Jak jsme emigrovali (VI.)
Tahle vánoční kapitola je zcela surrealistická a popisuje události, které nám dodnes připadají neskutečné. Byly také příčinou toho, že jsme měli na dlouhou doba zajištěny hrůzostrašné emigrantské sny.
Všechno začalo nevinně. Napřed se zde vyřádil holandský Santa Klaas, Sinter Klaas, což je náš obyčejný Mikuláš. Slaví se tu daleko víc, než v Čechách. Tento svatý přijíždí kupodivu lodí ze Španělska a nechodí s čertem, ale se zwarte Pietem, což je maurský chlapeček v elegantním pážecím oblečku. Viz obrázek. Dárečky se tehdy, v roce 1968 dávaly spíš menší, k nim různá doma vyrobená veršování, týkající se obdarovaného. To tedy si dávali většinou ti dospělejší. Děti si připravily botičky, ne fusekle jako u nás a v nich ráno našly dárky, pokud je Mikuláš nenavštívil večer osobně.
Vánoce se dříve v Holandsku slavily daleko méně, osvětlené stromečky venku ani v bytech vidět moc nebylo a dárky „k Ježíšku“ se nedávaly. Všimněte si prosím, že mluvím o minulosti, dnes už zvítězila komerce. Štědrý večer ale nikdy v Holandsku neslavili a neslaví dodnes. Jednou nám přivezli objednanou skládací knihovnu 24. prosince v šest hodin večer. Na první svátek vánoční, námi Boží hod zvaný je slavnostní večeře, kdy se sejde většinou celá rodina. Stejně tak druhý den. Ale žádné „Koleda koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně…“ Zkrátka kalvinismus zvítězil na celé čáře. A to je provincie Limburg, kde dodnes bydlíme, převážně katolická.
Náš kolega, který odešel z Československa už roku 1947 a jezdil tam už několik let kupodivu celkem bez problémů i s manželkou a dětmi, se chystal na vánoční svátky do Prahy. Když si byl na velvyslanectví pro visum, zjistil, že se tentokrát vydává též zcela výjimečné visum, na dobu deseti dnů, tak zvané návratné. Bylo prý na ně možno jet do Československa, nebylo nutné se tam hlásit na policii a po deseti dnech se mohlo zase vyjet. Hned nám to oznámil. Moc jsme tomu nevěřili, ale naši čeští podnájemníci začali okamžitě připravovat svoji Škodovku. Napsali jsme švagrovi, právníkovi, aby zjistil, co a jak. Velice rychle odpověděl, že nic takového
nemáme podnikat, protože je to velmi nebezpečné a rozhodně by to nedopadlo dobře. Přímo prosil, zapřísahal nás, abychom nejezdili. Z jiných zdrojů jsme ale měli zprávy, že toto visum skutečně bez problémů funguje. Co teď? Pro jistotu jsme si ho také pořídili, poštou. Stále jsme váhali, ale lákalo nás to. Ještě jednou do Prahy… a zpět. Tehdy jsme měli nervy celkem v pořádku a skoro ničeho jsme se nebáli. Rozhodli jsme se , že to riskneme. Podnájemníci, kteří odjeli autem už několik dnů před Vánoci, nám slíbili, že pošlou telegram, zdali projeli bez problémů. Poslali. Prý všechno je o.k. Také náš český Holanďan už byl v Praze i s několika ratolestmi. Požádali jsme tedy váhavě o dovolenou – neměli jsme na ni totiž ještě vůbec nárok. Podnájemníci to vyřešili chytře, po česku, hodili se marod. Piet nám povolil dovolenou a my přemýšleli, jak se do toho Československa dostaneme.Sekretářka, která zařizovala obvykle cesty pro zaměstnance, kteří cestovali pro firmu po světě zajistila na 24. prosince 1968 ráno letenky Brusel - Praha. Firma nám dala na letenky zálohu. Jak se ale dostaneme na letiště? Auto nemáme a z Weertu do Bruselu je to vlakem přímo anabáze. Bez přespání v hotelu bychom letadlo nestihli.
Pomohl „mijnheer Harry“, Piet mu to asi řekl a on nám poslal svého šoféra s Rolls-Roycem
Silver Shadow, aby nás dovezl. Na Štědrý den ráno stál před barákem jako přízrak.
Tím začala série neuvěřitelných a neskutečných událostí, podobných těm, které je možno vidět pouze v nějakém šíleném filmu. Pravá kafkiáda.
