Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Patrik,
zítra Oldřich.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renoncy (72)
                                                   
I když jugoslávské dináry byly také pouze na příslib Československé banky, opravdové kapitalistické valuty jsme od našeho milého socialistického státu dostali poprvé na jaře v roce 1968. A tady jak vidno se vracím zpět do minulosti a je jasné, že i v tom pozoruhodném Pražském jaru jsme si museli ty valuty koupit v kurzu, který byl naší bankou zcela nesmyslně vykalkulován.
 
Teď ale musím začít už na podzim v roce 1967, kdy režim začal po sjezdu spisovatelů povolovat a my – komořanští meteorologové - jsme mohli pozvat meteorology a spojaře z Vídně na fotbalové utkání. To jsme sice prohráli, ale důležité je, že na jaře 1968, několik dní po narození mého syna, mi manželka dovolila jet na odvetné utkání do Vídně. Tam jsme dostali pořádnou nakládačku, ale většina z nás byla prvně „na západě“, i když od nás to bylo vlastně na jihu! Každý z nás měl jen pár desítek šilinků, někdo i něco tajně navíc, ale vídeňští kolegové se o nás po celé tři dny starali báječně.
 
Samozřejmá návštěva Prátru, oběd v otáčivé restauraci na vysokánské televizní věži, procházka centrem Vídně, kdy naše oči nevěděly kam dřív pohlédnout, a závěrečný oběd v zahradní restauraci ve Vídeňském lese. Mezi tím jsme fotbalové utkání prohráli 0:5, ale lítost jsme mohli hned zapít ve známém Grünzingu, kde při náhodné návštěvě Armády spásy jsme provolávali heslo – Ať žije obrodný proces! Jak víme, to jásání bylo bohužel předčasné….  Ale vůně opravdu svobodného světa v nás zůstala. A ještě jedna zajímavost. Vídeň byla stejně jako Praha osvobozena Rudou armádou a měli tam také pomník rudoarmějce osvoboditele. Nevím, jestli tam stojí dosud, ale už tehdy ho Vídeňáci přejmenovali na Pomník velkého zloděje!
 
Nevím, zda jsem se tenkrát manželce odvděčil dostatečně, ale protože se vdávala před šesti lety v růžovém kostýmu, přivezl jsem ji růžové šaty od Heřmanského z Mariahilferstrasse a dětem velkého nafukovacího myšáka Mickeye.
 
Co přišlo o několik měsíců dále, to už je jiná kapitola. Opět spadla klec a na další odborně-výměnný zájezd jsme vyjeli až po jednadvaceti letech…
 
Rakousko – už autem – jsme pak navštívili už soukromě ještě dvakrát. Hned v létě v roce 1969 maličkým Fiátkem, a to jsme byli pozváni do rodiny kolegy, se kterým jsem se seznámil ve Vídni před rokem. Byl to velký „čechofil“, jmenoval se Anděl a dokonce si velmi zakládal na tom háčku ve svém jméně! To už jsme si v klidu prohlédli i další pamětihodnosti Vídně včetně Schönbrunnu.
 
 
 
Zažili jsme tu ovšem ale také dosti krušné chvíle, když jsme hned po setkání před Vídní měli jet za autem našeho hostitele k nim domů. V hustém provozu jsme se dosti riskantně snažili jeho vozu držet, asi po čtyřech křižovatkách už jsme projížděli tak tak na oranžovou a na další dokonce i na červenou, ale i tak jsme ho nakonec ztratili z dohledu. Ten, kdo to v cizině nezažil, si neumí představit, jak jsme se vyděsili! No – dopadlo dobře, jeli jsme nazdařbůh dál a po dalších dvou křižovatkách jsme si oddychli, neboť „Anděl spásy“ na nás čekal.
 
A ještě musím dodat jednu zajímavost, typickou pro tu dobu. Malý Fiátek bylo naše první auto, samozřejmě ojeté, a tak jsme moc uvítali, když jsme ve velkém servisu této firmy sehnali několik náhradních dílů, v tuzemsku těžko sehnatelných.
 
Po letech - v srpnu 1977 - jsme opět požádali o devizový příslib našeho známého ředitele jedné pobočky naší Československé státní banky, a to dokonce dokonce i pro své přátele, a vyjeli jsme dvěma Wartburgy na šest dní do Rakouska. V půli srpna bylo u nás týden před naším odjezdem doslova počasí, že bys psa nevyhnal a my i s dětmi a s těmi známými trávili pár velice deštivých dnů na Vysočině. Tam se daly pouze hrát karty a občas chodit na procházky v pláštěnkách. No a já to odnesl a poprvé v životě mě chytil ischias. Pobyt jsme zkrátili, děti nechali v Praze na starost babičce a po velkém váhání jsem pod prášky vyrazil do Rakouska.
 
Odjezdila to žena a já se choulil na sedadle spolujezdce. Na hrad v Mozartově Salzburgu jsem se kupodivu vyšplhal, pohled dolů na město, kde se na náměstí hrály obří šachy, stál za to, ale z koupání jak u severních, tak zejména u jezer dle suity „Jižně od Alp“ - jsem toho moc neměl…
 
   
 
Paradoxně jsem trochu pookřál až v nejvyšším bodě naší cesty pod Grossglocknerem. Sviště jsme na malou chviličku zahlédli v dáli, ale ledovec sám nás zklamal, protože byl značně špinavý! Mým „časovým orientačním bodem“ pro tuto cestu je datum úmrtí Elvise Presleyho, o kterém jsem se dozvěděl v kempu pod Alpami z odhozeného magazínu! Opět docela stylově to dokumentuje naše tehdejší finanční možnosti při cestování. No – a protože jsme zpět domů jeli přes Insbruk a Mnichov, ten svůj „cemr“ jsem si pěkně vyhřál až v mnichovských obchodních domech. Úleva bohužel netrvala dlouho, záda jsem brzo opět cítil, když jsme čekali, až se rozběhne místní orloj. Nedá se svítit, když chce člověk něco vidět, musí občas i trpět. Pro mne se to na této dovolené bohatě vyplnilo, dokonce bych mohl v té minulé větě vypustit slovíčko občas, které my meteorologové máme tak rádi.
 
Které fotky jsou vlastní a které „ukradené“ na internetu snad netřeba zdůrazňovat.
 
Vladimír Vondráček
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 02.02.2018  16:51
 Datum
Jméno
Téma
 02.02.  16:51 Václav
 02.02.  15:42 Von
 02.02.  11:10 Beata
 01.02.  11:28 Lenka