Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Děda
V dětství jsem nikdy neměla pocit, že když nemám žádného dědu o něco přicházím. Měla jsem dvě milující babičky, ta z otcovy strany bydlela o ulici dál a tak jsem tam u ní byla pečená vařená. Navíc ten činžák byl plný dětí, tak o kamarády nebyla nouze. O dědovi se nikdy nemluvilo ani tam nebyla žádná jeho fotka. Druhá babička bydlela na vesnici, vlakem to trvalo přes dvě hodiny a tam jsem převážně trávila celé letní prázdniny. Nad postelí měla velkou svatební fotografii, ale ani ona o dědovi nemluvila, nemohla mu odpustit, že zemřel tak brzo a nechal ji samotnou se čtyřmi dětmi.
Děda byl strojník a pečlivý majitel parního kotle, nezbytnou součástí k mlátičce obilí a ve žních měl o práci postaráno. Jinak byl všeuměl, který si zakládal na tom, že umí vše opravit. Jednou objevil u jednoho hospodáře staré, rozbité kolo, což na vesnici v té době byl malý poklad. Měl o něho eminentní zájem i když mu bylo řečeno, že se na něm už nikdo, nikdy se nesveze. Měl s ním hodně starostí a práci, ale po delším čase vítězoslavně se projížděl po vesnici.
Hlídal si ho jako oko v hlavě, jenže syn, který po svezení také toužil si ho jednou vypůjčil. Návrat po jízdě nebyl vůbec slavný, jeho první jízda skončila s osmičkou na předním kole po havárií. Zdravotní stav syna dědu vůbec nezajímal, jeho seřezal, kolo rozšlapal a hodil na hnojiště. Když ho zlost přešla a navíc kolo potřeboval, vytáhl ho z hnojiště pečlivě očistil a spravil. Jednou dostal nefunkční krystalku, což byl primitivní rozhlasový přijímač, který nepotřeboval napájení a na rozkmitání membrány sluchátka stačil vysílaný signál. Konečně se mu povedlo zachytit slabý signál, jenže se ozvalo mé, mé, mé. To byla koza což dědu rozčílilo a protože na jeho drž hubu, zvíře nereagovalo, vzal drát kterým jí hubu zadrátoval. Moje maminka spustila nářek nad ubohou kozou, jenže děda jak byl v ráži chtěl zadrátovat pusu i jí, raději s brekem utekla.
Tak jak pečoval o kotel a kolo, tak později byl jeho chloubou motocykl. Byl to zvláštní model který našel kdesi vyhozený na smetišti v různě velikých kusech. Povedlo se mu ho z pomocí kamaráda kováře dát ho do kupy, dokonce i jezdil. Babička odmítla na ten vehikl sednout raději dál chodila pěšky. Jednou na návštěvu tam přijel můj otec se svým mladším bratrem, který to monstrum obdivoval. Tím si dědu získal a dokonce mu nabídl, aby pokud umí jezdit si ho vyzkoušel. Z vrat se vyřídil jako střela, pak se ozvala rána a zoufalý husí řev.
Děda okamžitě sebral motorku a s nepublikovatelnými slovy ji odtáhl domů. Můj otec podpírající bráchu se loudal za ním, babička budující dobré sousedské vztahy nesla jednu z hus, která tam zůstala ležet. Po ošetření silničního lišeje dostal nařízeno, že s husou musí dojít k sousedům se omluvit a škodu uhradit. Jenže tomu se nechtělo přiznat i u sousedů své řidičské umění, tak tam poslal mého otce s tím, že tu přítulnou husu odkoupí. Sice se hospodyně tomu divila, ale lidi z města byli divní, tak mu ji prodala. Babička zjistila, že husa má jen šok z nárazu a nalomené křídlo, tak si ji ponechala.
Na vánoce mu pak poslala biskupa (což je výrůstek nad řitním otvorem) protože nic jiného si nezasloužil. I když údajně, mazové žlázy chutnají jako mandle.
Pamětníci, vzpomínejte!
Děda