Vidím se jako dnes v Ruzyni na letišti : v hnědém koženém kostýmku a elegantních kožených holinkách, již dříve zmíněný teplý kabát nonšalantně přes ramena. Začala mela. Neměli jsme ani „růžovou hraniční průvodku“, ba ani „celní prohlášení“. To jsme už dávno někam zašantročili. Vyhodili. Nenapadlo nás, že bychom to ještě někdy mohli potřebovat. Teď to na nás u pasové kontroly chlapík v uniformě přísně vyžadoval. Vysvětlovali jsme mu drze, že mimořádná situace v srpnu nás nepřímo přiměla ty věci zahodit. Moc se mu to nelíbilo. Za námi podupávala řada Američanů, kteří měli stejný perversní nápad jako my, strávit Vánoce v Praze, a přiletěli také letadlem z Bruselu. Za sklem v příletové hale pomalu blednul a zelenal Čechoholanďan, který pro nás na letiště přijel.
V tu chvíli se stala nevysvětlitelná věc: „Ahoj Karle, jak se máš, odkudpak jsi přiletěl?“, oslovil manžela nenápadný mužík v civilu. Má lepší polovina dodnes přísahá, že to byl jemu zcela neznámý člověk. Protože má skvělou paměť na obličeje a na lidi vůbec, věřím mu to. Což
situaci ještě zhoršuje. Dodnes, vždy kolem Vánoc dumáme, kdo to byl. Asi převlečený Mikuláš, či jiný svatý. Pravděpodobně patron cvoků a pošetile se chovajících nezodpovědných jedinců. Na pokyn mužíka: „To je v pořádku, já Karla znám“ nás kontrolující orgán, uctivě propustil. Pohovořili jsme s chlapíčkem ještě na téma jak se máme a kde jako v té cizině teď jsme, on nám popřál hezké svátky a svá kouzla zakončil tím, že i na celnici vše zařídil a my nemuseli mít to zmíněné celní prohlášení. Prý nám jenom pošlou pokutový bloček na naši pražskou adresu. Tu jsme jim hbitě dali. Nad mým otevřeným kufrem pak už jen postála přísně se tvářící „celnice“ a ptala se : „Máte něco nového?“ Odpověděla jsem krátce: „Ano, všechno.“ Ó té drzosti, kde se to tehdy v člověku bralo? Paní zaklapla zhnuseně víko kufru a my vykročili do předvánočního dobrodružství.
„Kam vás mám odvézt?“ ptal se přítel. Rozhodli jsme se, že napřed pojedeme ke švagrovi, který nás tak úpěnlivě varoval a zrazoval od příjezdu. Přijeli jsme na Pankrác a zazvonili u jeho dveří.
Otevřel nám a doslova zkameněl. Hned jsme věděli, kde je manželovo oblíbené sako z jemné jehněčí kůže. Měl ho na sobě. „Ježíšmarjá, co tady děláte?“ vykoktal zděšeně. „Ale, jdeme na kafe a kus vánočky,“ odvětili jsme a hrnuli se dovnitř. Tam jsme se cítili hned jako doma. Stála tam naše čalouněná lavice od Pehra, náš stůl z dubové fošny, visely naše lustry z Krásné jizby, kolem stály naše roztomilé židličky, zkrátka bylo to takové hezké setkání. S tím nábytkem. Na zdi visela originální litografie s věnováním, kterou manželovi osobně daroval Max Švabinský a velká olejová skizza od přítele Jana Saudka. Došlo nám, že pokud švagřík vůbec nějaký nábytek prodal, tak asi svůj, a všechno si doplnil z našeho bytu. Proto tedy nula od nuly pošla, když to pro nás vyúčtovával.
Abychom ho dlouho netrápili, tak jsme si od něj vzali vkladní knížku na které byly nějaké ty naše peníze a odešli k mojí mamince, která se nás sice také dost vylekala, ale pak se zaradovala a pozvala nás na štědrovečerní večeři.
Po Praze jsme chodili jak v transu. Setkali jsme se i s několika známými, i s těmi, co byli s námi v Jugoslavii. Ti byli nejvíc nepříjemní. Čím dál tím víc jsme měli dojem, že máme lepru. Báli se nás. Jiní zas překvapeně říkali : „ No teda, vidíte, jak lidi kecají, po Praze se říká, že jste utekli do Holandska a vy jste tady.“ Zašla jsem též do podniku, kde jsem dříve pracovala. Bývalí kolegové mne uvítali vlídně, ale po čtvrt hodině pro mě přišla závodní stráž s pistolkou a vyvedla ven, že prý už nejsem zaměstnanec. Což byla pravda, dala jsem řádnou výpověď písemně, už před časem.
