“Veď škoda, že nerozprávaš po slovensky!”
Za dva dny mě čekalo v hotelu další překvapení. Opět s jistou opatrností a jakoby s obavami jak to přijmu, mě oslovil Hans:
“Džaný, dnes k nám na dva dny přijedou z vaší země hosté. Budou ubytováni v hotelu Landhaus, kde mají dnes oběd. Zítra večer budou mít zde posezení na rozloučenou. Byl bych moc rád, kdyby ses jich mohl ujmout. Nám by dělalo velké potíže se s nimi domluvit.”
“Samozřejmě a velmi rád.” Přece jsem si nemohl nechat ujít takovou příležitost. Setkat se s Čechy tak daleko od domova a trochu se i vytáhnout a vyzpovídat je z jejich zážitků z cestování po USA. Ihned jsem volal Daně, aby přišla za mnou a mohla mi přesně přeložit, co bude ode mne Hans potřebovat.
“Budou to nějací zemědělci, kteří cestují přes Kanadu a USA a obhlížejí farmy. Přiletěli včera do Chicaga a dnes přijedou do New Glarus. Zde přespí dvě noci. Zítra se mají jako diváci zúčastnit nějaké aukce dobytka. Ty dnes na oběd, který pro ně bude připraven v hotelu Landhaus, se zapojíš do práce jako číšník. Zítra večer v hotelu New Glarus na jejich večírku ještě vypomůžeš personálu při roznášce nápojů. Od Hanse dostaneš bílou košili s vyšitým znakem hotelu, která ti pak zůstane na památku. Tak co? Spokojen?”
“Jak by ne. Myslím, že byste zítra večer měli s Tondou přijít oba, abychom si s nimi pokecali.” Můj návrh se sestře velice zalíbil. Vše bylo jasné a já se mohl odebrat za Mikem, který měl vše na starost.
“Džaný, vezmi si košili a já čekat tebe v autě.” Už se v té němčině propracoval k srozumitelné konverzaci. V hotelu Landhaus byly už stoly prostřené a v kuchyni voněly kuřecí grilované steaky. Mně ještě Mike vysvětlil, že jakmile zasednou ke stolu, já jim nabídnu a naservíruji nápoje. Kladl mi na srdce, že musím hned každého “zkasírovat”. Současně budu pomáhat servírce s roznášením jídel a s úklidem po skončení hostiny. Pak přišla chvíle dlouhého čekání na příjezd autobusu. Kdybych dnes řekl, že jsem neměl trému, tak bych lhal. Autobus s půlhodinovým zpožděním zastavil přímo u vchodu do hotelu. Do recepce vstoupila fešná průvodkyně, Američanka, a při uvítání jí začal Mike něco vysvětlovat. Chvílemi ukazoval na mě – a když souhlasně zakývala, zavolal, abych přistoupil blíže. To, co se v několika následujících minutách odehrálo, mě natolik vyvedlo z míry, že ještě po půl hodině jsem si pletl dveře do kuchyně s dveřmi do dvora.
