Anamorfósa
Vybráno z archívu...
Nelekejte se, nejde o nějaký nový druh nebezpečné virózy.
To trochu divné slovo je původem z řečtiny, anamorphosis znamená přetvořené, nově zformované, atd. Do českého slovníku cizích slov se nedívejte, tam to najdete jen ve významu biologickém, zoologickém a geologickém. Ale v umění se to opravdu a docela určitě vyskytuje také a už moc dávno.
Není to už jen pouhé klamání oka divákova přesným, ba naturalistickým projevem, jako to dělal umělec, vytvářející trompe l´oeil. Ananmorfósa jde mnohem dál, je to taková učená, studovaná sestřička, používá matematiky a perspektivy. Někdy bylo skutečně dílo vytvořeno jen proto, aby se vidělo, kam věda dospěla, co je za pomoci výpočtů možné. Kde zůstali prostí, naturalisticky tvořící umělci trompe l´oeil. Stalo se něco podobného, jako když pošlete dítě na studie a ono se vám pak vrátí domů tak vzdělané, že si s ním nerozumíte a musíte si opatřit návod k použití. Toho dítěte. I když například intarsie ve stylu trompe l´oeil v sobě už prvky tohoto nového uměleckého projevu také skrývají. Umělečtí truhláři také museli znát zákony matematické.
Předměty a postavy, i celé krajiny nejsou zobrazeny jen v paralelním plánu, ale v určitém úhlu k obrazové rovině. Jsou doslova projektovány, a to tak, že se z normálního úhlu jeví jako podivně deformované, celkem nerozeznatelné. Jejich skutečný obraz uvidí divák až z určitého šikmého úhlu, někdy dokonce jen za pomoci cylindrického zrcadla. To je názorně předvedeno na obrázku židle, který vidíte nahoře. Židli je možné vidět ve správném úhlu jen za pomoci cylindrického zrcadla.
Právě anamorphosa v plošném zobrazení předpokládá znalost matematické perspektivy. Bývá pochopitelně většinou použita jen na části obrazu, jinak by divák byl už z počátku odrazen.
Také sebou každý stále nenosíme cylindrické zrcadlo. V umění najdeme v různých obdobích mnoho anamorfických prací, někteří umělci se tím v odvozené formě zabývají dodnes.
Jedním z nejznámějších příkladů anamorfósy najdeme na známém obraze od Hanse Holbeina zvaného mladší (narozen 1497/98 v Augsburku zemřel 1543 v Londýně, při epidemii moru). Obraz se jmenuje „Vyslanci“, čili „Amabassadeurs“, Tento obraz z roku 1533 je plný různých symbolů a tajemství. Vyšla o tom dokonce v roce 2000 kniha od amerického historika umění Johna Northa „ The Ambassador´s Secret“. Obraz můžete vidět v Londýnské National Gallery.
A nebo také tady. V popředí vidíte jakousi nedefinovatelnou formu, která se, 
pozorována zprava, ze šikmého úhlu 27° změní v lebku. Viz malý obrázek vpravo.
Předměty, které na obraze vidíme, nejsou náhodně použité, jsou to všechno symboly, které spojují zobrazené postavy s 
tím tehdejším, jak se říkalo velkým „stoletím objevů.“ Na horní desce stolu vidíme globus nebeských těles, vpravo nahoře to placaté je astrolabium, instrument, který sloužil dlouhá léta k navigaci, než byl vystřídán sextantem. Dále ještě přenosné sluneční hodiny, tedy všechno instrumenty k odhalování a zkoumání nebeského prostoru. Dole jsou pak symboly světského života, loutna, krabice s flétnami, rozevřená kniha je o aritmetice a globus.
Také obě postavy mají symbolický význam, vlevo je diplomat Jean de Dinteville,
vyslanec na dvoře Jindřicha VIII. v Anglii, v obleku světského šlechtice, mezitím co vpravo v obleku kněžském, a to kněze protestantského vidíme Georgese de Selves. Ten byl zajímavý ještě tím, že byl už ve svých sedmnácti letech vysvěcen v Lavaur na biskupa. Že by konexe?
Vlevo ještě pro zajímavost černobílý anamorfický portrét, který je k vidění na zámku Gripsholm ve Švédskku a který představuje Charlese I. of England. Pozici, kam se má umístit cylindrické zrcadlo, aby byl portrét vidět normálně, určuje ta maličkatá lebka téměř ve středu obrazu. Jestli z toho měl král Karel I. tehdy radost je těžko říci. Historici tvrdí, že byl dost marnivý a tohle mu zrovna moc nelichotilo. Protože tehdy snadno padaly hlavy a to i královské, nebylo to příjemné podívání.
Vraťme se k anamorfóose. Ta se může týkat malby, ale také grafického listu. Grafice se věnoval například Erhard Schön, narozený okolo roku 1491, který žil a pracoval v Norimberku a byl asi i žákem Dürerovým. Jeho grafika, kterou vidíte dole, představuje milence v malé místnosti, pozorované dvěma postavami za záclonou, a ze dvou třetin jakousi podivnou krajinu, která se při tom správném úhlu pohledu změní v kresbu, představující milence v situaci velmi intimní.
