Měsíc
Je tomu neuvěřitelných 50 let, kdy člověk stanul na Měsíci. Samozřejmě že si to pamatuji, vždyť jsem již prababička v přiměřeném věku. Pamatuji si to také proto, že jsme již byli v Austrálii téměř rok a já s nedostatečnou znalostí angličtiny jsem získala alespoň práci jako pomocnice v domácnosti.
Měla jsem štěstí, byli to velice hodní lidé a tak když jsem 20. července 1969 právě převlékala postele, přiběhla za mnou ta dobrá paní „Jano, odlož to a pojď se dívat se mnou na televizi.“
Tedy viděla jsem to.
Lidé na Měsíci !
Milovala jsem měsíc, měsíček, povídala jsem si s ním vždycky večer na zahradě.
Když jsem potkala svého manžela a v prvním roce jsem mu napsala asi dvacet básniček (prosím ne básní, jenom básniček) ani v těch jsem nemohla vynechat měsíček. Nebe je plné hvězdiček
shlížejí na nás dva dolů
hlídá je bílý měsíček
snad hlídá i nás spolu.
Jak krásně je !
Stříbrné světlo vůkol
to každá ta malá hvězdička
nám svítit má za úkol.
No bylo mně tehdy naivních osmnáct let.
Ale na měsíček jsem nezapomněla a v prvních letech v Austrálii jsem v básničkách pokračovala v dopisech mamince.
Měsíc tam maluje
stíny keřů a stromů
černou křídou na zdi domů
droga kterou nezaplatíš
šeříky a jasmín
vůně kterou nepolapíš
co vzkážeš po ní a komu
Vzkážu stesk a slzy
že se jednou vrátím
nebude to brzy
cestu však neztratím
povede mě vůně
jasmíny a šeřík
jichž větve maluje
měsíc na tvých dveřích
Musela jsem se k tomu svému milovanému měsíci v tom červenci 1969 obrátit.
Mně nespadl měsíc do vína
ani s ním nechci víno pít
teď asi nehlídá milence
a jejich něžný cit
Já myslím si jenom
když tak sám
daleko dlouho žil
a neměl strach
že třeba není rád
když přišli teď
mu stírat z jeho tváře prach
On zatím nic neříká
a já se ho zeptat bojím
za mrak se pomalu schovává
tak jenom na něj civím
čekám a v dešti tu stojím.
Pravda, básničky již nepíši, ale s měsíčkem stále rozmlouvám. To není moje vina, vždyť on je tak krásný.
