KNIHA KNIH - 1
Před nějakým časem uváděl SeniorTip postupně kapitoly knihy Slavomíra Ravika, Biblické příběhy. Pro velký zájem čtenářů je to kniha opakovaně úspěšně vydávaná, protože Bibli samu si mnoho lidí netroufne otevřít, nevěda si s textem úplně rady. Napadlo mně vyjít nějakým způsobem vstříc alespoň těm, kdo mají sice Bibli ve své knihovně, či dokonce na nočním stolku, ale otvírají ji spíše namátkově. Tedy jsem použila ekumenického vydání Bible z roku 1985 a citacemi z něho nabízím bližší seznámení s tímto Písmem svatým.
Pokud člověk přečte Bibli dokonce vícekrát, najde v ní vždy něco pro sebe nového. Mám ze svého takového čtení své poznámky, k nimž se ráda vracím v době nějaké osobní „nouze“, jako je ku příkladu současné bortění našeho, dosud spolehlivého světa. Některé z nich vám, milí čtenáři, v každém pokračování nabídnu k eventuelnímu zamyšlení či potěšení.
Tak tedy citace z úvodu Knihy knih. Řekneme-li Bible, myslíme tím určitou knihu. Přihlédneme-li však blíže, zjistíme, že jde o celou knihovnu. V této zvláštní knize jsou totiž shromážděny spisy nejrůznějšího obsahu: výpravného, zákonodárného, mudroslovného, liturgického, prorockého, zahrnující dobou svého písemného zachycení Starým zákonem téměř celé poslední tisíciletí předkřesťanské a Novým zákonem první dvě století křesťanského letopočtu. Mnohé látky starozákonní navíc kolovaly po delší dobu jen ústně, zvláště příběhy praotecké a vyprávění o putování z Egypta do země zaslíbené.
Označení „Bible“ vychází z řečtiny. Přes latinu přešlo do všech evropských jazyků a zdomácnělo v nich. Stejně rozšířené je i označení Písmo svaté, případně Písma svatá, nebo Kniha knih.
Bible se skládá ze dvou částí, které křesťané nazývají Starý zákon a Nový zákon. Toto pojmenování mohlo však vzniknout teprve tehdy, když si církev vytvořila svou sbírku posvátných knih (evangelia, skutky apoštolské, epištoly, zjevení); prvotní apoštolská církev se přidržovala posvátných knih židovstva, v nichž nacházela zaslíbení o příchodu Mesiáše, kterého vyznávala v Ježíši Kristu. Proto se nevzdala židovského kánonu, ani když si pořídila svou vlastní sbírku. Jen jej odlišila označením Starý zákon od svého Nového zákona či Nové smlouvy.
Zatímco v Novém zákoně známe aspoň u některých spisů jejich autora, jsou starozákonní knihy téměř napořád anonymní. Do jisté míry to platí i o knihách prorockých, které jsou především sbírkami příbuzných výroků, které se časem připojily k jádru, pocházejícímu od některého známého proroka. Jména uváděná v titulu knihy nejsou míněna jako autorské podpisy, nýbrž jako nadpisy charakterizující ráz a obsah knihy.
Místem, kde se posvátné texty spisovaly a střežily, byly především svatyně, později jeruzalémský chrám a královský dvůr. Mnohá vyprávění kolovala delší dobu jen ústně, zvláště v období kočovnickém. Písemně se asi zachycovaly především různé zkušenosti lékařské (kněží byli i lékaři) a právní ustanovení (kněží byli i soudci). Posledním, byť i neviditelným lékařem a soudcem byl sám Bůh. Modlitby a zpěvy znali účastníci bohoslužeb zpaměti a u prorockých výroků bylo důležité vyčkat, zda se naplní. Proto psali prorocká slova spíše žáci proroků, a ne oni sami.
Různé svatyně měly své místní tradice. Při postupující centralizaci kultu se písemnosti dostávaly do ústřední svatyně, do jeruzalémského chrámu. Vedle toho však místní tradice zřejmě přetrvávaly dál. Při zničení chrámu Babylóňany r.587/6 a za deportace kněžstva do zajetí, kdy byla jistě zničena velká část chrámového archivu, se zajatí přímo úzkostlivě snažili zachovat všechno, co se zachránit dalo. Byli často odkázáni jen na svou paměť. Starý zákon v dnešní své podobě je v jádře dílem babylonského zajetí, i když namnoze velmi věrně zachoval látky o celá staletí starší.
Slovo Boží a lidské. Biblické látky se uchovaly přes všechny proměny věků proto, že lid staré i nové smlouvy z nich slyšel hlas svého nebeského Otce. Proto se o Bibli hovoří též jako o slovu Božím. Jenže Bůh mluvil ke svému lidu prostřednictvím lidí a byli to lidé, kteří přijatou zvěst zachycovali písemně. Při četbě Bible je třeba stále pamatovat na to, že Boží slovo zůstává ukryto za slovem lidským a že je třeba nejprve se tohoto dobově podmíněného roucha zbavit, má-li k nám promluvit ve své ryzosti.
Člověk se dovede vyjadřovat jen řečí své doby. Nesmí nás tedy udivit, že v knihách starozákonních se setkáme s různými představami, které dnes označujeme jako obrazy mytologické. Odpovídají staroorientálnímu prostředí, v němž Izrael žil. Byla by však chyba domnívat se, že tu byl Starý zákon závislý na oněch představách. Jeho pisatelé naopak záměrně užívali obrazů své doby, aby jimi překonávali duchovní úroveň svého okolí a vyjadřovali jimi nové, vyšší hodnoty. Obdobně v Novém zákoně se setkáváme s pojmy vzatými z řecké filosofie, protože jen tak bylo možno oslovit soudobého člověka, vychovaného v duchu řeckého myšlení.
