrstý standardní jezevčík Cid ze Židovského hřbitova. Po jeho smrti následoval rovněž jezevčík Endy Aeskulap. „Koupi psa se snažím lidem nejdříve spíše rozmluvit. Je to zodpovědnost, kterou si většina lidí nedovede předem ani představit. Moje zkušenost praví, že k jednomu psovi jsou potřeba alespoň tři lidé, aby bylo zajištěno, že se o něj vždycky někdo z rodiny postará. Musíte totiž počítat s tím, že budete muset jet na služební cestu, na dovolenou nebo že onemocníte. To vše musíte vzít v úvahu.“
* * *
Všechny článkyz knihy "Kolja... to neznáte mého psa"
Jakub a Cedrik
