Role kontroly ve výchově a vzdělávání
Můžete se snažit kontrolovat situaci stejně jako druhého člověka. Pro obojí nutně vynakládáme určité úsilí a investujeme jistý čas. Jenže ovládat situaci a člověka s sebou přináší rozdílné konsekvence. Pokud opanujeme situaci – hurá! My jste vyhráli a nikdo nemusel (i když mohl) prohrát. Jenže pokud usilujeme o kontrolu například jako rodič nad svým (samozřejmě podle nás nezdárným nebo přinejmenším nezodpovědným či moc malým) dítkem, rozpoutává naše potřeba kontroly nevyhnutelný mocenský konflikt. Protože abychom ovládali, musí existovat i ovládaný. A zrovna tak jako jednotlivec touží ovládat, netouží být logicky ovládaný. Pokud se pod tímto úhlem pohledu podíváme na období pubescence, mnohé věci budou hned srozumitelnější.
Rodič usiluje o kontrolu a má k tomu dobré důvody, často i sakra dobré, co si budeme povídat. Oproti tomu dítě se snaží z jeho vlivu a autority co nejvíce vymanit – a také k tomu má pár dobrých důvodů. Jedním z nich je i evolučně-historická danost – pohlavně jsme v pubertě připraveni založit další generaci rodu a v mnoha dějinných epochách se lidé ve věku puberty už považovali za dospělé, a to s povinnostmi i zodpovědností dospělých. Konec konců jim ani nic jiného nezbývalo. A týkalo se to mnohdy i těch nejdůležitějších osob – samotných vládců země. Jen namátkou z našich dějin, Václav II. z rodu Přemyslovců usedl na český trůn jako dvanáctiletý, cizinec Jan Lucemburský ve čtrnácti (a to neuměl slovo česky), Ludvíkovi Jagellonskému bylo deset, když zemřel jeho otec král Vladislav a skoro nesmrtelný František Josef I. nastoupil sice „až“ v osmnácti letech, nicméně v rozbouřené revoluční době, aby dal dohromady monarchii, v níž se na sklonku jeho neuvěřitelné osmašedesát let trvající vlády hašteřilo patnáct národů a padesát milionů lidí. Jednadvacáté století v západní společnosti sice už povětšinou překonalo středověk i novověk (žel mentálně ne úplně ve všem) a z pohledu společenského tak dospíváme výrazně později než pohledu biologického i historického. Je proto nevyhnutelný střet dvou táborů, z nichž každý hájí svou svatou pravdu – dospívající, že už potřebuje volnost (rozumějte zbavit se okovů kontroly), a dospělý, že ho musí hlídat, protože za něj zodpovídá (rozumějte kontrolovat). Obě strany mají i nemají pravdu a nakolik se jim podaří nalézt společnou cestu, která bude zohledňovat obě stanoviska, na tom záleží, jak úspěšně náročné období puberty zvládnou. Čím víc se bude rodič snažit uplatňovat kontrolu, tím méně ji bude skutečně mít. Zároveň pokud se jí vzdá přespříliš, může ji ztratit úplně. Nalézt tu správnou míru pro každý vztah je tím pravým uměním výchovy.
Čím více omezujeme míru kontroly nad někým, tím více do něj vkládáme důvěry a posilujeme jeho (ne)zodpovědnost a sebedůvěru. A nezáleží na tom, zda se jedná o patnáctiletého klacka či sedmdesátiletého seniora. Čím méně kontrolujeme, tím více přenášíme zodpovědnost ze svých beder na druhé, což zejména v mladém věku může přinést ohromné pozitivní důsledky do budoucna. Kromě posilování zodpovědnosti dochází i k budování zdravého sebevědomí, kterého stěží dosáhne někdo, kdo se každý den probouzí s pocitem dohledu „velkého bratra“ a ve stínu vlastní neschopnosti, jelikož i na ty nejpodřadnější úkoly je třeba věčné kontroly. A nepřekvapí, že sebevědomí hraje stejně jako míra autonomie v pubertě stěžejní roli. A můžeme tak společnost správným přístupem k výchově obohatit o zdravě sebevědomého, samostatného a zodpovědného jedince, stejně jako o jedince vzpurné, agresivní, frustrované, nesamostatné, neprůbojné, nezodpovědné, labilní, bez sebevědomí či naopak nestoudně arogantní. Všechno to začíná v rodině. Z výše napsaného vyplývá, že naše potřeba kontroly, pokud ji dobře neovládáme a nezvládáme adekvátně vyhodnocovat její míru a způsob aplikace, může silně poškozovat naše mezilidské vztahy, stejně jako při vhodném použití naopak vztahy zlepšovat. Jako otec tří dětí a pedagog s deseti lety praxe na druhém stupni základní se denně potýkám s důsledky boje o moc.
