Za trochu srandy bych šel světa kraj!
Tak to vidíte! Pán mě stále uhání, už jen abych začal psát, ať už se prej do toho pustím, a sotvaže opravdu začnu, tak – no přece ho slyšíte? Zavrtal se do svýho pelechu a odfukuje, až se hory zelenají. Určitě se mu teď zdá, že je v jiným světě, kde je všechno v pořádku, nikdo na nikoho nevrčí a neštěká, všichni se na sebe usmívaj a maj se moc rádi. Jen si poslechněte, jak chrápe, až to duní.
Takhle to je, když skočíte majipsu na kus kosti! Ne, vůbec si nevymejšlím, to byste ho museli trochu znát, abyste viděli, co je to za utrpení s ním chtít naškrábat knížku! Nepřál bych vám to, dyť on by snad uštval i psa! Ale nechám toho, on ten můj pán zase není tak špatnej, zvláště, když dostane plnou misku, pak s ním mohu vyvádět psí kusy! Však ho mám taky strašně rád, i když občas takhle vrčím. A bodejt bych neměl! Povinností mám tak akorát, žádnou lenošárnu, to by pro mne nebylo, a psích práv taky, přesně jak se sluší a patří. Jedno mě ale přece trochu mrzí, totiž že se u nás doma nesmí loudit. Když panička vaří, tak to se raději rovnou někam odklidím, protože ta vůně, ta se snad nedá ani vydržet. I pes musí umět dodržovat disciplínu a musí se umět ovládat. Jenže vyprávěj tohle ženský! A tak když k nám přijde na prázdniny naše Bela, tak buď, že to neví, nebo že na disciplínu moc nedá, ale vždycky něco vyžebrá! Ona to, panečku, umí jak nějaká filmová hvězda. Když ti Moji něco kuchtěj, obchází je v kruzích jako zhypnotizovaná. Hned jim sedí za zády, hned zase přímo u plotny a dělá ze sebe naivku. To na paničku mžourá tak sladce jako cukrová řepa a jako by aspoň půl roku nedostala nažrat. Páni sice křičej, že je nevychovaná, a to pak Bela sklopí svý filmový řasy i ohon a ukřivděně odkráčí do předsíně. A zase na ně čučí a mrká. A to tak dlouho, než něco nevyžebrá! Na ni jsou zkrátka moji majipsi krátký! Trochu jí sice závidím, ale stejně si myslím, že loudit se nemá a že z nás dvou mám já to správný vychování. A tak zatímco panička vaří, ležím v předsíni zády ke kuchyni jako mouchy vemte si mě a vůbec, ale vůbec mě nezajímá, co tam ty dva vyvádějí. To by mohli dělat třeba pečený králíky, já zkrátka nežebrám! Páníček mě za to chválí a mně je dobře. Panička zase tvrdí, že jsem pes vyčuranej, poněvadž koukám do zrcadla na stěně, kde mám kuchyň celou pod kontrolou. No, má pravdu, ale tohle musí zůstat jenom mezi náma, protože já nežebrám!
Z toho povídání jsem dostal na něco dobrýho chuť. Raděj vám budu vyprávět, jak jsem byl jednou moc a moc nemocnej. To jsem vám dostal od strejdy v bílým plášti takový hnusný bílý granule, o který by ani ten nejhladovější čokl nezavadil. Naše šéfka je balila do salámů, jen aby je do mne dostala. Triky na mě zkoušela všelijaký, ale já ty tabletky plival, jak se dalo. Nakonec jí pro radost jsem jich přece jen pár spolknul. A věřte nevěřte, já, kterej jsem se nemoh bolestí vyčůrat, jsem po nich najednou moh! Ale tak nějak divně, že jsem z toho byl sám úplně jelen. Lilo se mi totiž jen z huby, slintal jsem, kudy chodil a k tomu se ještě plazil a motal jako namazanej. Zkrátka z huby mi teklo jako z kohoutku. Já vím, vám se to dneska řehtá, ale mně nebylo vůbec do smíchu, a když jsme šli po ulici, potácel jsem se, až se lidé za námi otáčeli. Bylo mi špatně a moc jsem se styděl, až sem byl pod kožichem celej červenej.
