Dovolená v Rumunsku
Když nám dětská doktorka řekla, že na ekzém dcery už může pomoci jen moře, byl to finanční problém, kde na to vzít. Nakonec nám známí dohodili a zařídili cenu přes Autoturistu, která byla ale bez dopravy. Auta jsme v té době neměli a dcera nebyla ani tříletá, takže vlakem odjel manžel s přáteli. Dohoda byla, že na letišti nás bude čekat, protože teprve v Praze zjistí, ve kterém hotelu máme ubytování. Vlakem odjížděli o dva dny dříve než my letadlem. První problém byl, že v pase měl dceru zapsanou pouze manžel a byly to nervy získat zápis do mého pasu. Povedlo se, ale při pasové prohlídce na letišti se zjistilo, že není pro ni vízum. Nakonec tam připsali plus jedno dítě a my mohli na celní prohlídku. Po ujištění, že vše kovové mám z tašky venku, ozval se zvuk, celnice sáhla do tašky, najednou se ozvala nějaká siréna a v momentě přiběhla ochranka. V tašce byla utajená dětská pistolka. Hrůza, celníkům jsem se omlouvala a dceru poprvé v životě seřvala. Pyšně mi řekla, že jí dostala od Honzíka ze školky na obranu.

...najednou se ozvala nějaká siréna a v momentě přiběhla ochranka.
Odbavovací hala byla plná a dost dlouho jsme čekaly až budeme vyzvání k odletu. Dcera se seznámila s černošskými kluky, nejprve je sice posílala umýt, ale po vysvětlení, že nejsou špinavý, to byly kamarádi. Pak si vzpomněla, že musí nutně na záchod, že už to nevydrží. Šly jsme a když konečně byla hotová, hala byla prázdná. Tak to už se o mne pokoušel infarkt, představa, že letadlo uletí, byla hrůzná. Jeden zaměstnanec nám ukázal směr k letadlu a my jsme hnaly. Letuška mi vyčítala, že jdeme pozdě a že už pro nás nemá dobré místo, no bylo mi to jedno, hlavně že už jsem tam. Dceru přivítal huronský křik černých kamarádů a já si jen pomyslela, že opalovat se zrovna nemusí.
Pro jistotu jsem se letušky zeptala, jestli letíme přímo do Konstance, její odpověď zněla, že letí do Káhiry. Odběhla do kokpitu a odvedla nás ven až k druhému letadlu. Takže zase celou cestu jsem se omlouvala, ale jen řekla, že tam byly velké zmatky, že oni už dávno měli být na cestě. Konečně sedíme a letíme ve správném letadle. Mezipřistání v Budapešti se prodloužilo na několik hodin, několikrát jsme museli z letadla vystoupit a zase nastoupit, což lidem také brnkalo na nervy. Konečně v pořádku jsme byli v Bukurešti, než jsme mohli vystoupit, čekalo se kvůli odletu jednoho letadla. Později jsme zjistili, že to byl poslední spoj do Konstance. Bylo nás asi 15 Čechoslováků z toho dvě malé děti, domluvit se nedalo s nikým. Teprve později přišel člověk, který uměl německy. Navrhl, že můžeme pokračovat vlakem, že nám vymění letenky za jízdenky, protože ranní spoj je plně obsazen. Nejprve jsme nechtěli, pak že ano, ale odmítli jsme jít na nádraží pěšky i když to údajně byl kousek. Sehnal autobus a jeli jsme skoro hodinu na to nádraží. Jeden pán se obětoval, že půjde zjistit, kdy ten vlak pojede. V té době tam byly velké záplavy a vlak měl osm hodin zpoždění.

