Spisovatel Bohumír Strnadel – Četyna se narodil v Trojanovicích, v rodné chalupě žil až do své smrti a právě v ní tvořil díla, která do té doby neměla obdoby. Jeho koníčkem byla historie, a ta mu byla inspirací i k jeho románům - Jednou za slunovratu, Zbojníci, Valašský vojvoda, Koliby v soumraku, Živly, Besedy na staré valše, Poselství zapomenutých a dalších.
Patřil k významným spisovatelům a všechna jeho díla vynikala nejen dokumentaristickou přesností, ale také básnickým viděním kraje a jeho lidu. Jeho romány jsou řazeny do nejpřednější řady české poválečné prózy. Skoro všechna jeho díla výtvarně doprovázel jeho bratr Antonín Strnadel.
Rodino, stě doma?
Tato otázka vždy doprovázela zaťukání na okno a ze tmy se na sklo přilepil obličej se silnými skly. To se kolem nás vracel z nějaké besedy Četyna. Nemohlo tomu být jinak, rodina doma byla každý večer a Četyna jak se rozvyprávěl s rekreanty na Horečkách, pokračoval u nás. Jeho znalosti z historie kraje a vypravěčské umění byly vynikající, my ho milovali a hned tak jsme mu nedovolili odejít. Povídání se vždy protáhlo hluboko do noci. Četyna – tak jsme ho oslovovali. Jenom můj tatínek, který byl o nějaký ten rok starší a byl jeho příbuzný, mu říkal Bohušu.
Spisovatel Bohumír Strnadel - Četyna je zapsán v mých vzpomínkách se stejnou samozřejmostí jako starý Froliš – jeho 
tatínek, který se vracíval naším dvorem, když skončil práci v hospodě u Viktora, maminka - tětka Froliška - ti chodili kolem nás z nákupů, i nejmladší bratr Vašek, který pracoval ve frenštátské textilce, profičel přes náš dvůr na kole. Četynovi bratři Tonda (malíř a grafik) a Pepík (ředitel Slovanské knihovny v Praze a spisovatel) prošli kolem nás jednou, dvakrát do roka a oba budili v mně jenom úctu.
Nejstarší vzpomínka na Četynu patří snad do začátku druhé světové války. Byl možná prvním, kdo v Trojanovicích vlastnil psací stroj a ne ledajaký. Místo klávesnice měl tabulku s velkými a malými písmeny a on takovým zvláštním kovovým pérem jezdil po písmenkách a když na jedno klepnul, vytisklo se písmenko na papír založený na válečku. S napětím jsem sledovala jeho ruku, jak jí něco zázračného udělá, jak rychle jí po písmenkách pohybuje a ony přeskočí na papír. Nebylo to asi snadné a myslím, že ani ne moc rychlé, ale určitě rychlejší a čitelnější než ruční psaní.
Velká jizba sloužila Četynovi jako pracovna a byl moc pyšný na to, když po válce bratr Antonín, už opravdu zavedený umělec a profesor na Vysoké škole umělecko průmyslové v Praze, jizbu vybavil krásným valašským vyřezávaným nábytkem. Četyna mě zvlášť upozorňoval na „kútnicu“ posazenou v rohu mezi okny. Takovou v Trojanovicích neměl nikdo.
K Četynovi jsem chodívala velmi často. Věděla jsem, co píše, a kdy mu která knížka vyjde. Většina vycházela v Československém spisovateli a dostat se zpod Radhoště až do Prahy, to už byl úspěch. Samozřejmě, že jsem darem dostala všechny, a u nás doma v knihovně zaujímají čestné místo. I první útlá povídka „Milenci“, kterou autor vydal pro své přátele a známé v roce 1940.