A jednou, když jsme zase vyšli na procházku, tak jsme na ulici potkali jednu dámu s černým psíkem trpajzlíkem. A tahle přemoudřelá psí panička na mne koukla a zavyla: „Prosím vás, co tomu vašemu psovi je, že mu z huby teče, až pění?“
„Víte, že já se nejdříve taky lek?“ odpověděl bez rozmyšlení můj pán, který pro legraci nikdy nejde daleko. „Myslel jsem si, že má vzteklinu! Ale později se ukázalo, že to není nic vážného. Sežral jen kus hovězího, a ta kráva pitomá měla slintavku. Ještě, že to takhle dopadlo! Vždyť ta kráva mohla bejt šílená!“ Paní vyvalila voči, přitiskla k sobě svýho mazlíčka, až to zapištělo, a strachy se s námi nestačila ani rozloučit. A já se vám v tu chvíli tak smál, že kdyby mi nebylo tak zle a kdybych se nestyděl, tak bych se válel smíchy po zemi.
„A zavěr? Každé vyprávěné musí mít přece nějaké vyvrcholení, nějakou pointu,“ povídá můj pán, který se v tu chvíli probudil. Přestal chrápat, hory se rázem přestaly zelenat a páníček se posadil na kanapi. To mě teda dostal. Já si tu jen tak vyprávím, co mě napadne, a pointa nikde. Tak co třeba tahle: Jestlipak jste si pozorně přečetli básničky našeho pana Knírače z Kladna, toho - pardóóón – Pepy Fouska? To je príííma chlap, co říkáte!? Ten nejenomže se dobře vyzná v naší psí řeči, ještě o nás píše krásné básničky. Nemůžu si pomoct, já mám rád lidi, který se nebojej srandy a šli by za ní světa kraj... Ale tohle nemám ze sebe, to jsem slyšel od mého šéfíčka a on zase od nějakýho Wericha.
Tak, a je to. A teď mi řekněte, jestli tohle není báječná pointa?¨
Václav Židek
***
Blues hlídacího psa Josef Fousek
Na hradbě střepů soumrak se pořezal
Pán zamkl vrata co na ně vítr hraje
Já hlupák že jsem vylézal tak brzy
Kopnutí mě občas přinutí do boudy schovat slzy
Do hvězdnaté noci uléhám Mám kvartýr blízko plotu
Noc mám rád i když mě samota tíží
A velcí psi co neštěkaj'
Se na mě ze tmy plíží
Čert vem tu divnou psotu
Až pošlou moji duši na Venuši
Prohlédnu si zblízka Velkou Medvědici
Zaštěkám blues o smutném štěněti
a počůrám patník na Měsíci
Řetěz mě budí ze spánku Z ulice kroky mě straší
Štěkám a couvám do boudy ven blátivou jarní kaší
Kdyby mi nedávali jíst a pít
Roha bych vzal a bez řetězu šel
Tam někam kde prý je Psí ráj
Máma mi o něm vyprávěla
než vběhla pod tramvaj
V kastrolu zamrzla mi voda Myš piruetou chce mě rozesmát
Šel bych s ní tancovat
Ale škoda vyvrzat teplo když nemám na kabát
Zamžený okno pána kde modrá barva hopsá
A divná hudba brouká
Zůstanu radši v teple počasí je pro psa
Kdybych měl delší řetěz podíval bych se
na co se můj pán kouká
Možná že zítra uvidím svou krasavici Lízu
co kožich na ni stříhají
co mašli nosí na krku
a je jak po striptýzu
Packou ji trochu zamávám
Možná mi polibek vrátí
Blíž k plotu boudu odtáhnu
a pán mě za to zmlátí....
Josef Fousek
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja.. to neznáte mého psa!“