Na tématu školství (bohužel) můžeme názorně demonstrovat další sféru uplatňování kontroly, resp. moci, s jejími negativními dopady. Jan Amos Komenský zastával názor, že škola by se měla stát dílnou lidskosti. Nádherná myšlenka, se kterou vnitřně zcela souzním. Nicméně praxe zůstává mnohdy odlišná a škola připomíná spíše boxerský ring, v němž proti sobě krouží dvě těžké váhy. Učitel se snaží mít třídu pod kontrolou a využívá k tomu různé mocenské prostředky. Zrovna tak usiluje o kontrolu výchovně-vzdělávacího procesu. Koneckonců, je to stěžejní náplň jeho práce.Ovšem třída a její žáci, notabene v období dospívání, na to pohlíží opačně. A kvůli sporu o moc dochází k vytváření konkurenčního a konfrontačního prostředí, čímž v důsledku trpí všechny strany – učitel je čím dál tím vyčerpanější a rezignovanější, kvalita edukativního procesu upadá a u žáků nedochází k učení, protože aby se mozek učil a efektivně pracoval na kognitivních procesech, musí se nacházet v bezpečném prostředí. Konflikt o moc (kontrolu) funguje jako silný stresor. Žák a pedagog by namísto toho měli fungovat jako partneři a spolupracovat na dosažení společného cíle, nikoliv jako konkurenti, z nichž jeden vyhraje a druhý prohraje. To je neefektivní a zbytečné.
Nejpádnější důkaz toho, že v českém školství i ve 20. letech 21. století převládá myšlení zaměřené na potřebu kontroly, představují známky. Naštěstí už ne všude, přesto známkování stále tvoří hlavní proud a mnoho rodičů, pedagogů ani samotných žáků si bez něj nedovede představit školní docházku. Přitom hodnocení známkou (a ne kupříkladu slovně či formativně) je pouze odrazem typického souboje o moc a nijak nepřispívá k učení a rozvoji žáka. K tomu přispěje, pokud dostane cílenou zpětnou vazbu, pokud učitel okomentuje jeho výkon, poradí mu v jakých oblastech a hlavně JAK se zlepšit, rozebere jeho přednosti, příležitosti, slabiny i potenciální rizika. Určitým způsobem ho posouvá dál. Nic z toho žákovi neřekne, pokud si přečte v žákovské 1, 2, 3… Je to jen číslo, sumativní shrnutí činnosti bez dalšího přínosu. A i když si žák odnese hodnocení výborné, řekne mu to, že celkově obstál v rámci určité škály, např. 100 až 88%, ale bylo to 99% nebo 89%? Měl by na něčem zapracovat do příště? Jaká je jeho oblast nejbližšího pokroku? Obdobně pokud dostane dostatečnou, ví jen to, že neuspěl. Netuší, co podniknout pro to, aby příště uspěl. Chyběly v prezentaci obrázky? Bylo písmo špatně čitelné? Napsal hodně textu, nebo málo? Ocitoval špatně zdroje? Přednesl to moc tichým hlasem? Spěchal, nebo se zadrhával? Proč se tedy tak sveřepě držet známkování? Inu, protože to je neskutečně účinný a rychlý způsob kontroly a uplatňování moci. Rodič má pod kontrolou prospěch dítka, jednoduše a přehledně. Otázka: „Co jsi dostal z té písemky?“ je mnohem snadnější než: „Co jsi se dnes naučil?“. Také odpověď číslo jedna a její zpracování nezabere žádný čas oproti tomu, kdybyste si chtěli poslechnout o větném rozboru nebo goniometrických funkcích. Pro řadu učitelů je známka nepostradatelný mocenský nástroj v každodenním vyčerpávajícím a nekonečném boji o kontrolu.
A jsme opět na začátku bludného kruhu. Jde o kontrolu (moc), nebo vzdělávání? Jistě, možná namítnete, že se to nemusí nutně vylučovat. Známka a učení opravdu ne, ale pokud ze známky uděláte nástroj mocenského boje, pak ano. A pokud neslouží jako mocenský prostředek, je otázka, k čemu slouží, protože její hodnota ve smyslu informace o dosaženém pokroku učení je dle mého pohledu zanedbatelná. Šlo by to i jinak, efektivněji, s menší mírou stresu a s energií investovanou do učení a ne do soupeření. Tomu se však budu šířeji věnovat v samostatné eseji.
Když se nyní ohlédneme za úvahami o výchově a vzdělávání a roli kontroly, která v této počáteční fázi života vstupuje do každodennosti každého z nás, lze se pak vůbec divit, že když dospějeme, jen v nás potřeba kontroly tak hluboce zakořeněná a je prakticky neodmyslitelná od našich jiných potřeb? Naučili jsme se být kontrolování a teď přichází čas kontrolovat. Orientace na kontrolu je potom zcela pochopitelná, i když kolikrát vůbec ne přínosná.
Pokračování za týden... O kontrole (v) nás (1/5)
O kontrole (v) nás (2/5)
O kontrole (v) nás (3/5)
O kontrole (v) nás (4/5)
O kontrole (v) nás (5/5)