Podivný sen pokračoval. Měli jsme dojem, že jsme mrtví a chodíme po světě, kam už nepatříme. Jen v tichu pražských kostelů jsme měli na malou chvilku dojem, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Snažili jsme se nějak rozptýlit. Manžel si vzpomněl, že má v družstvu Snaha objednané boty na míru a že by mohly být hotové. Byly, vyzvedli jsme je tedy a v Holandsku se jim ještě dlouho kdekdo obdivoval. Byla to tak zvaná „perka“. Já jsem si koupila v Oděvní tvorbě dvoje krásné šaty z módní přehlídky, předváděla je tehdy manekýnka Melánie Lepší. Padly mi jako ulité. Tenkrát. Teď už by to bylo horší. Také se nám podařilo vyměnit část našich českých korun za německé marky, pochopitelně na černo. Později jsme si za ně koupili naše první ojeté auto, Opla, nádhernou kraxnu, se kterou jsme dojeli dokonce na víkend až do Paříže a užili si spoustu legrace.
Poslední večer roku 1968 jsme strávili v baru hotelu Flora, v kruhu několika zbylých přátel a známých. Objednali jsme pro všechny večeři, počastovali nás nezapomenutelně tvrdou krůtou. Jinak si z toho posledního pražského Silvestra vůbec nic nepamatuji.
Dlouho po půlnoci, když jsme vyšli ven, padal sníh a Praha byla krásná jako vždy. Jenže pod bílou pokrývkou číhali běsi. Došlo nám, že naše situace není nijak skvělá. Nemohla jsem vlastně skoro už od začátku pobytu spát, každou noc jsem se budila hrůzou. Co tady propánaboha děláme? Všechno je pryč, práci i byt máme v Holandsku, tady není nic než spřátelené armády, lhostejní lidé, syrová skutečnost - budoucnost žádná. Měla jsem už jen jedno přání: Pryč z této země. Co nejrychleji. Kdyby si jen jeden jediný Stbáček umanul, tak zmizíme v base.
Ještě jsme se šli rozloučit s přítelem Pepíkem, redaktorem programu Mikrofórum v čs. rozhlase, který byl s námi také v Jugoslavii. Ležel v posteli v lehkém oparu alkoholu, bylo 1. ledna 1969. „Zůstaňte tady, budeme si z nich dělat srandu“, prosil. „Ba ne, hochu, oni si budou dělat legraci z tebe“, ujišťovali jsme ho smutně. Viděli jsme ho tehdy naposled v životě. Mnohem později jsme se doslechli že zemřel, bez zaměstnání, opuštěný manželkou, docela sám. Jak, to sem raději nenapíšu.
Bylo už předem dohodnuto, že zpět do Holandska pojedeme autem, s tím zmíněným Čecho-Holanďanem. Měli jsme naštěstí německé visum, abychom mohli jezdit do Německa, od nás z Limburku tak blízkého. Dali nám je bez problémů už před časem na konsulátu v Maastrichtu, na základě našeho pracovního povolení v Holandsku. Transitu tedy nic nebránilo.
Shrabali jsme našich pár nakoupených věcí, několik milých knih. Báli jsme se brát dokumenty a vysvědčení, ostatně nám je švagr tak pečlivě uschoval, že prý si vůbec nemohl vzpomenout, kde jsou. A víte co? Nenašly se dodnes.
Třetího ledna 1969 jsme brzy ráno vyjeli z Prahy a probojovali se po zasněžené a neuklizené silničce k Rozvadovu. Celní kontrola proběhla celkem bez problémů, ve všem se sice hrabali, ale neobjevili nic, co by jim vadilo. Pro mne za mne si mohli všechno nechat, jen když vyjedeme my. Přejeli jsme šťastně hranice a já prosila přítele : „Zastav v první vesnici u hospody, musím si dát koňak.“ Divil se tomu moc, věděl, že alkoholu nijak neholduji. Zastavil a já ten koňak tehdy opravdu „na ex“ vypila.
Tím začala naše skutečná emigrace. Hned po příjezdu do Holandska jsme odevzdali české pasy a požádali o asyl. Dostali jsme jej skoro ihned. Také tak zvaný „Nansenův pas“. Byli jsme pod ochranou OSN. Mohli jsme jezdit po celém světě, stejně jako Holanďani. Ale železná opona za námi s třeskotem zapadla. Na dvacet dva let.
Věra Pokorná