BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ / 10 ČLOVĚK V MOCENSKÉM POLI
„A pochopil jsem tu podstatnou věc,
že je především nutné vybudovat loď,
vystrojit karavanu a vystavět chrám,
který je trvalejší než člověk.
Kulturním člověkem je především tvůrce,
který se obrozuje skrze svůj předmět a
stává se věčným, a proto se nebojí smrti.“
(Antoine de Saint Exupéry - Citadela)
Traduje se, že se mezníkem novověkých dějin stal rok 1772, kdy došlo ve Spojených státech, v boji amerických osadníků za nezávislost, k vyhlášení lidských práv. Pravilo se tu oficiálně, že „lidé se rodí a žijí svobodní a rovnoprávní“ a že „cílem každého politického sdružení je uchovat přirozená a neporušitelná lidská práva. Tato práva jsou: svoboda, majetek, bezpečnost a odpor proti útisku“. „Nikdo nesmí být znepokojován ve svých názorech, ani v názorech náboženských, pokud jejich projevování neruší veřejný pořádek.“
Pomineme-li drobný detail, že Ameriku čekala ještě válka Severu proti Jihu (1861-1865) – hlavně kvůli zrušení otroctví, a že ve Státech čekali černí na rovnoprávnost až do konce druhého tisíciletí, bylo to vyhlášení lidských práv pro bílé. Také s drobnostmi, jakým bylo rušení veřejného pořádku, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Je to právní klička, která umožňuje jakýkoli nežádaný společenský pohyb potlačit.
Budiž – aniž si to bílí vyhlašovatelé uvědomili, došlo v historii poprvé k povýšení všech lidí do svobodného stavu rytířského. Nuže nezbývá, než se zeptat všech svobodných občanů, na něž se lidská práva nakonec stahovala, v Americe a postupně i v Evropě a v řadě dalších zemí, zdali jsme se opravdu stali rytíři v pravém smyslu toho slova? Rytířství totiž neznamená jen svobodu a rovnost plus bratrství, abychom neminuli francouzskou revoluci. Patří sem jako k odkazům rytířské epochy také služba slabším, smysl pro čest a odpovědnost a statečné chování. Ideál rytířství obsahoval i zbožnost a člověk rytíř se tedy měl vždycky odvolávat k vyšší pravdě nad námi, respektovat mravní normy svého svědomí a obávat se, aby neutrpěl úhonu na své duši.
Tak praví naše romantické vzpomínky na tuto epochu. Dovoláváme-li se ovšem s dojetím těchto časů, měli bychom pohlédnout do vlastního zrcadla. Člověk se vyhlášením lidských práv nestal rázem rytířem, ani svobodným a odpovědným člověkem. Podíváme-li se vůkol, nevidíme odpovědnost za bližní, dokonce ani ne za sebe a za svou duši. Hlásíme se, formálně, k privilegiím, která byla vyhlášena, ale přehlížíme průsečík krátkého života s cestou k věčnosti.
Tak se rozplývá jedna z iluzí našeho bulváru. Stali jsme se piony na šachovnici mocenských hrátek. Mocní se zpravidla svezou občas na vlnách lidového hněvu, ale když je odvoleno, nikoho již pioni, lákaní do účasti ve hře, nezajímají. Kabinetní politika prožraná korupcí o svých úmyslech nedává vědět, o čerstvě upečených koaličních čachrech se nemluví. Bez naší účasti se obsazují rozhodující mocenské posty a proto nemůže být nikdo z mocných stíhán veřejností jinak než pohrdáním.
Jednodušší lidé jsou na tento běh událostí zvyklí, pitomce, které někdo potěšil drobnou pochoutkou před vstupem do volební místnosti beztak nic nezajímá. Lidé nadaní duchem se této šaškárny buď neúčastní, anebo v touze po trestu volí tak, aby odstranili starou dosloužilou mocenskou skvadru, i když nakonec jednu záludnost vystřídá jiná, v účinku stejná.
