Nordic walking
Pozn. redakce: Už jste si pořídili hole na tzv. Nordic walking? Hodně teď turisty potkáváme i na cyklostezkách, jak si vykračují. Opravdu to chůzi ulehčí. Zde je opět jeden článek z historie. Toto psala Věra v roce 2006, určitě vás čtení pobaví. A kdo ví (?), možná už dnes také změnila na hole názor :-) ...
Měli jsme přítele, který už bohužel není mezi námi. Ten byl přesvědčen, že člověku není shůry dáno aby plaval. Plavání považoval za nepřirozené, protože zastával názor, že tvorové, kteří jsou předurčeni plavat, musejí mít mezi prsty plovací blánu: Nebyl to žádný hlupák, až do normalizace byl úspěšným a oblíbeným redaktorem Mikrofora v Českém rozhlasu. Zrovna tak si myslím já, že má-li člověk chodit za pomoci dvou holí, (nemám na mysli nutnost hole po úrazu, bílou hůl slepce, a tak podobně) měl by se s holemi na rukou narodit.
Musela jsem si na toto vše vzpomenout, když jsme se s přítelkyněmi, se kterými pracujeme jako dobrovolné pomocnice v domově pro seniory u nás v městečku, domluvily, že si vyzkoušíme na seznamovacím kursu „Aktivní senioři“, který pořádala nějaká ta
organizace akcí pro seniory, ten všude tolik propagovaný „Nordic walking“. Už zpočátku jsme k tomu nepřistupovaly s dostatečnou vážností, to přiznávám. V holandštině se totiž dá snadno udělat z anglického „walking“ holandské „zwalken“, což znamená potácet se. Říkaly jsme tedy všude, že se jdeme učit potácet.
Sraz byl na velkém parkovišti u „našeho“ velkého městského lesa, kam se chodíme s manželem denně docela obyčejně procházet, a tajně i sbírat houby. Když jsme tam přišly s děvčaty, uviděly jsme asi dvacet velice vážně se tvářících lidiček, obojího pohlaví a byly přivítány mistrem trenérem, na této „clinic“, jak on sám lekci nazýval. "Clinic" nám všem pochopitelně zavánělo nemocnicí, jak jsme se později dohodli. Přestože jsme holky na svůj věk dost zdravé, začalo nám být lehce nedobře. Mistr v "nordic walking", čili chození s holemi, se představil jako Henk a sdělil, asi aby nás uklidnil, že je zároveň fyziotherapeutem. Dostavil se opravdu trochu uklidňující pocit, o fyziotherapeutech jsme už často slyšely a též se, na doporučení lékaře, ocitly v jejich rukou. Bude nás v případě nutnosti různě lámat a masírovat na místě? Ještě víc nás zneklidnilo, když jen tak mimochodem oznámil, že má sebou v ruksáčku reanimovací aparát. I reanimace bude možná třeba? Znepokojeně jsme se po sobě podívaly. Co nás to čeká? Jaká podivná nebezpečí? No, v nejhorším můžeme zahodit hole a rychle zmizet v houští…
Pak jsme si musely vyzkoušet, jak zacházet s těmi klacky, zvanými prý "poles", což mne překvapilo, až do onoho okamžiku jsem byla přesvědčena, že to jsou obyčejné lyžařské hole. „Kdo z vás má už nějaké zkušenosti?“ Nikdo se nehlásil, jenom několik lidiček, zřejmě intelektuálů oznámilo, že už o tom hodně četli. Já jsem se po chvilce přiznala, že něco podobného znám z lyžování, zejména z běhu na lyžích. Dostalo se mi poučení, že to je něco docela jiného. Ostatní účastníci mezitím bojovali s poutky na poles. Když bylo konečně vše upraveno a my asi čtvrt hodiny podle pokynů trenéra mávali rukama na místě, vydali jsme se na cestu. „Hele, jak je tu krásně“ řekl jeden z účastníků a ukazoval na okolo kvetoucí vřes. Ale mistr zkušební lekce "clinic" pro krásu kolem neměl oči, pozoroval soustředěně naše kotníky.
„Věnujte se chůzi a hlavně pohybu rukou!“ Šel hodnou chvilku za mnou a najednou povídá: „Jdeš nestabilně.“ To měl pravdu, sem tam se mi tak zvaně zvrtne noha, ale tak chodím skoro celý život, i na vysokých podpatcích po Praze jsem tak chodila, do tramvaje naskakovala (tenkrát to ještě šlo). Ale neměla s tím nikdy žádné větší problémy. Tak co bude? „Musíš navštívit podologa.“ „Jdi i s tvým podologem někam“, říkám si tiše. Přítelkyně Viviane na mne dělala za jeho zády obličeje, ale pak se k trenérovi zrádně přidala a povídá: „Já jí to taky už dávno říkám, že k němu má jít, ale ona na mne nedá“. Přitom se ke mně ta falešnice rychle přitočila a zašeptala mi do ucha: „Kdo je to, ksakru, podolog?“ Mně taky hned nenapadlo, čím se takový podolog živí. Ale to už mistr trenér ochotně vysvětluje, že podolog je specialista, který odborně změří naše nohy a udělá nám na míru vložky do bot. Viviane hned říkala, že si teda určitě nechá udělat od něj vložky i do svých Prada bot. Teď zase pro změnu mistr trenér nevěděl, co je to Prada. Sláva, mohly jsme poučovat zase my. To jsou přece velice drahé italské boty, vznešené, takové, které by nějaké vložky od nějakého podologa vůbec nesnesly. Já sama jsem vlastně také dlouho nevěděla, že nějaké boty Prada existují. High society. Nebo takové Manolo Blahnik boty. To je zase jiný, strašlivě drahý návrhář, jak asi tušíte po otci českého původu a po matce Španěl. Narodil se jim roku 1942 na Kanárských ostrovech a jeho boty jsou jedny z nejkrásnějších na světě. Zkuste mu do nich dávat podologické vložky.
Pilně jsme se tedy asi hodinu a půl potácely po lese, zapichovaly hole do země a zase je vytahovaly, vláčely je za sebou (to se nesmělo), hihňaly se a brebtaly, což se sice smělo, ale nerado se to vidělo, jak jsme si všimly. Vůbec se to musí provádět s velkou vážností, to severské potácení, skoro nám to připadalo jako nějaká dost těžká práce.
Protože jsme po celou dobu zlobily a vyprávěly si různé nesmysly, jakož se i dost smály, až se nám masivně uvolňoval pro lidskou psýchu tak zdravý serotonin, bylo to vcelku zdravé, zábavné, ba poučné dopoledne. Nejhezčí ale bylo, když jsme se konečně zbavily těch zatracených poles, a po rozžehnání se s trenérem skončily v hospůdce, které se tady říká Café. Byly jsme celé vyhladovělé. Sem s kafem a dorty, s pivem, vínem, různými snacks a pomfrity s majonézou.
Jenže teď nevím, jak dál. Manžel hned zpočátku kategoricky odmítl, když jsem ho zvala, aby se kurzu zúčastnil také. „Na blbiny nemám čas“, odseknul mi tento jinak velmi vlídný muž. V zájmu zachování klidu a míru v domácnosti asi zůstaneme u obyčejných procházek. To si jen my dva hezky jdeme, povídáme si a je nám dobře – a nemusíme sebou tahat nějaké hole. Ale už vím, jak na to: počkáme, až v Holandsku napadne sníh.
Věra Pokorná, Nizozemsko