Život v emigraci - XVIII.
Protože jsem v některých čtenářích možná vzbudila dojem, že jsme si v té emigraci jen jezdili na dovolenou a tam si nezřízeně užívali, musím zase napsat něco o své práci. Nejen proto, abych ten mylný dojem napravila, ale především proto, že jsem měla neobyčejné štěstí, a práce, kterou jsem mohla dělat , mne až do poslední chvíle, kdy jsem odešla do pense, na 100 % bavila, píšu o tom tedy ráda. Ale především z toho důvodu, že jsem v životě celkem pracovala mnohem delší dobu, než jsem byla na dovolené.
Takže jsme zase v našem milém malém městečku, které sice dost pamatuje, ale kde, žel Bohu, ze starých staveb zbylo jen málo. Na obrázku je tak zvaný „De Munt“ čili dům, kde se dříve razily mince. Teď je v něm hezká restaurace, ale docela ho obklíčily moderní baráky, naštěstí ne vysoké. Vraceli jsme se vždy rádi, tak, jak se člověk vrací domů, je to oáza klidu. Přestože jsme oba Pražáci, nechtěli bychom už nikdy bydlet ve velkoměstě. Ostatně, co já jsem za Pražáka, když jsem do deseti let bydlela s babičkou v její vilce, v malé vesnici v jižních Čechách. Stejně tak jsme nikdy nejezdili a dosud nejezdíme na dovolenou do velkých hotelů. To nemá nic společného s tím, že jsme emigrovali. My jsme vždycky jezdili jen pod stan a na vodu, na hory do chalupy, na Bečvu do krásné dřevěnice, atd. Máme rádi ticho a co nejméně lidí okolo sebe.
Je to otázka toho, co má kdo rád. Naštěstí si může jak v Česku, tak kdekoliv jinde na světě každý vybrat, (pokud na to má) kde chce bydlet a kam chce jet na dovolenou. Jen pošetilec by ho za to peskoval. Ty betonové hrady se přece musejí pro někoho stavět. Někomu se to líbit musí, říkáme si vždycky s podivem.
Jedním z problémů, se kterým jsem se potýkala, bylo to, že moji práci nemohl v podstatě nikdo převzít. Když jsem byla pryč, ležel vývoj nových projektů ladem a práce na těch už hotových také lehce stagnovala. I autoři, kteří psali objednané texty museli být sem tam popohnáni.
Osmidílný Dictionnaire Universel de la Peinture pro nakladatelství Le Robert
jsme dodělali, mezitím jsme také spáchali ještě nějaké monografie, čili knihy, věnované jednotlivým umělcům a tu již zmíněnou knihu o uměleckých pokladech ve Vatikánu ( viz vpravo) s nakladatelstvím Herder ve Freiburgu, která měla svého času velký úspěch. Herder, to je nakladatelství, o kterém jeho lektor a náš pozdější přítel Dr. Stadler s oblibou říkával, že je to vlastně „Gottes eigene Verlag.“ Čili „Nakladatelství samého Pánaboha.“ On tam měl na starosti knihy o umění a museli jsme společně dost bojovat, abychom u vedení prosadili naše projekty. Teď se nám podařilo Herdera získat pro stejný lexikon malířství v němčině. Někdo by si myslel, že se to tedy přeloží a bude. To by se totiž pak musela dělat znovu jen tisková deska, na které je text. Bylo by to levnější. Chyba lávky, jak se hezky staročesky říká. Protože lexikon neobsahuje jen jména malířů, která žádné potíže nedělají, ale i slohy a epochy, nastává problém jazykový. Příklad za všechny : L‘Art paléochrétien, čili umění (perioda) předkřesťanská se německy řekne Frühchristliche Kunst. A už se stěhuje, bohužel nejen text, ale i ilustrace. Všechny tiskové desky se dělají znovu. Nic se na to nedá vymyslet, tak zvaný odkaz, tj. „viz tam a tam“, to vám nikdo neakceptuje. Není to problém francouzsko-německý, je tomu tak skoro ve všech jazycích. Možná, že někdo z vás někdy viděl v knihkupectví, či dokonce vlastní tlustou knihu jménem „Malířství od A až do Z“. Vydalo v Čechách nakladatelství Rebo, jehož majitel, můj dobrý známý, přišel do Čech z Holandska. To je také „moje kniha“, původně udělaná v němčině pro Lingen Verlag. Tahle kniha stála v Česku nesmírné množství peněz a málem nevyšla, právě proto, že se muselo všechno předělat, z toho důvodu, že má česká abeceda písmenka jako CH a Ř a Č a Š a Ž a vůbec. Však to víte sami nejlíp.
