Přiblížily se dny, kdy jsem nechtěně a zároveň s radostí musel říkat slovo “poslední”. Napsal jsem poslední dopis domů, začal poslední týden mého docházení do práce, bylo poslední pondělí, kdy jsem spolupracoval s Mikem…, a tak se to přídavné jméno “poslední” samo postupně zařazovalo do dalších a dalších vět. Přesto mě však i v tomto finále čekalo ještě mnoho překvapujících zážitků. Poslední pracovní pondělí (čtrnáct dní před odletem) začalo mlhavým ránem a prvním mrazíkem. Ráno se mi konečně podařilo dokončit oblíbené Tondovo křesílko, upekl jsem ještě do práce jablečný koláč a s Danou jsme začali plánovat, jak vyplníme těch pár posledních dnů. Vlastně naplánované už vše bylo, jen mě s tím potřebovala seznámit.
“V práci skončíš v neděli. V pondělí přijede Pavel s Mary. Uděláte si ještě společný výlet, tentokrát beze mne, do zajímavé atrakce „Dům na skále“. Jeden den si zajdeme, jak už ti dlouho slibuji, zahrát kuželky, a pak se začneš pomalu balit. Poslední neděli pořádá pro tebe v hotelu Hans party na rozloučenou. A v pondělí vstáváme ve čtyři ráno, abychom stihli v šest autobus z Madisonu do Chicaga na letiště.”
Celá ta podzimní atmosféra jako by naznačovala blížící se konec mého “krátkého výletu”. I když bylo ráno pošmourné, přece jen se odpoledne rozzářilo slunce. Souběžně s přírodou, kde probíhalo indiánské léto, jsem prožíval poslední dny. Čím dál víc s blížícím se koncem jsem si uvědomoval, že všechno to “příjemno” (to ošklivé slovo vůbec nevyjadřuje skutečné pocity), které jsem zde do sebe tři měsíce vstřebával, nenávratně končí. Současně jsem prožíval obrovskou touhu po setkání se svými milovanými doma.
V práci jsme se den po dni podle toho, jak měli zaměstnanci rozvržené služby, loučili. Bylo to takové neoficiální, v rámci pracovní spolupráce. Cvakaly fotoaparáty, vyměňovaly se adresy a dopisovaly poslední recepty. Na informační nástěnce v kuchyni se objevil plakát, kterým zval Hans všechny zaměstnance hotelu na rozlučovací party s Džaným. Zde byli zároveň vybízeni, aby uvařili a přinesli z domova nějakou svoji specialitu na pohoštění s tím, že nápoje v neomezeném množství dodá majitel hotelu. Já jsem pak nad pozvánku nakreslil kopretinu ronící slzy se sedmi okvětními lístky, z nichž jsem každý den jeden umazal.
V tomto duchu uběhly velice rychle mé poslední pracovní dny. V neděli, kdy jsem naposledy sloužil, jsem na popud Tonyho měl za úkol pozvat Hanse a Mika na krátké posezení domů.
“Honzo, já mám doma nenačatou malou becherovku a půllitrovku té domácí slivovice, co jsi přivezl. Řekni jim, že máš pro ně tento dárek na rozloučenou, a já bych se moc divil, kdyby jim to zase pro pracovní vytížení nevyšlo.” Přesně tak jsem jim Tondova slova oběma tlumočil. Když jsem viděl, jak se jim rozzářily oči a začali se vyptávat, který den a v kolik hodin, hned mi bylo jasné, že se několikrát plánované party u Dany, i když v menším počtu, přece jen konat bude.
V pondělí, moje předposlední na americké půdě, navečer přijeli Pavel s Mary. Vzájemné přivítání bylo velmi srdečné, ale opět ta jazyková bariéra nedovolovala, abychom si mohli více popovídat.
“Dano, řekni Pavlovi, že se musí naučit trochu naši řeč, abychom si mohli pokecat jako s Davidem.”
“Pozor! On sice nemluví česky, ale dobře rozumí.”
Naše hovory během týdne, který jsme spolu strávili, byly česko-anglické. Já na něj mluvil česky a on odpovídal anglicky. Neměli jsme žádné problémy. Protože věděli, že je u maminky čeká nocleh na zemi, zajistili si na dva dny pobyt v hotelu Landhaus, aby si trochu užili ze své týdenní dovolené. Unavení z osmihodinové cesty ze státu Michigan a po krátké rozpravě doma se odstěhovali do připraveného apartmánu. Tonda se z práce vrátil později, a tak se ani nesetkali. Protože však na tento týden neměl plánovanou žádnou cestu, mohli jsme se všichni těšit, že moje závěrečné dny budeme všichni pohromadě.
