Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Ano, tak tohle je ta nejsprávnější „lebeda“. Konečně jsme se dočkali prázdného bytu, děcka hulajdají někde po lesích a loukách, kam jsme je, dbajíce o jejich zdravý vývin, vyslali na tábor, kolem nás je všude naklizeno, o což se v rámci dovolené postarala manželka, a my si tedy v klidu přečteme noviny a budeme hodně dlouho nad přečteným přemýšlet, k čemuž nám poslouží tentýž tisk položený opatrně přes obličej, to aby nás ani jeden sluneční paprsek nerušil v meditaci. Žena už je vycvičená a chodí po špičkách, neboť moje přemýšlení je velmi důležitá devíza pro rodinný klid. Teď už jen aby zavonělo kafínko a pohoda je dokonalá.
Tak kde ksakru je?! Snad si taky nelehla?! No tak takhle si to tedy nepředstavuji, JÁ, MOJE VELIČENSTVO!
* * *
Copak je to po ránu za křik na zahradě? Kdo to ruší sladký poklid rostlinstva? Co se to děje tak strašného, že nejmladší kopretina z trsu vedle branky úprkem běží cesta necesta a ječí jako hasičská siréna? Vůbec se to k ní nehodí, vždyť má bělostné svatební šaty nevěsty a pusinka pocukrovaná pylem jí zlatě září!
A v tom, jak můžeme vidět, to všechno vězí. Dychtivá včelička s prázdnými košíčky se dožaduje toho zlatého pylu, je to její právo, její povinnost, jak to, že to kopretinka neví?
Ale co vás nemá! Ví to velice dobře, jen si chce svoji krásu co nejdéle zachovat. Vždyť vidí u svých sestřiček, jak rychle uvadají, když se kamarádily s včelkami. To ona nechce, včelky se jí nelíbí, nepřipadají jí estetické, jsou moc baculaté a mají nebezpečné žihadlo! Jo, to kdyby přiletěl ten rozkošný otakárek, co se včera třepetal nad denivkami, to by byla jiná!
A víte co, zkrátíme to. Kopretinka dostala svého otakárka, ostatní se kamarádily s včelkami. A teď můžete hádat, kdo uvadl bez dětí – semínek?
* * *
Krindapána lidi, poďte honem, už jste to slyšeli? Jedna paní povídala …. že ji schválně postříkal autobus, když stála na zastávce u trafiky … že viděla, jak přes silnici běžel pes a neměl náhubek … že sousedovic kočka chodí chytat myši na její zahradu … že ta nestyda odnaproti už má zase nový přeliv, sukni až po kotníky a na ní rozparek skoro do pasu … že tamhleten kluk nosí čepici předkem dozadu a určitě se proto špatně učí …že ti mladí z třetího patra si místo miminka zase pořídili nové auto a kam na ty peníze chodí, to není jen tak … že ...blabalablabla…
A tak jim ujela i poslední tramvaj, vůbec nepřišli do práce a zmeškali, co se dalo. Zato si pověděli tolik drbů, že na bulváru vystáli pod sebou důlek a jestli je nerozehnala ta večerní bouřka, stojí tam dodnes. Dobře jim tak!
* * *
Uprostřed jednoho starého lesa obklopená vysokými smrky byla tajuplná paseka. Za měsíčního svitu na ní tančívaly lehkonohé víly a noční vánek jim k tomu hrál jemné šumivé melodie.
Za slunečného poledne voněla paseka zralými jahodami, na kterých si pochutnávali obyvatelé lesa, a v zelené trávě se červenaly kloboučky muchomůrek.
Co na tom, že jsou jedovaté, nikdo rozumný si do nich přece nekousne! Ale jsou jemně sametové a krásně se na nich odpočívá.
Zvlášť když je po ruce vodní dýmka a nikdo se vás neodváží vyrušit.
* * *
To byl jednou jeden Lorňon, co bydlel v krabičce ze santalového dřeva a měkoučého sametu. Velice si na tom zakládal, a když ho čas od času jemná ženská ruka vyndala, aby si ho vzala do divadla nebo na ples, rozzářila se mu sklíčka jako svíčky na vánočním stromečku. To si zase užije, to zase uvidí „věcí“! Jestlipak paní radová bude zase mít ty staré šaty, co už dávno vyšly z módy? A bude mít slečna Mici zase jiného kavalíra? A jestlipak tomu nafoukanému tenoru zase přeskočí hlas, až se bude naparovat před naondulovaným sopránem? A kdopak tentokrát té protivné paní vrchní poštmistrové přišlápne vlečku? … Neuviděl nic. Jak se tak rozechvěl očekáváním, vyklouzl z jemné ručky na tvrdou zem a bylo po koukání.
Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
