Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Máme rádi zvířata… 

Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata,
Protože jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradě, zahradě, zahradě
Nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prs
t.

Jako začátek dnešního příspěvku Ivana Kolaříka jsem si dovolil napsat kousek textu  písničky Jitky Molavcové „Máme rádi zvířata“ a také tímto názvem jsme pojmenovali nový seriál tentokráte o zvířatech.

Není tomu dávno, co na stránkách našeho magazínu probíhal úspěšný seriál „Mezi nebem a zemí“, do kterého jste přispívali svými příběhy. A tak tomu bude i nyní u nové série "Máme rádi zvířata...". Jak bude dlouho trvat, bude záležet jen na vás tím, že se rozpomínáte a budete nám posílat své příběhy. Nebude se jednat o odborné texty ale jen o veselé i neveselé příběhy o zvířátkách a zvířatech kolem vás.

Jako první začíná dnes čtenářům známý a úspěšný čechoaustralský autor Ivan Kolařík, který je také autorem nápadu nového seriálu „Máme rádi zvířata“ a také nám přislíbil, že „Kookabrurra“ nebude jediným zvířetem o kterém bude psát. Rád obšťastní čtenáře dalšími příspěvky o zvířatech žijících v Austrálii.    
Pohodové počtení vám všem přeje
Václav Židek, člen Redakčního týmu
 
* * *
 
Kookaburra aneb jak jsem zmátnul Japončíky
 
Austrálie je známá svými zvířátky. Ano, máme tady snad nejjedovatější všechno co ve zvířecí říši existuje. Když si nedáte setsakramentský pozor tak za strašných bolestí opustíte tento svět díky uštknutí hadem, šlápnutím na jedovaté ryby, sežrání žralokem nebo krokodýlem, bodnutí pavoukem nebo jinou havětí. A to je často mnohem bolestivější než když vás žena bací po hlavě válečkem na nudle.
Alas! Ne všechna zvířátka jsou životu nebezpečná. Máme zde moře milých a krásných zvířat, které, když nepoňoukáte, tak jsou k vám přívětivá a často vám vykouzlí úsměv na tváři a zlepší vám náladu.
 
Vezměme si na příklad naší, lidmi velice oblíbenou, kookaburru.
Pokud se nemýlím tak je to v češtině ledňáček obrovský. Tento opeřenec nás hlavně fascinuje svým chechotem. Ten se rozléhá po buši a nerozlučně patří k Austrálii. Celkem vzato, je to macek, jehož velikost často dosáhne až 40 centimetrů.
Tento pták se ničeho nebojí. Je známý tím jak sedí třeba na větvi eukalyptu a bedlivě pozoruje co se kolem něj děje. A ejhle! Kookaburra v buši zmerčí hada a už se jí sbíhají sliny jak si na něm pochutná. Je to pták mazaný. Z větve se spustí bleskovou rychlostí na zem, do silného a dlouhého zobáku uchopí plaza, vylétne s ním do výšky, ze které pak ubohého hada, který nemá šanci ptáka uštknout, pustí na zem. Pokud možno na tvrdý povrch, takže had dostane otřes mozku a už má na kahánku. Jeho smrt kukaburra urychlí tím, že v zobáku hadem mrská ze stany na stranu a údery ho zabije.   A pak si na něm zgustne!

Kookaburry se lidí nebojí. Naopak. Dovedou být pěkně vlezlé a drzé. Lidé jsou obyčejně potěšeni, když k nim kookaburry přiletí, usadí se někde na brdlení a čekají, až jim hodní lidé dají něco k snědku. Vděkem se pak na celé kolo rozchechtají a lidi s nima. Jenže…Tito pacholci se pak ničím nedají odradit a nedostanou-li v určitou hodinu svůj pokrm, začnou se ho vší silou domáhat. Dělají to nálety na okna a na samotné lidi. Z miláčků se stanou potvory, kterých se lze jenom těžko zbavit.
Pak musí člověk sáhnout po bačkoře, pometlu nebo praku.
 
