Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
***
Byl jednou jeden papoušek, lítal si spokojeně se svými kamarády v korunách pralesních velikánů a ani ho nenapadlo, že svět je i jinde. Jednou si ale přečetl noviny a dověděl se, že ve vzdáleném městě je veliká zahrada pro ptáky a zvířata. Posedla ho zvědavost, kamarádům nic neřekl a vydal se na cestu. Protože nikdy neviděl slona, žirafu ani nosorožce, zdáli se mu zajímaví. A když mu lední medvěd s tuleněm radili, aby se raději vrátil domů, nevěnoval jim pozornost. Nevyplatilo se mu to. Chytili ho, zavřeli do klece a na ni pověsili cedulku s nápisem Arara amazonský. Tak se dověděl, jak se jmenuje. Co mu to ale bylo platné, když klec byla malá a koruny pralesních velikánů daleko?!
***
Byl jednou jeden počítač, co se dostal do rodiny s malým školáčkem. Měl z toho velikou radost, protože do něho nacpali plno zajímavých her a chlapeček se pak od něho skoro nehnul. Po čase začal být počítač trochu nesvůj, přece samým hraním nepromarní celý život, vždyť má ve své paměti spoustu užitečných informací, mohl by kluka naučit třeba anglicky a zatím mu na obrazovce hopsají opice se samopalem a pěti životy, kdo to kdy viděl ve skutečnosti! Byl čím dál mrzutější, jeho bity a bajty se pohádaly s procesorem, a tak se raději vypnul. Mám už toho plný hárdisk, přece kluka nenechám úplně zhloupnout, už nosí ze školy jen pětky.
Vyházel pitominy do koše, nahradil je diktáty z češtiny a testy z vlastivědy, přidal početní příklady. Teď se kluk určitě zlepší, však je taky nejvyšší čas, vždyť by si za chvilku nedovedl přečíst ani moje pokyny!
***
Není skříň jako skříň, i když všechny, ať vypadají jak chtějí, mají stejnou funkci. A čím jsou starší, tím víc vzpomínek se do nich uložilo, vsákly do každé skulinky, zabydlily se, staly se jejich součástí a žijí si svým životem.
Když někdy v hluboké noci zaslechnete podivný praskot, to rozhodně nepracuje dřevo, vždyť je už dávno řádně vyschlé. Když ve tmě kolem vás poletují útržky tichého šepotání a okno je zavřené, rozhodně nemůže patřit listoví bříz tam venku! A už vás znenadání probudila ostrá rána vycházející ze skříně a v uších ještě doznívá známý hlas volající vaše jméno a srdce máte sevřeno zlou předtuchou, protože skříň dříve po léta patřila vám blízkému člověku a vy se o něj bojíte?!
Ne, nic jste neslyšeli a spánek máte klidný a hluboký. To proto, že jste asi ještě moc mladí. Ale věřte mi, stalo se!
***
To se takhle jednou jeden klepetáč rozhodl, že ho už nebaví šťárat se v písku mořského dna a hledat zbytky toho, co jiným odpadne při hodování. …To jim tady mám pořád dělat úklidovou četu a spokojit se jen s odrobečky, když to nejlepší si nacpou do břicha oni? Ba ne, vezmu si svůj osud do svých klepet, oceán je velký, však si jinde najdu lepší uplatnění! ... A vydal se na cestu. Putoval tak dlouho, až se mu únavou pletly nohy a hladem ani neviděl. V tu chvíli ucítil neodolatelnou vůni návnady, kterou zvečera nalíčil starý rybář. K čemu dlouhé řeči! Vždyť vidíte sami, jak skončil. Jedinou útěchou mu mohlo být, že ve vyhlášené restauraci ho podávali jako nejlepší lahůdku.
***
Ta vůně! To se úplně sliny sbíhají! Klidně bych šla brázdou jako ten zajíček, co ho potkala Káča a dala mu koláča. Ovšem taky by mne potkat nemusela, třeba by měla doma plno práce s pečením těch koláčů, točila by se kolem válu, vařila by povidla a loupala mandle, aby koláče byly, jak se patří! Taky by musela hlídat troubu, aby se nespálily, to by byla pro hospodyňku ostuda a celá vesnice by ji pomluvila. Jak to, že celá vesnice? No přece Káča se v sobotu vdává a peče ty nejlepší svatební koláče! A ty musí být jako malované!