Náš genius Jára, neúnavný cestovatel, se též neustále zabýval možnostmi rychlého přesunu. Silnice v té době byly hrbolaté, ba mizerné, uvažoval tedy o možnostech přesunu vzduchem. Znal výsledky všech pokusů hraběte Zeppelina, sám dostal možnost jeho vzducholoď vyzkoušet, zúčastnil se přeletu Alp, ale toto vznášedlo mu připadalo, jak odborně říkal, vachrdlaté. Zvláště potom, když se stal jednou svědkem toho, jak se jeho přítel při pokusu o zaparkování vzducholodi naboural do hangáru. Sám tehdy pohotově tento malér zachytil deskovým fotoaparátem, ale už věděl, že je v tom létajícím doutníku ukryto čertovo kopýtko.
Zjistil též, že vzducholodě se mohou stát hříčkou počasí a to zejména větru. Uvažoval o létajícím stroji jiného druhu. Inspirován dlouholetým pozorováním ptactva sestrojil si zvláštní závěsné zařízení a jednoho dne se rozhodl tento přístroj vyzkoušet. Vystoupil za pomoci přátel na kopec Zebín u Jičína, neboť tento, jako bývalá sopka, měl příhodné příkré a holé svahy.
Připnul si křídla na ramena a prostrčil paže do poutek a za zpěvu písně :“Bývali Čechové statní junáci“ se rozeběhl. Jak veliké bylo nadšení, když se vskutku vznesl a doletěl nad zírajícím davem lidí až k Libosadu v Jičíně, to si dovedete představit. Ještě stačil díky dobré termice obletět známou jičínskou bránu a pozdravit ze vzduchu svého přítele Panochu, který byl městským věžním.
Sám byl překvapen s jakou lehkostí se dají překonat vzdálenosti, i když si uvědomoval, že při delších letech je možno například dostat křeč do rozpažených paží a popřípadě může dojít k trombóze.
Jeho obavy jsou nyní potvrzeny mnoha nákladnými vědeckými experimenty, kdy cestujícím v letadlech je kladeno na srdce nosit specielní podkolenky a chodit, či aspoň pohybovat nohama. Je neuvěřitelné, že Jára toto vše už dávno věděl a nepotřeboval k tomu žádné aparatury. Nezbývalo mu nic jiného než zasednout ke stolu v pracovně a přemýšlet, kreslit a počítat. Jelikož byl náruživým cyklistou, myslel si, že by bylo možno pohánět létací stroj šlapáním, i když nevěděl přesně jakým způsobem. Zkusil několik řešení, ale nedosáhl při těchto svých pokusech rychlostí, které by ho uspokojily. Na přiložených snímcích můžeme vidět několik zdařilých konstrukcí, které možno považovat za studijní prototypy. Ale ani jeden z nich se nedostal do výroby, neboť Jára ve své fanatické touze po dokonalosti neuznal tyto prototypy za něco, s čím by se mohl ukázat na veřejnosti. Proto stále tvořil předělával a opět zničil již hotové létací stroje a mnohdy ani nedovolil přátelům je vyfotografovat, proto jsou některé snímky nedokonalé, neboť byly zhotoveny tajně. Aby nevzbudil pozornost okolí, rozložil vždy létací stroje a převážel je na nenápadném vozíku taženém psem. Zachoval se jenom jeden snímek, na kterém veze létací stroj k pokusnému letu, pečlivě ukrytý v bandaskách na mléko. Jára je převlečen za selku, pomocník za dívku, opírající se o vozík. Nepodařilo se zjistit identitu řeznického psa. Je pochopitelné, že při svém nebývalém intelektu, dnes zvaném IQ, dokázal vyrábět na tehdejší dobu neuvěřitelné modely, které sice jakž-takž létaly, ale jemu v touze po naprosté dokonalosti prostě nevyhovovaly. Stále tvořil a zkoušel, jak je vidět na několika dochovaných snímcích. Pomalu si uvědomoval, že bude muset jít ještě dál a využít novodobý vynález a sice motor, který zkonstruoval jeho dávný mentor Gottlieb Benz.
Ten poznal Járu již jako tříletého a všiml si jeho nebývalé inteligence. Když totiž jednou dlel na odpočinku ve svém domě v Riesengebirge, spatřil na procházce skupinku děti, jak lezou na strom. Na jeho dotaz, co že to dělají, odpověděla tato dítka, že jdou na hrušky. Jen jeden chlapec seděl klidně opodál na mezi. A to byl náš Jára. Benz se ho zeptal, proč nejde na hrušky s ostatními, a on zdvořile, a pochopitelně , že plynně německy (!) odtušil: „Nejsem blbej, copak nevidíte, že lezou na dub?“ Po tomto lapidárním důkazu nesmírné vyspělosti si německý geniální vynálezce Járu oblíbil a už od dětství ho zasvěcoval do technických problémů. Mnohdy si od něj nechal napovědět i jejich řešení.
Nápad s motorovým pohonem vlastně vyřešil veškeré problémy. Po řadě tajně prováděných pokusů nastal onen dlouho očekávaný den, kdy Jára Cimrman vzlétl za účasti veřejnosti. Podařilo se mu uletět neuvěřitelných 850 metrů. Mohl ve skutečnosti uletět více, ale nepočítal s tak dlouhým letem a proto neměl dostatek bezinu. Po tomto pokusu následovaly mnohé další a Jára se dokonce odvážil vzít sebou na jeden let i svého věrného přítele Sudimíra Očko, později i další přátele.
Podařil se jim několikrát dost dlouhý let a tak mohl náš Jára pokračovat v dalších pokusech. Rozhodl se, že se pokusí zkonstruovat létající vodní člun, tedy vodní letadlo, čili hydroplán. Zhotovil několik prototypů, které vzbudily velký zájem obyvatelstva a břehy Máchova jezera vždy lemovaly zástupy diváků, kteří obdivovali nevídané, skoro sebevražedné akrobatické obraty odvážného Járy. Těmito povedenými experimenty dokázal Jára dostatečně, že je možno přemisťovat se jak ve vzduchu, tak i v luftě a startovat ze země i z vody. V tomto směru považoval proto své poslání průkopníka vzduchoplavectví za skončené. Věnoval se jiným úkolům, odložil vše až do té doby, než se rozhodne vymyslet letadla trysková.
Poznámka autorova: někteří neužilci a závistivci se domnívají, že mi nepřísluší právo psáti o Járovi Cimrmanovi. Jsou na omylu. Nejen, že mi z mých vzpomínek neplynou nižádné zisky pekunérní jako jim, ale prostě pokládám za svoji povinnost zaznamenat to, co jsem kdysi vyslechl, i to, co jsem dalšími výzkumy sám zjistil.
Dávno je tomu, kdy jsme celé dlouhé večery a noci s Dr. Hedvábným, znalcem Cimrmanovým, proseděli a hovořili o tomto géniovi, kterého můj přítel, pro ouřady též Karel Velebný zvaný, znal ještě osobně. Odtud jsou mé informace a jen skutečnost, že Dr. Hedvábný již není mezi námi zamezuje tomu, aby vám o tom pověděl sám.