Nám kookaburry například znepříjemnily piknik, který jsme měli u krásného jezera. Ani jsme v klidu nemohli dojíst oběd. Tak na nás kookaburry útočily a domáhaly se našeho jídla. Odháněl jsem je klackem, do některých jsem se i trefil, ale marná sláva o uzenku jsem přišel.
 
Takže zde vidíte, že i krásné a jinak rozkošné kookaburry dovedou jinak mírumilovného člověka pěkně vytočit.

Fotku, kterou zde vidíte, jsem pořídil z našeho pobytu v čarokrásných Grampians, kam se sjíždějí turisté jak z Austrálie tak se zámoří. Jsou to většinou posedlí lidé, kteří s tyčkami pochodují dlouhé kilometry divokou přírodou, kde se pak ztratí a buď zahynou žízní nebo si na nich pochutná australský pes dingo a nikdo je již nikdy nenajde. Pak se o nich natáčejí hrůzostrašné seriály.
 
Skupinku těchto pošetilců očividně z Japonska jsme potkali zatímco jsme si pochutnávali na předražené zmrzlině. Že šlo o Japončíky jsem hned poznal, protože žádní jiní turisté nemají na krku zavěšené fotoaparáty a nefotí za nadšeného křiku každou naprosto bezvýznamnou věc. Navíc, jak mně poučili Číňani, Japonky mají kulaté nohy. Takže jsem okamžitě věděl, že šlo o Japonské turisty.

Náhle jejich nadšená konverzace byla přehlušena pronikavým chechtotem kookaburry, sedící na zábradlí vedle hloučku turistů.
“Kookaburra, kookaburra,“ ječeli nadšeně Japončíci, kterým zmrzlina padala na zem, a ukazovali na ptáka, který si je s opovržením prohlížel.

Z opodál parkujícího autobusu se vyhrnuli další Japončíci, kteří zrovna tak pronikavě ječeli “Kookaburra, kookaburra!”

Jako starý, ostřílený Australan jsem k přistoupil k hloučku Japončíků a jelikož nejsem buran, tak jsem se nejdříve jemně uklonil a s naprosto vážnou tváří jsem nahlas řekl “Promiňte, ale bohužel se mýlíte, protože zde v Austrálii tomuto ptákovi říkáme KURABAKA.”
 
“No Kookaburra?”
“Definitely NO kookaburra, but KURABAKA!” zdůraznil jsem, zatímco si žena Máňa sahala na čelo jako že jsem magor.
“Ó Kurabaka, we silly, we thinking Kookaburra,” s omluvou a úklonkou řekli slušní, leč zmatení Japončíci, zatímco přijel další autobus turistů z téže země.
 
Kookaburra stále dřepěla na zábradlí a se zájmem pozorovala co se to kolem ní děje.
Nakonec došlo k hlučné rozepři mezi několika skupinami Japonských turistu.
 
Já raději strategicky rozhněvané turisty opustil než na sebe začaly tasit samurajské meče, které by s plnou platností rozhodly, kdo má pravdu.
 
Ano, kookaburry patří k mým oblíbeným ptákům, přestože to dovedou být pěkné potvory.
 
Ivan Kolařík
 
* * *
Fotografie Ivan Kolařík,  https://alchetron.com/Kookaburra
Internet Wikipedia
Zvukový záznam Ivana Kolaříka - Vyprávění v ČR 2  v pořadu Tisíce příběhů
Zobrazit všechny články autora
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 17.03.2022  21:07
 Datum
Jméno
Téma
 17.03.  21:07 Ivan
 17.03.  11:34 Václav Pokračování seriálu...
 16.03.  19:44 Vladimír Kříž
 16.03.  18:13 olga janíčková
 16.03.  10:38 Vesuviana díky
 16.03.  09:42 Jaroslav
 16.03.  09:25 Von
 16.03.  05:38 Stanislav Vaněk