Ve Zbojnících mám věnování:„Hanči Strnadlové s přáním, aby si namluvila švarného zbojníka.“ To bylo v roce 1954 a už od roku 1956 jsem Četynu navštěvovala se zbojníkem. A běda, když jsme návštěvu v návalu povinností nestihli. Přiběhl na kus řeči sám. Jenom v říjnu 1973 už neběžel, ale pomalu přišel, sotva jsme vystoupili z auta. Jeho krok byl těžký a unavený. Četyna opřený o kapotu nám vyprávěl, jak mu choroba brání v psaní. Bohužel, bránila tolik, že od 11. ledna 1974 už nenapsal ani řádku.
Ve velké jizbě Četyna psával a přijímal návštěvy. Přitlumeným hlasem, s očima těsně přiblíženýma k zažloutlým pergamenům, které mu zapůjčili v archivu mi tlumočil schwabachem psané dokumenty, jež mu pak sloužily jako materiál k historickým románům. Četl rychle a plynule a já jsem ho obdivovala jak perfektně zvládal každý starý rukopis. Jeho silné dioptrické brýle svědčily o náročném bádání v archivech. Pravda, musel tam strávit mnoho času, než se mohl pustit do románů. Někdy se rozvyprávěl o svých studiích na gymnaziu. Tětka Froliška by rádi z něho měli panáčka. Jenže Četyna miloval světský život už od mládí a maminčinu touhu nenaplnil.
Velmi často se zdržovali ve velké jizbě i tětka Froliška. Kousek ode dveří měli pod oknem pletací stroj, a tak, než jsme s Četynou probrali různé osudy jeho postav, než mi vypovídal, jak vzácný materiál zase v archivu našel, upletli tětka punčochu, a to ještě stačili několikrát zajít do tmavé kuchyně přiložit do kamen.
Stará Frolišova chalupa měla ještě dolní jizbu. Dost nevlídnou, studenou a hlavně podmokřenou. Tam Četyna spával, ale hlavně ukrýval své poklady. Měl tam velikou knihovnu a sotva vyšla nějaká zajímavá kniha, už mě s ní seznamoval. Ještě dnes ho slyším, jak s zanícením recituje monotónním hlasem právě vyšlé Nezvalovy „Básně noci“:
Naše životy jsou truchlivé jak pláč,
jednou k večeru šel z herny mladý hráč,
venku stmívalo se nad monstrancemi barů,
vzduch byl těžký, neboť chýlilo se k jaru…
Samozřejmě, že jsem hned druhý den šla knížku koupit, abych si verše mohla recitovat sama pro sebe.
Mnoho času jsme strávili povídám o čtvrtém rozměru. Přece musí existovat, tvrdil a vyprávěl mi, jak jednou ležel na posteli (a 
hned mi to předvedl) a najednou se nad ní vznášel. To už mi tehdy nepředvedl. Ale prý se mu to stalo, dušoval se, že to byl ten čtvrtý rozměr. Napsal o tom dokonce jednu knížku, ale tu jsem v naší knihovně už nenašla.
Bohumíru Strnadlovi – Četynovi by bylo 29. října 2006 sto let. Věřil, že se stejně jako jeho rodiče a hlavně jeho strýc sochař Jan Knebl (ten zemřel v 96ti letech) dožije vysokého věku. Jeho víra se nenaplnila. Četyna odešel, ale v chalupě zůstal jeho duch.
Trojanovští vystavěli na místě, kde stála jeho rodná chalupa její repliku. Je v ní kromě výstavních prostor zase velká jizba v níž se často beseduje. Scházejí se tam „pasečané“ při různých příležitostech. Na všechny akce shora dohlíží nejen radující se Četyna (ve velké jizbě se zase beseduje), jeho strýc Jan Knebl, od jehož narození v trojanovské chalupě uplyne v prosinci 140 let, ale i bratři Antonín a Josef Strnadlovi.
Pojedete-li z Frenštátu pod Radhoštěm na Ráztoku, nezapomeňte uprostřed Trojanovic na rondelu u Kříže odbočit doprava a směrovky vás dovedou až k Památníku Jana Knebla a bratří Strnadlů, slavných trojanovských rodáků.
Ke stému výročí jeho narození malá vzpomínka na člověka Četynu od Hany Juračákové – Strnadlové.