Obecný lid si osvojil pohledem na mocenskou elitu plebejské zlozvyky, neúctu k lidem vůbec a k hodnotám jakbysmet. Bodejť ne, když nám již koncem minulého tisíciletí filozof Emanuel Rádl o lidech, kteří byli do „rytířského stavu“ povýšeni takřka omylem, řekl, že „jsou v srdci lhostejní, rozumu nerozhodného a činů násilných.“ Španělský filozof Ortegy y Gasset k tomu dodává, že jsou podobni „kouskům korku houpajícím se s vodou.“
×
Jaký div, že „člověk moudrý“ (homo sapiens sapiens) dostal jako živočišný druh postupně řadu přídomků, zdaleka ne šlechtických. Protože k vlastní sebeproměně a zušlechtění má daleko, vyburcoval filozofy, ekonomy a psychology k novým charakteristikám. Tedy se místo adjektiva „sapiens“ užívá podle ekonomické závislosti člověka přídomek homo oeconomicus. V tomto pojmu nejspíše objevíme preferování hmotné výroby, lačné hltání užitečných i zbytečných tovarů všeho druhu. Vyskytuje se tudíž i homo consumens, člověk spotřebitel, homo absurdus, ale i homo furiosus, čili člověk nebezpečný.
Vzpomeneme-li si, co člověk v posledních časech dokázal, nebo je schopný předvést, nelze než souhlasit, že z člověka jde občas opravu strach. Konečně připomeňme si v této souvislosti lidi, třímající kufříky posledního slova, tedy mocné, kteří disponují jadernými zbraněmi a dalšími nástroji schopnými zničit nejen lidstvo, ale i samu modrou planetu.
Známe také typ homo mechanicus nebo homo cyberneticus, kteří se ponořili do kyberprostoru našeho světa se všemi přednostmi i ničemnostmi. Homo ferus je člověk divoký, homo monstrosus reprezentuje pak člověka zrůdného, který dnes a denně řádí na nejrůznějších polednících a rovnoběžkách naší planety. Homo ludens, neboli člověk her a zábav se nechá bavit sdělovacími prostředky, nebo si prohrává s automaty, na nichž si může ozkoušet střelbu, válečná tažení, nebo jízdu za volantem vozu, který sráží postupně civilisty, kráčející po chodníku – zatím ještě na monitoru počítače, ale tu a tam, jak víme, si to násilník a psychopat ověřil i ve skutečnosti. Tudíž ani homo absurdus není titulem, na nějž bychom měli být hrdi.
Tyto přídomky v autorově úvaze měl člověk již na přelomu obou tisíciletí. K těmto titulům přidala profesorka Stanislava Kučerová i člověka médiového, který se nemůže odtrhnout od sledu obrázků a dramat, odehrávajících se na obrazovkách ze všech kontinentů naší planety. Jde o člověka lhostejného k událostem, bez soucitu s lidským utrpením, pokud se hrůza nedotkne jeho vlastního soukromí a blízkých příslušníků rodiny. Orwellův hrdina, který žije ve světě, v němž se spaluje literatura, je stále živým lidským druhem – netřeba literaturu ničit – my ji jen odkládáme stranou, nečteme. Odsud se zrodil homo illiteratus.
Fanatiky dogmatického času tedy zveme „homo dogmaticus“ a kdekoho bychom mohli zařadit do kategorie zvané homo desperatus, tedy člověka desperáta, ochotného k jakémukoli zločinu, neboť postrádá i nejmenší morální zábrany. Naopak postrádáme člověka, kterého prof.Kučerová nazvala homo aestheticus a homo ethicus, tudíž osobnosti nadané vkusem a morálkou. Takoví by nejspíše připadali svému okolí jako prapodivné bytosti.
Inu obdrželi jsme predikáty, které jsme si ve velké většině zasloužili a tedy nedivme se, že filozof Jičín hovoří o lidech jako o luze, darebácích a pitomcích. Skončíme tímto sledem adjektiv, v němž bychom mohli pokračovat do nekonečna. Na situaci současného světa tím nic nezměníme. Svědčí to jen o poznání, že člověk jako bytost se ocitl ve sféře hluboké a těžko překonatelné krize. Je všeho schopen, nemá zábran, a řídí se, jako řada francouzských korunovaných Ludvíků zásadou: Po nás potopa.
