Něco je špatně
Následující úvahu předkládám spíše formou dotazu, nikomu nechci vnucovat svůj názor, spíše by mě zajímaly názory ostatních.
V současné době pandemie, která mimořádným způsobem již delší dobu zasahuje do života dětí, od školní docházky až po trávení volného času jsem se vrátil ve vzpomínkách do doby mého dětství života v době, kdy nebyly počítače a v podstatě ani ústřední topení, kdy jsme jako děti trávily hodně času venku a to jak v létě, tak v zimě.
Neměli jsme počítače, ani mobily, ale měli jsme levná, často stará kola po někom, měli jsme mičudu na kopání, vznešeně řečeno na fotbal, měli jsme brusle a lyže, naprosto všichni jsme měli stejné tepláky, kecky a křusky.
Všechno uvedené bylo ve velmi prostém, jednoduchém provedení a dá se říci také levné a často i po starších sourozencích. Mé první kolo bylo dámské, teprve to další Eska bylo nové zakoupené formou sehnání, t.j po opakované návštěvě obchodu.
Lyže byly dřevěné, bylo to v podstatě prkno s drážkou dole a zakroucenou špičkou.
Vázání na lyžích a stejně tak na bruslích bylo primitivní, podmínkou pro obojí byly ty křusky, tedy kožené boty s relativně pevnou podrážkou, umožňující přišroubovat kličkou brusle a stejně tak pevný kramflek držel jakési péro představující lyžařské vázání.
Co však pokládám za důležité bylo to, že toto vybavení jsme měli téměř všichni a stejně všichni jsme tak „uměli“ jezdit na kole, lyžovat a bruslit a všichni kluci od jara do zimy hráli fotbal a v zimě na zamrzlém rybníce hokej.
Z hlediska pandemie jsme tímto způsobem života měli zřejmě určitý stupeň proočkování ve formě odolnosti proti rýmičce, byť někdy s nudlí u nosu. Jinak to nemohlo být, když jsme často zpocení ze hry odpočívali na břehu zamrzlého rybníka, Stejně tak to lyžařské oblečení tepláky a svetr byli téměř ideální pro souběžné s lyžováním prováděné otužování. Otužovací proceduru doplňovala skutečnost, že jsme se vraceli do nevytopených bytů, zatápělo se až příchodem rodičů z práce.
No a sem tam nějaký průjem ze svačiny a neumytých rukou doplňoval téměř dokonale naši odolnost, z pohledu pandemie bych to hodnotil jako minimálně úroveň rovnocennou po prvnímu očkování.
A pokud snad byly vyhlášeny tzv. uhelné prázdniny většinou v únoru, byla to námi vítaná příležitost dalších volných dnů pro lyžování a hokej, pobyt na vzduchu, mimo byt.
Sice nevím, jaké vzpomínky na dětství budou mít současné děti, ale myslím, že nejen já, ale většina mých věkových souputníků má vzpomínky dobré. Ta radost ze vstřeleného gólu ať již míčem či pukem se nedá nahradit žádnou počítačovou hrou.
Na co však nedovedu jednoznačně odpovědět a jak jsem v nadpisu naznačil, je otázka, zda není špatné, respektive zda je oprávněné za pokrok pokládat skutečnost, že nyní jen relativně malá část dětí má vlastní kolo, kopací míč, brusle a kamarády se kterými několikrát týdně toto vybavení používá. Vím, že existuje skupina dětí vybavená koly, míči, bruslemi a vším na profesionální úrovni, bruslí na zimních stadionech, lyžují na horách s vleky a ovládá uvedené sporty, zatím co stále početnější skupina nikdy nestoupla na lyže, brusle, ani kolo.
Zda to trávení času ve vytopených bytech u počítače nevede k poklesu přirozené otužilosti, odolnosti proti všem onemocněním, virům a zda její náhrada injekcemi, pardon očkováním je to ideální, včetně neustálého zkracování doby mezi injekcemi.
Úvahou v žádném případě nemíním zpochybňovat pokrok, včetně předností, které do života přináší výsledky vědy a techniky včetně počítačů, ale s čím si nejsem jistý je přístup, při kterém se ze života vytrácí i to osvědčené a jednoznačně dobré.