V úterý již od rána jsem měl rozplánovanou téměř každou hodinu. Nemohl jsem, ještě než jsem se pustil do vaření, nevzpomenout, že za týden touto dobou budu již stát na letišti Praha – Ruzyň. Měl jsem možnost úplně sám bez asistence mé sestry naposledy se vyřádit v její kuchyni. Dana s Tondou byli v práci, Pavel s Mary si užívali hotelu a mě čekala příprava občerstvení pro Hanse a jeho šéfkuchaře. Menu na dnešní party sestavil švára a Dana, ještě ráno před odchodem do práce, zajistila nákup surovin. I když mi zodpovědnost a tréma trochu svazovaly ruce, přece jen ta tříměsíční praxe v hotelové kuchyni mi dodala zručnosti a dílo se postupně dařilo. Příprava humrové majonézy a vlašského salátu zabraly asi hodinku. Následovalo uvaření aspiku, nakrájení veky a zadělání těsta na malé posvícenské koláčky. Pak už se jednotlivé výrobky pouze kompletovaly. Humrová majonéza do jednoho druhu formiček a šunkové rolky plněné vlašským salátem do druhých formiček, vše postupně zalité aspikem. Mezitím než se z vek “vylouply” dvě mísy humrových, šunkových a uherákových chlebíčků, vykynulo těsto.
V době, kdy jsem z trouby vyndaval hotové koláče, byly již v lednici perfektně ztuhlé aspikové minidezerty. Ve tři hodiny odpoledne jsem již seděl u e-mailu a korespondoval domů, že můj přílet na ruzyňské letiště bude 27. října v osm hodin ráno.
Ve čtyři, jak kdyby se domluvili, se všichni najednou sešli. Kdo byl v tuto chvíli nejvíce zaskočen, byla Dana. Nepodařilo se jí uvolnit z práce o něco dříve a teď prožívala něco jako výčitky o špatné hospodyňce, která nemá prostřeno a v kuchyni plný dřez špinavého nádobí. Vše zachraňoval Tonda tím, že nás všechny vyzval na pivo, které nabídl na terásce.
Z becherovky a slivovice měli velkou radost, ale nejvíce byli Hans a Mike unešeni z připraveného jídla. Nešetřili chválou a skoro se mi zdálo, že se předháněli, kdo toho více sní. O tom, že jejich pochvaly nebyly jen společenské fráze, svědčily postupně se vyprázdňující mísy a ten fakt, že jsem je za ty tři měsíce nikdy neviděl spořádat takové množství jídla za celý den jako zde během půl hodiny. Hans se za hodinku omluvil, protože od mého uvolnění z kuchyně musel se teď pravidelně zúčastňovat výdeje obědů i večeří v celé délce jejich trvání, ne jak tomu bylo v posledním měsíci, kdy už pouze nahlédl, zda nemáme nějaké problémy, a když bylo opravdu hodně práce, přiběhl a při největším náporu vypomáhal. Mike měl dnes volno, a tak se popíjelo, vyprávělo a hlavně s velikým zaujetím sledoval asi hodinový film o Praze, který jsem Daně přivezl. Po desáté hodině, kdy už to vypadalo, že se pomalu budeme loučit, zastavila před domkem dvě auta a na okno klepala dvě děvčata z obsluhy. Přijely Karen a Barbara, vedoucí kolektivu servírek, s kterými jsem si nejlépe rozuměl.
“My jsme se dozvěděly, že se tady Džaný loučí. Vzaly jsme něco k pití a chceme se přidat. Souhlasíte?” Kdo by v takové krásné atmosféře a v době, kdy už docházelo pití, které, poslušni zákona, přinesli Mike a Hans, nesouhlasil s rozšířením naší společnosti o dvě veselá děvčata. Zopakovali jsme si film o Praze, navíc jsem přidal videozáznam, který jsem si natáčel v hotelu a kde byli téměř všichni vždy v nějaké “akci”, a znovu jsem musel vyprávět o sobě a mé rodině. Řekl bych, že dnešní příjemné party bylo vlastně oficiálním rozloučením s těmi nejzodpovědnějšími zástupci hotelu. Protáhlo se do pozdních nočních hodin.
Středu jsem měl vyčleněnou na balení, Pavel s Mary na nákupy v Madisonu. Byli ve státu Wisconsin vlastně poprvé a zvědavost je hnala do ulic. Na čtvrtek jsme měli naplánovaný společný oběd v hotelu Landhaus a odpoledne kuželky. Byť to byl můj poslední čtvrtek, bylo to poprvé, kdy jsem se postavil za bowlingovou dráhu. Pavel s Mary byli staří přeborníci a Dana jej hrávala rekreačně. Vybrali mi kouli, vysvětlili, na co je v ní ta díra a který prst se tam strká, odkud kam se mohu rozeběhnout a do čeho se mám trefovat. Vyzvali mě k prvnímu hodu. Pak to přišlo – všem “spadla čelist”. První ranou jsem smetl všechny kuželky.
“Hele, ty to tady na nás jenom hraješ. Určitě jsi doma nějaký přeborník,” vyhrkla Dana a prvním hodem nezasáhla nic. V druhém porazila dvě. Pavel jich shodil šest a Mary zůstala stát jedna kuželka.