Některé přídomky nám konečně připomínají náš psychický stav – je to například homo anxius, čili člověk úzkostný, který tuší nazrávající pohromu. Úzkost nastává v okamžiku, když člověk uprostřed všeho bohatství a pohodlí, po splnění všech přání, shledal prázdnotu a pocit nenaplnění své jedinečné existence. Klasickou ukázkou byl americký zbohatlík, který vydělal majlant v ocelářském průmyslu, Andrew Carnegie (1835-1919). Na konci svého života rozdal své jmění. A pravil nakonec, že „hromadění majetku patří k tomu nejhoršímu modlářství a neexistuje odpornější modla než uctívání peněz. Ten, kdo umírá jako boháč, odchází ze světa v hanbě.“
Lidem naší doby hrozí dvě velká rizika – jednak je to akcentování hmotných potřeb, k němuž se ještě vrátíme, a které je neodmyslitelnou součástí takzvané společnosti blahobytu. Jde do jisté míry o úplatek občanům vyspělé části zeměkoule. Ovšem na prvním místě je systém rolí, které nám byly, jako ve scénáři sci-fi nebo hororu či komedie uloženy. Jak kdysi psal W.Shakespeare, celý svět je jeviště a lidé jsou v něm jen herci, z nichž každý má svůj vstup a svůj odchod. Tedy ve scénáři nám byly přiděleny role v masových scénách, což odpovídá realitě, která ve studiích psychologů a psychiatrů znamená, že dvě třetiny obyvatel jsou manipulovaní jedinci. Přizpůsobiví, jejichž úplatou je v našem bohatším světě vysoký životní standard.
Krom toho jsou obsazovány i hlavní a vedlejší role, jimiž je dáno, koho máme reprezentovat, co se od nás očekává a jak si máme po zvednutí opony počínat. Hlavní roli, a i to zjistili mistři studující naši psychiku, ve většině případů zastávají psychopati, kteří se bravurně protlačují do všech mocenských scénářů. Jejich základní výbavou je neschopnost pociťovat strach, jak uvádí psycholog Radkin Honzák. K tomu dodává, že „psychopat nesmrdí strachem“. Nejspíše nenese ani zvláštní osobní odpovědnost. Jde o rozené vůdce, za nimiž jde dav. Jde přitom, jak poznamenává psychiatr Honzák, o špičkové politiky, také vedoucí postavy establishmentu, jimž není cizí patologické lhaní. Běda ovšem nepřizpůsobivým, kteří nedbají na scénáře, tvořené politickými elitami! Naopak plní-li člověk přidělenou roli, je oceněn společenským souhlasem, často i drobkem, padajícím z vrchovatě zásobeného stolu mocipánů. Proto se hercům tohoto tyátru občas říká homo sociologicus.
Scénář této podívané je ovšem založen na základním předpokladu, že nás společnost k přijetí dané úlohy přiměje nebo donutí. I když víme, že v naší roli je zúžené pole pro uplatnění našich schopností. Tudíž podrobíme-li se daným pravidlům obecné režie, necháme-li se zlákat návnadami odměn a uznání, rozhodujeme se pro život pod úrovní našich možností, a tedy pro život, který postrádá důstojnost.
Lidské individuum je tak vedeno k neplnokrevnému životu, ke zploštění svého potenciálního nadání, a k využití především takových vlastností, které bude moci uplatnit s největším finančním efektem. Proto se velká část vzdělanců živí i v oborech, na něž se vůbec nepřipravovali. Ovšem nikdo z nás se nemůže svého poslání a vlastně života vzdát docela beztrestně. Jakmile totiž za cenu hmotného bohatství opustíme rovinu plného a důstojného života, jakmile vypudíme z duše všechna vyšší měřítka, začneme se propadat do značně zdeformované existence. Platíme niternou prázdnotou – a můžeme si připravovat zavazadlo k cestě na nejbližší psychiatrickou kliniku. Těchto všemožně nazrálých pacientů se nachází jen v Evropě dobrá třetina.
Americký literát Arthur Clark v knize o Obrysech budoucnosti napsal, že mezi námi žijí lidé, kteří „mohli dirigovat symfonické orchestry, vyvozovat matematické poučky, zasedat v OSN nebo řídit kosmické lodě, pokud by k tomu měli příležitost. Devětadevadesát procent z úhrnu lidských schopností bohužel vychází naprázdno. Dokonce i v dnešní době lidé, kteří sami sebe mohou pokládat za vzdělané, pracují jako roboti a snad jen jednou nebo dvakrát za svůj život mohou ve šťastné vteřině využít těch velkých, ale hluboko zasunutých možností svého intelektu.“
K úvaze o našich rolích v divadelním představení světa se vyjádřil už francouzský spisovatel Nicolas Chamfort (1741-1794), který napsal: „Společnost, kluby, salony, zkrátka vše, co se nazývá velký svět, je bídný kus, špatná, nezajímavá opera, která se s bídou udržuje svou mašinérií, kostýmy a dekoracemi.“
Text: Slavomír Pejčoch-Ravik
Grafika: Olga Janíčková
