Mně nevadí, když někdo zasvětí svůj život opatrnosti a šetrnosti. To slovo – šetrnost – neznamená, že se jedná o hamižnost o lakotu v pravém smyslu. Ani skrblictví není ten nejhorší úkaz. Je pochopitelné, že si chceme našetřit na dárky, na dovolenou, na stáří. Horší je, když člověk musí šetřit aby vůbec vyšel s platem, s důchodem. Aby nakrmil rodinu a měl na nějaké to pivo a doutníček. To je nejčastější důvod šetřivosti. Ono vlastně nic jiného nezbývá. Většině lidem zůstává jen snění.
Je životem potvrzené, že začnou-li penízky přibývat, vlastník a šťastlivec začíná být ještě více šetrnější. Pak přichází hamižnost a to už je poslední schod k lakotě. Má a nedává. Má a nepomáhá.
Z pocitů štěstí, z lásky, laskavosti, se náhle stanou pocity strachu – večer se počítá při spuštěných roletách, dveře se vybaví závorami, pořídí se vzteklý pes, dvoukilový kolt.
Začíná otroctví a nedůvěra. Na jedné straně touha ukázat světu – Já je mám, na druhé straně obava ze závisti.
Člověk se stává majetkem svého majetku. Peníze jsou dobrý vynález. Mít je je potěšující. Je to kousek svobody. Každý vypráví jak jimi pohrdá a každý je touží mít. Odříkaného chleba největší krajíc. Máš-li je není s tebou tolik oráno.
Z bohatého je na dálku cítit síla. Nikoli jeho osoby. Peněz. Štědří boháči jsou moudří. Je jich málo ale jsou. Pomáhají druhým a tím pomáhají sobě. Jsou jakýmisi strůjci smysluplných činů.
Netěší je jen bohaté konto, ale pocit, že jejich peníze to byly, které potěšili, pomohly. Někteří lidé celý život šetří a když si chtějí koupit lepší rakev tak nemohou, protože mezi tím zemřou.
Beru z kasičky stokorunu a jdu do kladenského baru Escaddo na slivovici a kávu.