“Přeborník sice nejsem, ale jak vidíte, není to žádná věda. Prostě jsem první závod vyhrál.”
“Nevyhrál jsi zdaleka nic. Máme každý deset her do ukončení prvního závodu.”
Nebudu vás déle napínat. Jak se říká, “první vyhrání z kapsy vyhání”. Tak se též stalo. Hráli jsem celkem dvě kola a vždy jsem s velkým bodovým rozdílem skončil na posledním místě. Můj první perfektmí hod byl i posledním. Nikdy bych nevěřil, jak je to namáhavé a jak to staršího člověka pěkně unaví. Ve snaze se vyrovnat té omladině, jsem se snažil udržovat tempo. Rozběh, tři metry před čarou rychle do podřepu s rukou zapíchnutou do koule, zápřah, pak nohama téměř do kleku, před čarou pak zamíření a vyhození koule – to vše ve svižném tempu. Za dvě hodiny ze mě byla ruina. Ještě že mi ke stolku před dráhou nosili pivo a dobře, že sportovní utkání Dana naplánovala až na závěr mé návštěvy. Druhý den ráno mě bolelo celé tělo a nedovedu si představit, jak bych v tomto stavu zvládal své úkoly v hotelu.
Večer po kuželkách, při rodinné sešlosti, tentokrát i za přítomnosti hlavy rodiny, se zajímal hlavně Pavel s Mary o můj pobyt. Vyptávali se, jak se mi zde líbilo a kde jsme se byli všude podívat.
Vyprávěla hlavně Dana a já “chytal” anglické výrazy, abych se orientoval, v které části Wisconsinu se právě svým vyprávěním pohybuje. Pak přišlo rozplánování posledních pár dnů do mého odletu.
“Zítra si vyrazíte na celý den na ten Dům na skále. Já budu sama a navařím nějaké jídlo, které vezmeme k Davidovi. Udělám knedlíky a v Kenoshy koupíme husu na rozloučenou se strejdou. Pojedeme v sobotu včas, abychom Davida s Dančou překvapili před obědem. Večer posedíme a uděláme večírek na rozloučenou. V neděli se my vrátíme domů, protože navečer má strejda Honza rozloučení v práci, a Pavel s Mary z Kenoshy vyrazí rovnou k domovu do Michiganu. Připomínky nejsou žádný? Dobrá, může se jít spát.”
Dana udělala tečku za dnešním večerem a odebrala se do hajan. Nám se však nikomu nechtělo. Pavel s Mary se zakoukali na televizní program a já se s Tondou odebral na terásku. Vzali jsme s sebou pivo, opečené klobásky a usadili se na starou, nově zrenovovanou židli.
“Ta nezůstane tady venku, to ti, Honzo, slibuji. Je teď tak pěkná, že si to nezaslouží. S Danou jsme se domluvili, že až odjedeš, najdeme jí odpovídající místo v obýváku.” Jestliže se třicet let tato židle, či spíše křesílko, povalovala vždy někde na zahradě, pod nějakým stromem nebo na terásce, vystavená povětrnostním vlivům, bylo pak její naplánované přemístění do pokoje tím nejlepším ohodnocením mé práce.
Těch chvilek, kdy jsme takto sami dva s Tondou poseděli, bylo skutečně málo. Dnes byl pro nás dva poslední společný večer, protože v neděli odpoledne opět musel odcestovat na služební cestu. Měli jsme toho oba hodně na srdci, co bychom si chtěli říci, ale to povědomí, že už nezbývá mnoho času, trhalo naše myšlenky a my přeskakovali z jednoho tématu na druhé. Chvíli jsme vzpomínali na vojenské časy a společné kamarády, pak se Tonda vyptával na některé mé zážitky z cest po Wisconsinu, já jej přerušoval dotazy na jeho práci, občas jsme v duchu procházeli uličkami staré Prahy a najednou se vyprávěním ocitli v Michiganu. Já naslouchal starostem, které je provázely při výchově dětí, on se snažil vžít do našich problémů, které nám přinesl pád komunismu. Stačili jsme toho probrat hodně, i když jen okrajově. Košík byl téměř naplněn prázdnými plechovkami od piva, když jsme se shodli, že půjdeme spát.
“Ještě jeden dotaz mám na tebe, Toníku. Proč skladuješ v garáži v krabicích ty prázdné plechovky od piva?”
“Poslouchej. New Glarus je vlastně větší vesnice. Já za měsíc dávám do odpadků tolik prázdných plechovek od piva, kolik si jich stačil vyprázdnit ty za tři dny. Nemohu najednou zvýšit pravidelně tento odpad, obzvláště když se ještě třídí, protože by mě tady za chvíli pomluvili, že se stal ze mě “pivní skaut”. Takže až odjedeš, musím vše odvézt někam do veřejných kontejnérů. S tím si ale ty nelam hlavu a pojď spát.” Nemusel jsem si tím lámat hlavu, ale přesto mě to navedlo na myšlenku, kolik jsem jim asi způsobil starostí svou tříměsíční návštěvou.