Ale hledejte na monitoru ten úhel. Tyto, tak zvané katoptické anamorfosy, tj. takové, kdy bylo třeba obsah rozluštit, představovaly často různé zakázané motivy a erotické scény. Mnozí z umělců, kteří se tomuto druhu malby či grafiky věnovali, byli současně také matematiky. Nikoliv jen význačnými nemravy, jak by se dalo soudit.
Anamorfósa je ale také k nalezení v nezvyklém, odlišném způsobu nástěnné malby a zejména pak malby nástropní. Tato „předělaná“, ale pro lidský pohled zcela normálně vyhlížející umělecká díla jsou známa už z antiky.
Například hlavy soch, zejména těch umístěných v architektuře vysoko nahoře, byly projektovány a vytvářeny větší, aby pozorovatel, dívající se zezdola, bez ohledu z jaké vzdálenosti, viděl celé postavy v normálních proporcích.
Nejlépe uvidíme oč jde na nástropních malbách, například na známém „okulu“, tedy malované kupoli, kterou vyvořil Andrea Mantegna v roce 1474 na zámku San Giorgio v Italské Mantově. Při pohledu na tuto malbu máte dojem, že všechno je skutečné, zlobiví andělíčci, kteří se sotva drží okraje zábradlí, páv i lidé, dívající se na diváka dolů. I ten škopek s rostlinami vám každý moment může spadnout na hlavu. Ale všechno je
klam. Naštěstí na to nemusíte mít žádná zrcadla a výpočty umělce se nemusíte trápit. Jen zblízka je vidět, jak je všechno zkreslené.
Jistě si teď uvědomujete, že sami znáte takových maleb, či soch mnoho. Zejména z barokních kostelů a zámků. Proporce nesouhlasí, ale zdola to vypadá právě tak, jak to vypadat má. Museli bychom vyšplhat až nahoru, a podívat se na malbu zblízka a v rovině, v jaké jí maloval umělec. Vlevo je nástropní malba od 
Jakoba de Witta (1695-1759) ze soukromého domu na Heerengrachtu v Amsterodamu. Tady opravdu dost dobře vidíme, jak se pracovalo s perspektivou.
Vlevo potom vidíte malou část práce velkého umělce, a to Giovanni-Battisty Tiepola. Je to virtuosní mistrovské dílo z arcibiskupské rezidence ve Wurzburgu, projektované a postavené Balthasarem Neumannem. Tiepolo vymaloval velmi krásně celou budovu, za pomoci svých dvou synů. Malbami jsou pokryty všechny stěny a stropy, sály i schodiště. Zachovaly se doklady o tom, že umělec za svoji práci dostal v tehdejší době velké peníze, 15 000 zlatých.
Na malém kulatém obraze dole vidíte italského malíře, zvaného Parmigianino, vlastním jménem Giovanni Francesco Maria Mazzola, (1503 - 1540. Byl velmi 
nadaný, již v ranném mládí byl uctivě titulován „mistře.“ Svůj portrét, tak jak se viděl v konvexním zrcadle, maloval jako jednadvacetiletý chlapec. Je to jen hříčka, malá příbuzná anamorfósy. Proslulé jsou jeho manýristické madony, rozeznatelné protaženými proporcemi, zejména ladnými dlouhými krky.
Anamorfósa byla praktikována až do 19. století, také ve stavební a monumentální plastice a vymizela až s koncem tak zvané„vědecké perspektivy“. Jen v různých obměnách, proměnách pohledů umělců existuje dodnes. Proměny tvarů najdeme zejména u surrealistů, kteří sice nepoužívali matematiku, ale jejich obrazy jsou plné jinotajů a změněných forem, jiné zas docela sugerují něco, co neexistuje, či existuje jen ve snu. Však se také surrealisté nechali inspirovat Freudem, tedy tím, co nového Freud přinesl, jeho psychoanalysou a tím, co vyzkoumal o hlubinách lidských duší.
Na tomto velmi známém obraze Salvadora Dalího (vlevo) vidíme tak zvané „plynoucí hodiny“, neboli plynoucí čas. Je to vlastně
anamorfósa myšlenek. Profil uprostřed obrazu je Dalí sám, též se rozpouštějící. Prý ho k tomu, podle jeho vlastních slov, inspiroval velice zralý sýr, camembert.
Víc než Dalí ale připomíná anamorfósu tento obraz (vpravo) od belgického surrealistického malíře René Magritte. (1898 -1967) Většina jeho obrazů skrývá tajemství, které se nedá nikdy rozluštit. Vyvolává víc otázek, než jich zodpovídá, nutí nás o zobrazeném přemýšlet. Jeho technika, připomínající staré mistry, je dokonalá.
Uznání se dočkal až ke konci života. V roce 1960 byl, jako vůbec první malíř v Belgii, vyznamenán Státní cenou.
Věra Pokorná
