Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatopluk,
zítra Matěj.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 

O koťatech a o Punťovi
 
Milí přátelé, zamyslel jsem se a usoudil, že Tonda Suk byl pro nás takový velikán, že by se na něj nemělo zapomenout. A protože jsem mu před lety pro Pozitivní noviny přepisoval několik článečků (neměl tehdy ještě počítač), mám ty články ve svém archívu. Redakce PN mi dovolila, abych je mohl předávat i SeniorTipu a tak zde je další z nich..

 
Srdečně zdraví Vladimír (von)
 
Kočka, kterou jsme ubydleli v naší hájence, se spustila s některým kocourem ze vsi a náš malý Honzík měl moc práce. Ve stodole na mlatě se odbývalo krmení kočičáků. Batolila se tam čtyři krásná koťátka, dvě černá, asi po tátovi, a dvě černobílá. To po mámě.
 
Krmení nedočkavců se ujmul Honzík a plnou odpovědností. Až se mi začalo zdát něco divného. Vždyť ti mourkové nejsou schopní tolik mlíčka, co jim kluk nosil, spotřebovat.
Protože hájenka nebyla žádná mladice, byla vybavena i takovým domečkem se srdíčkem ve dveřích. Sice na potřebné místo jsme při opravě postavili novou splachovací mísu, a co je to platné, domeček se tady zachoval jako lahůdka. Pravda, v zimě to od spodu nepříjemně táhlo, ale v létě musel každý závidět. Škvírami bylo vidět na dvůr i do stodoly. To jednou přivedlo k odhalení záhady spotřeby našich koťátek
 
Seděl jsem navečer na prkénku. Do stodoly vlezl Honzík s miskou pro krmení. Strávníci se ukázali okamžitě. Postavil misku na zem a stalo se! Klekl na všechny čtyři a už se strkali hlavou sem i tam. Jen aby každý vydobyl lepší místečko pro upíjení mléka. Nevyrušil jsem je. Ať se živí. Jen jsem se svěřil mamince a to byla chyba! Byla z toho dost špatná.
 
Tak jsme si počkali a krmení bylo zkontrolováno maminkou. No to bylo křiku! Honzík nemohl pochopit, co je na tom špatného? Byl na samotě skoro pořád sám. Tak považoval všechno, co tam bylo, za své kamarády.
 
Časem se dohodli. Koťata chodil krmit dál, ale s doprovodem.
 
Dodnes si nedovedu nijak rozumně vysvětlit chování Punti cestářového. Byl to pes, co ves dala. A co mohla dát osádka, jako byly Vickovice? Bylo nás tam celých patnáct obydlených chalup!
 
Punťa měl z nepochopitelných důvodů ke svému tělu, jež nepřipomínalo nic věrněji, jako kousek tlačenky, i kupírovaný ocásek. Nebyl lovecký, neměl nátok na vlajku nebo prut. Svrchu byl rezavý jako liška a břicho, které při zběžném pohledu zabíralo asi tak tři čtvrtiny těla, bylo slušně bílé. Uši převislé, pohled až dost dobrý a přitom poťouchlý. Prostě psisko venkovské, ale neobyčejné. Měl jednu vlastnost, kterou by mu záviděli i ti špičkoví psychotronici. On dokázal předvídat!
 
Cestářův soused chodil zabíjet po vsích prasata. A tady právě tkvěla ta mimořádná vlastnost Punti. Bylo jedno, jestli šel řezník do Michalovic, Třebětína nebo do Bludova. Také mohl zůstat i ve vsi. Jenže kamkoliv se vypravil, tam před vrátky už čekal Punťa.
 
Soused – řezník mu určitě předem nic nevyslepičil. Ale jakmile začal dávat vercajk do tašky, připravoval se startovat i jeho psí souputník
 
Ze zabijačky v cizině ten masožrout moc neměl. Počkal si na mord, vykolení vepříka a spěchal domů. Sem tam sebral, co se vyhodilo. Z ciziny se vracel vždy bez trofejí. O trochu jinak tomu ale bylo jednou doma.
 
Teta Šťastnová si při zabijačce stačila připravit naklepané řízky do sklepa. Po odležení je zítra jen obalí a bude oběd. Nebyl! Okénkem do suterénu baráku našel po čuchu cestu Punťa. Nabral do mordy, co se dalo a odnesl domů na práh. Hezky to rozložil a několikrát se vrátil. Takže – co bylo původně ve sklepě, bylo teď na prahu. Neseržal ani kousíček. Natolik v něm pracovalo vědomí odpovědnosti ke smečce! Čekal asi pochvalu, ale s tou to nebylo nijak slavné. Spíš se dočkal opovržení. Jenže – tak svět odplácí nejen psům!
 
Zkoušel jsem pak cestáře: „Hele, pučte mi Punťu, docela bych si dal řízek!“ Nikdy nepůjčil. Spíš mi vše vysvětlil po způsobu babky z hospody. Taky jaký div, vylíhli se oba v jednom vickovickém hnízdě. Dokázali se nahněvat, ale nikdy hněvat!
 
A ten Punťa, pejsek, u mne zůstal záhadou.
 
Antonín Suk
* * *
Anotační obrázek František Kratochvíl
Koláž Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 10.11.2017  12:00
 Datum
Jméno
Téma
 10.11.  12:00 Vendula
 10.11.  10:27 ferbl
 10.11.  08:50 Alena
 09.11.  08:01 KarlaA
 09.11.  05:33 Bobo :-)))