Nehledě na to, že se musela platit autorská práva nejen autorům textu,ale i malířům a jiným, jak žijícím umělcům, tak jejich potomkům, ale i museím a galeriím, soukromým majitelům obrazů, což lezlo nesmírně do peněz. Protože komunističtí pohlaváři, kteří dlouhá léta o všem rozhodovali, zřejmě též rozhodli, že Československo nikomu na západ od železné opony tato práva platit nebude, divili se po roce 1989 lidé ve vydavatelstvích, co se to na ně hrne.Nebyli na to zvyklí. Platili sice autorům za texty, sem tam někomu za obrázky, ale že je toho mnohem víc, to jim udělalo zpočátku mnohdy čáru přes rozpočet.
Měla jsem sice původně na starosti především uměleckou formu projektu a pak jeho ilustrování, ale jaksi se to postupem času všechno změnilo a na mne zůstaly i ostatní „drobnosti“ okolo, kterých bylo nemálo. Až k tomu trpkému konci, kdy jsem při tisku jednotlivých dílů chodila tak zvaně „schvalovat“ do tiskárny ke stroji jednotlivé archy, když s obrázky byl nějaký problém. Nebyla to zrovna legrace, protože tiskárna pracovala na tři směny, takže jsem byla často i v noci vyburcována a strávila třeba i několik hodin nad tiskovými archy. Ráno pak jsem si nemohla přispat, ale už jsem zase v obvyklou dobu seděla za svým psacím stolem. Nebo třeba jela na služební cestu. Maminka, když u nás byla po dlouhé době zase na návštěvě, a viděla mne takto kmitat, resolutně řekla : „To bych jim já tedy nedělala.“ Marně jsme jí vysvětlovala, že „jim“ nic nedělám, že to patří prostě k mé funkci. To, že lidé ve vyšších funkcích nemají placené přesčasy, už nechápala vůbec.
S tím francouzským lexikonem byla ještě jiná potíž a ta spočívala v různém pohledu na svět a na důležitost různých informací. Francouzi mají v Holandsku pověst lidí, kteří se zabývají vším trochu povrchně. Holandské oblíbené rčení tomu říká „met de franse slag“ čili, zhruba přeloženo všechno je tak trochu odbyto, či bráno příliš nonšalantně, jaksi „na hůl“. Což pochopitelně není pravda, ale vzájemné pomlouvání tohoto druhu je mezinárodní, ba celosvětový sport. Vyslechla jsem toho nesmírně mnoho, během svého života v zahraničí, vím, co říkají Angličané o Holanďanech, Holanďané o Belgičanech, co se kde říká o Němcích, jak se koukají Američani v některých místech USA na Evropu a zbytek světa. Švýcaři jsou sýrové hlavy, Rakušané taky za moc nestojí, jsou dekadentní a lehce zaostalí. Ve Francii, kde se k vám chovají zdvořile, ale v podstatě mezi
sebe hned tak nikoho nevezmou, mi důvěrně sdělili, že je to od těch Holanďanů drzost, chtít dělat pro Francouze nějakou knihu. Někdy jsem si připadala jako Marťan. Dokonce i v Jižní Americe jsem měla možnost vyslechnout co si o těch lidech ve zbytku světa myslí. Pokud si něco myslí, vzdálenosti to totiž trochu ohlazují, jako voda kameny. Číňané i Korejci nemají rádi Japonce, stejně tak se nesnášejí Korejci s Číňany. Každý národ má pifku na někoho, kdo je podle něj neinteligentní blbec, arogantní sprosťák a vůbec jaksi nestojí za moc. Italové všichni kradou, Francouzi myslí jen na sex a mimoto pojídají žáby, Američani jsou hlupáci, kteří nevědí nic o Evropě a její důležitosti, Němci jsou zase všichni nacisté. A Židé? Ti mohou úplně za všechno. Xenofobie, čili nevraživost k cizincům, znak primitivismu a obav z neznámého, se vyskytuje jak známo i v pralese mezi indiánskými kmeny, píší o tom například Hanzelka a Zikmund. Na Borneu i jinde kdysi domorodci, lovci lebek, pro jistotu ještě někdy nepřítele snědli. V Africe se dodnes vyvražďují domorodci různého původu, vzpomeňte na Tutsis a Hutus, docela nedávno. Kulturní národy, trochu dotčené civilizací, se pochopitelně domnívající, že to vyřešili, že oni jsou ti nejlepší ze všech, že nemají chybu. Vyžívají se tím, že na různých úrovních ošklivě pomlouvají všechny ostatní národy a pečlivě se snaží zapamatovat si veškerá utrpěná příkoří, elegantně zapomínajíce na to, co komu udělali oni sami.
