Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Každotýdenní vracení se do dětství
Tak nějak by se dalo nazvat to, co mě proběhne myslí téměř každý týden, tedy přesně při každé naší cestě na chalupu.
Z domu ve Stodůlkách jedeme silnicí kolem kostelíka Krteň, který je zde od 13. století, zatím co já jsem sem chodil s dědou před pouhými 80 lety. Jako malého mě babička a děda někdy hlídali a v té době hlídání se neodehrávalo v bytě, natož u počítače, ale převážně venku, v přírodě a při práci dospělých.
Tak tomu bylo i v mém případě a celý život na to vzpomínám s těmi nejlepšími pocity.
Tak jako nikdy nezapomenu na ten med, který babička vyráběla z cukrové řepy, třešně tzv. křupky jejichž dva stromy měli na zahradě, vyprávění dědy o tom, co zažil jako voják v první světové válce na frontě a potom v zajetí až někde na Ukrajině tak ani před tím vyprávěním doprovod dědy právě do míst poblíže kostelíku Krteň při sbírce klásků po sklizni.
Abych si to pamatoval o to se zasloužilo pás zrníček z těch klásků.
Mám na mysli ta zrníčka, která se mně dostala do botiček a tlačila a tlačila mě při každém kroku. A byly to zřejmě jedny z prvních mých kroků, protože jsem pouze naříkal, že mě bolí nožičky. A tak dědovi nezbývalo než mě cestou domů převážně přenést. Teprve doma se ukázalo, co mě bolelo, bolelo mě tlačení těch zrníček v botičkách.
A to je to, co mě při jízdě kolem Krtně proběhne myslí ve zlomku vteřiny a vždy je to takový příjemný okamžik. Někdy se protáhne o pár dalších momentů, kdy si připomenu ty vzácné lidičky, kteří znali vlastně hlavně práci. Snad by se dalo říci, že to byl i jejich osud, na který si ale nikdy nestěžovali.
Jak jinak lze vysvětlit, že když jsme je pozvali k nám, v době, kdy jsme s manželkou už měli naše děti, abychom jim ukázali byt v šestém poschodí paneláku, tak ten den (jako jediný v roce) nejezdil výtah a museli to přes velmi pokročilý jejich věk vyšlápnout po schodech.