Biblickou zvěst je nutno v každé době nově tlumočit. To je smysl nových překladů z původních jazyků, jejichž znalost je omezena jen na malý okruh odborníků. Ale nové překlady je též nutno vylepšovat a vykládat. O všech lidech všech dob platí, že biblickou zvěst chápou jen „zčásti“. Boží slovo však platí pro všechny doby a všechny poměry. Někdy z něho Boží lid uslyší zaslíbení, jindy soud. Jednou jej naléhavě osloví výrok, který mu dříve neříkal nic. Nebo uslyší Boží hlas jeden, kdežto druhý jako by byl hluchý. Každé Boží oslovení se však týká všeho jeho lidu, i kdyby oslovený zůstal osamocen a druzí jej nechápali. Mohou vystupovat i falešní proroci, ale slovo Boží bude církvi vždy bezpečným ukazatelem cesty ve všech zmatcích doby.
Otázka kánonu. Zrod a ustálení biblického textu je proces časově, ale i místně velmi rozložitý. Jednotlivé knihy vznikly nezávisle na sobě a mnohé zapadly, takže známe nanejvýš jejich názvy. Žádná kniha biblická nebyla napsána s předem stanoveným záměrem stát se závaznou normou. Teprve časem si získaly takovou vážnost, že jim byla přiznána kanonická platnost. Jen v jediném případě však se tak stalo oficiálním usnesením sboru učitelů Zákona, a to v Jabně asi r. 90 po Kr., pokud jde o kanonické knihy Starého zákona. Tento kánon zvaný palestinský je třídílný: Zákon – Proroci – Spisy. Připomíná židům jeruzalémský chrám zničený Římany r.70 po Kr. Velesvatyni odpovídá Zákon (Tóra, pět knih Mojžíšových), chrámové svatyni Proroci (a to Přední: Jozue, Soudců, Samuelovy, Královské, a Zadní: Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Dvanáct malých – Ozeáš až Malachiáš) a chrámové předsíni tzv. Spisy (tři velké: Žalmy, Jób, Přísloví, pět malých, svátečních: Rút, Píseň, Kazatel, Pláč, Ester a zbývající: Daniel, Ezdráš-Nehemjáš, Paralipomenon). Tyto knihy, i když v jiném pořadí, byly všemi církvemi přijaty jako kanonické.
Od 3. stol. př. Kr. vznikal v egyptské diaspoře řecký překlad, označovaný jako alexandrijský typ či Septuaginta. Když se křesťanství začalo šířit do oblastí s řečtinou jako dorozumívajícím jazykem, stala se právě Septuaginta biblí mladé církve. Mezi různými překlady však vznikaly nepřesnosti a tak časem pověřil papež Damasus učeného mnicha Jeronýma revizí užívaných latinských překladů. Jeronýmus se nakonec rozhodl pro nový překlad přímo z hebrejštiny. Tak se zrodila kolem r.400 latinská Vulgáta, a ta byla nakonec v 16. století na tridentském koncilu prohlášena za závaznou pro církev římsko-katolickou. Doba humanismu svým voláním po návratu k pramenům dala reformaci mocný podnět k novým překladům bible z původních jazyků. V minulých letech pořídila římsko-katolická církev revizi Vulgáty podle původních textů jako nový oficiální latinský překlad zvaný Neovulgata (1979).
Jak se vyslovil k novému ekumenickému vydání Bible svého času kardinál Tomášek, arcibiskup-metropolita, to zčásti cituji:
Přes tisíc let je Bible spjata s naší národní a kulturní historií. Byla kvasem, který ve všech dobách mocně prostupoval celou naši národní bytost. U kolébky naší kultury je cyrilometodějský překlad, geniální dílo nejen učenosti teologické, ale i velkého jazykového a stylistického umění, dílo, které se v životě národů vyskýtá jen jednou za staletí.
Staročeský překlad Bible přesahuje svým významem daleko rámec bohemistiky vedle překladu cyrilometodějského a je nejen nejstarším překladem Bible ve slovanských jazycích, ale i vzorem a předlohou Písma svatého ostatních slovanských národů.
Právem jsou pokládány za vzácné svědectví kulturní vyspělosti české biblické prvotisky, neboť bible jako prvotisky se vyskytují v překladech jen pěti národních jazyků. A česká bible j také jedinou inkunábulí slovanskou. Biblické tisky 16. století i biblické tisky bratrské jsou skvostem našeho knihtiskařského umění.
Bible prokvasila i denní a všední život našich předků. Kolik lidové moudrosti, přísloví, folklóru – aniž si to vůbec uvědomujeme – je vzato z bible a neseno duchem bible! Kolik našich velkých umělců, básníků, výtvarníků a hudebních skladatelů bylo inspirováno biblí! To vše jsou skutečnosti,, které vedou k závěru, že bible si zaslouží náš zájem, a to nejen křesťanů z důvodů náboženských, ale i lidských, národních a kulturních.
Velký znatel a překladatel bible, sv.Jeroným, píše: „Existuje-li něco, co udržuje moudrého člověka v tomto životě a co mu pomáhá udržet duševní rovnováhu v souženích a zmatcích světa, pak je to, myslím, v prvé řadě rozjímání a znalost Písma svatého.“
Příští pokračování pojedná o pěti knihách Mojžíšových.
KNIHA KNIH - 1