Ale také je na světě hodně lidí, se kterými se dá sedět u sklenice vína a kterým je docela jedno, odkud jste. S těmi jsme se vždycky nejraději přátelili a bylo nám s nimi dobře. Jak to říká básník : Lásko, setkáme se spolu, až se světu poštěstí, sedět u jednoho stolu, na jediném náměstí….
A proč se nelíbil Němcům ten francouzský text? V lexikonu pro vydavatele Le Robert, velmi známého a věhlasného, mimochodem, byly totiž i poněkud rozverné informace o různých vlastnostech umělců a jejich podivnostech – například o tom, že výstřední Salvador Dalí vlastnil oblíbenou vycházkovou hůl se slonovinovou hlavicí a ta představovala umně propletenou dvojici, nahého muže a ženu, kteří se náruživě milovali. No teda! Německý vydavatel vyžadoval především data, přesné údaje, co, kdy a kde a proč. Ta drobnost s holí pana Dalího a ještě mnohé jiné podobné detaily přiměly vydavatelství Herder k tomu, že se rozhodli nechat napsat text úplně znovu. On totiž dobrý překlad také není levný, velký rozdíl finanční to nebyl. Ale hrozná ztráta času. Na každou epochu, na každý speciální druh umění musíte najít příslušné odborné autory, musíte sestavit redakci a najít šéfredaktora. Musíte to všechno stále hlídat, musíte dbát na to, aby vám toho nenapsali víc, než potřebujete, protože pak bojujete s jakýmsi „převisem“ v textu a to není žádná legrace. Nahoře vidíte dvanáctidílný Lexikon der Kunst, na kterém jsem pracovala opravdu hodně docela sama. Nejen redakci obrazovou, ale layout a všechno okolo. Čtyři a půl roku se mnou nebyla vůbec řeč. Neustále jsem řešila problém ilustrací či textu. A u tohoto lexikonu jsem měla po prvním díle „převis“ sto stránek. Jsem od té doby mistr v krácení textů. Přímo textový kat. A zase někdy mistr v přidávání textu, protože to bylo v době před computery a všechno se dělalo ručně, ne na monitoru a text byl starodávná sazba, kterou jsem dostávala v pruzích, které jsem do toho layoutu vlepovala i s ilustracemi, od kterých jsem musela mít tak zvaný nátisk. Muselo mi to vyjít. Nebylo jiné cesty. Když dnes sedím u computeru, lituji, že jsem se nenarodila o něco později. Jaká by to byla nádhera, dělat layout na počítači, potom ho odeslat všem, kteří ho museli vidět. A pak z něj rovnou udělat tiskovou předlohu. Nehledě na to, jak kvalitní lze dnes dělat reprodukce. Jak snadno se dá poslat fotografie obrazu či uměleckého předmětu elektronicky.
Naštěstí moji dva spolupracovníci v archivu byli velmi spolehliví. Ale především
jsem tehdy u sebe už měla Viviane, kterou jsem „zdědila“, když šel pan Harry do pense. Byla s ní báječná spolupráce, patnáct let jsme si spolu krásně existovaly, nikdy v životě jsem neměla inteligentnější, spolehlivější a příjemnější kolegyni. Byla vlastně mojí sekretářkou, ale to bylo jen pro forma. Byly jsme - a dosud jsme, přítelkyně. Viviane místo mne objednávala v museích diapositivy, starala se o práva, tedy o to, abychom je dostali a aby tato byla zaplacena. Předala jsem jí to potom, co jsem z museí za železnou oponou nedostávala na své dopisy vůbec odpověď, natož aby mi poslali žádané. Dopis, podepsaný nějakým slovanským jménem, nebo dokonce psaný česky či rusky - na ten se neodpovídalo. Asi měli své informace, Minaříci nepracovali nadarmo.
Nahoře vidíte ještě malou ukázku z mé produkce, ke každé knize se „víže“ příběh, spousta příběhů, veselých i vážných. Některé vám napíšu později.
A to jsem ještě učila dějiny umění na večerní vysoké škole. Celých sedm dlouhých let. Ale před tím jsem ještě musela udělat tak zvanou ballotage, čili přísnou zkoušku, jestli jsem způsobilá na té vysoké škole učit, protože mne bolševik nenechal dostudovat. Ve zkoušce jsem obstála, ale o tom, jak jsem učila, napíšu zase jindy. A taky o tom, jak jsem docela náhodou přímo zakopla o Arsèna Pohribného, českého historika umění a profesora na Universitě v Darmstadtu.
Věra Pokorná