... a tak jsme je nechali, ať si dělají co chtějí
Odmítli jsme a vrátili se na letiště, musel nám tam odemknout, protože už bylo hodně po půlnoci. Udržet děti v klidu v noci, to bylo nad síly rodičů, a tak jsme je nechali, ať si dělají co chtějí. Nakonec přes problémy jsem s dcerou (rodiny s dětmi měly přednost) raním letadlem letěla. Na letišti nás nikdo nečekal, a tak autobusem ve stylu, každý jede k nádraží jsme se tam nějak dostaly. Jenže kam dál, kde je autobus do Mangálie? Zkusila jsem se zeptat jednoho pána německy, ale neodpověděl, za to jsem slyšela česky, jestli nejsem z Ústí. Náhoda chtěla, že to byly známí našich přátel a jednou jsme se viděli. Tak mne nasměrovali ke správnému autobusu, dcera měla žízeň, a tak jsem šla jí sehnat něco k pití a v tom se objevil můj muž. Když se konečně vyřval (také poprvé) tak vyprávěl. Vlak měl velké zpozdění tak stačil jen dát kufr do pokoje a odjel na letiště. Jenže z letadla vystoupil pouze jeden člověk, dlouho trvalo, než se jen dozvěděl, že jsme z Prahy neodletěli. Zpátky už mu nic nejelo, a tak v noci šel pěšky. Zkusil zastavit nějaké auto, což se mu povedlo, a navíc to byli Češi, kteří čekali na letišti, aby vyzvedli dědu s vnukem. Ti zase měli informaci, že jede vlakem a tak směřovali na nádraží, kde zjistili, že vlak má velké zpoždění.
To už jsme byli u hotelu, ze kterého právě odcházeli naši přátelé na policií, protože celou noc nevěděli, co je s námi. Při první příležitosti jsme odjeli do Konstance zajistit letenku a ubytování. Pak byl konečně několik dní klid u moře.

Letiště v Bukurešti
Ani zpáteční cesta nebyla jednoduchá. Měly jsme zajištěný hotel, ale jak jsem zjistila, byl to spíše hodinový, navíc jsem nevěřila, že nás brzo ráno vzbudí, takže jsem nespala. V Bukurešti jsme byly už v šest hodin ráno, jenže letuška, kterou jsem požádala o zjištění odletu do Prahy, mi řekla, že nejsme v seznamu cestujících. Čekala jsem až po deváté hodině přijde český zástupce aerolinek. Sdělil, že žádnou místenku nemá, ať se vrátím, peníze že si mohu vypůjčit atd. Prostě rady měl, ale netroufl si mne s dítětem vyhodit pryč. Jeho sekretářka chtěla, aby to udělal, ale jeho odpovědi v němčině jsem rozuměla. Udržet dítě v klidu, bylo dost problematické, nakonec jsem jí nechala dělat co chtěla. Její zábavou bylo nečekaně se přiblížit k paní co psala na stroji a něco zmáčknout. Přišli tam dva pánové s taškou s tím, že už dlouho nebyli doma, chtěli také místenku. Odešli bez tašky se slibem, že se pokusí něco zařídit. Po poledni přišli manželé a paní mne okamžitě zaregistrovala se slovy „vy tu jste také“ a spustila, jak nás tam nechali při příletu. Byla to redaktorka z Prahy, její vodopád slov tomu nasvědčoval. Její manžel byl profesor vysoké školy a musel být u zkoušek.
Nakonec po čtvrté hodině odpoledne jsem s tím pánem čekala na odbavení se slovy, jakou má perfektní manželku, že nám to zařídila. Jenže ona i se svou sestrou stála za námi s tím, že se další dvě místenky našly a já ať zapomenu letět s dítětem na klíně, jak jsem slíbila. Čekala jsem, že dcera tu cestu prospí, ne. Letuška mi poradila ať ji dám napít trochu piva, udělala jsem to a dcera usnula až při vystupování. S dítětem v náručí a taškou jsem pospíchala na vlak, netuše, kdy vlastně pojede. Úplně jsem zapomněla, že na pohled z dovolené jsem rodičům napsala, že přijedu po obědě, za což jsem byla pěkně seřvaná od maminky, která na nás na nádraží tak dlouho čekala. Po této dovolené jsem si opravdu potřebovala odpočinout.
Jaroslava Krejčová