“Běž do autobusu a přivítej je.” Mezitím se kolem nás vytvořil hlouček zaměstnanců a pozorovali mě, jak se s touto situací, kterou mi Mike naaranžoval, vypořádám. Průvodkyně zapnula reproduktory, předala mi mikrofon a já vedle řidiče stanul tváří v tvář v uniformě hotelu New Glarus skupině třiceti turistům, kteří zdaleka netušili, kdo k nim na uvítanou promluví. Bylo naprosté ticho. Uběhlo jen pár nekonečných vteřin, kdy jsem mlčky hleděl do velikého množství očí, které se upíraly jen na mě. Dalo se z nich vyčíst nekonečné množství otázek: Co nám dají najíst? Snad nic nepřipálili? Mají pro nás ubytování? Není tu nějaká nemoc?… Byl nejvyšší čas napětí hladových a unavených hostů přerušit. Zaťukal jsem jemně na mikrofon jako starý profík a pustil se do proslovu – k jejich úžasu česky:
“Vítám vás v městečku New Glarus. Ubytování vám nabízí hotel Landhaus a večírek bude zítra v hotelu New Glarus. Oba patří jednomu majiteli. Dnes i zítra kromě místního personálu budu o vás pečovat také já. K obědu vám šéfkuchař připravil kuřecí steak se zeleninou a hranolky, moučník a kávu. Přeji vám dobrou chuť.” Kde se to ve mně najednou vzalo? Kam se poděla ta tréma? Spokojený sám se sebou jsem chtěl vystupovat z autobusu, když se najednou ze zadních řad ozvalo: “Veď škoda, že nerozprávaš po slovensky!” a následoval potlesk a uvolnění všech po nečekaně příjemném přivítání. Lepší navázání přátelského kontaktu snad ani nebylo možné. Za to, co jsem z počátku Mikovi zazlíval, jsem mu mohl být nyní vděčen. Pak už vše šlo “jak na drátkách”. Objednával jsem, rozprával a vyprávěl, chvíli “po slovensky”, chvíli zase česky. Hlavně nebylo mnoho času. Chtěli rychle najíst a jít si odpočinout. Ale domluvili jsme se na zítřejším večeru, kdy si budeme moci v klidu popovídat. Z těch pár vět, které jsme mezi jídlem stačili prohodit, jsem věděl, že v Chicagu měli na večeři “švédský stůl”, na snídani prostřený bufet a dnes v New Glarus je jejich první návštěva klasické restaurace na americkém kontinentě. Proto byli tak překvapení, když po každé objednané skleničce museli sahat po peněžence.
Byli to opravdu majitelé nebo zástupci velkých zemědělských podniků ze všech možných koutů Slovenska. Že přijedou mí krajané, jak mě upozorňoval Hans, byla ve své podstatě pravda. Že už dnes jsme dvě samostatné republiky, to zde nějak neregistrovali a stále o nás mluví jako o Československu. Samozřejmě že jsem nic nevysvětloval a nechal je při tom. Nakonec mám své příbuzné na Slovensku v Nitře a cítím se tam vždy jako doma.
Těch nových zážitků s každým dnem stále přibývalo. Postarali se o to také v práci, kde už mě považovali za všestranného člena jejich kolektivu. Dalšími novinkami mě pak překvapovala sestra střídavě se švagrem. Stesk po domově se čím dál tím více začínal mísit s nepříjemně smutným pocitem, že už brzy budu muset všechny opustit.
Rozlučovacímu večírku následující den předcházela ještě jedna malá nepříjemnost. Něco špatného pro něco dobrého, jak se u nás říká, mi umožnilo seznámit se s místním lékařem. Když už čtrnáct dní nezabíraly žádné mastičky a postřiky, které mi Dana dávala na vytrvalé svědění celého těla s nepatrnou vyrážkou, rozhodla se dopoledne mě odvézt na lékařské středisko. V čele místnosti za pultem seděla příjemná žena, která všechny mé nacionále, včetně čísla mé pojistky, zapsala do počítače. Pak nás se sestrou poslala do prvních dveří v dlouhé chodbě. Vstoupili jsme do malé ordinace se sklopným lůžkem, kde v jednom koutě stály dvě židle a v druhém malá skleněná vitrínka.
“To je divná ordinace. Spíš mi připadá jak vězeňská kobka. Podívej se kolem sebe. Nemá žádné okno a doktor, pokud mě bude chtít tady ošetřovat, bude si snad muset nechat otevřené dveře, aby se sem vešel.”
“Heleď, Honzo. Nedramatizuj to! V tý chodbě je několik ordinací vedle sebe a lékař postupně pacienty obchází. Myslím, že ti nemusí vadit, jak je malá.” Mezitím co jsme si tady pěkně povídali, čas pomalu utíkal. Když jsem začínal mít dojem, že snad na nás zapomněli, otevřely se dveře a v bílém plášti vstoupila žena, zdravotní sestra, jak mi Dana později vysvětlila, vyzbrojena různými technickými pomůckami. Nejdříve mě začala zpovídat: “Vaše jméno, bydliště, narozen kdy a kde, váha, výška,nemoce…,” prostě zakládala mi asi zdravotní kartu. Změřila tlak a teplotu a v závěru se zeptala na potíže, které mě sem přivádějí.
“Teď se svlékněte a oblečte si tento plášť. Vy, paní, musíte odtud odejít.” Když mi vše Dana přetlumočila, musela na můj popud okamžitě té paní vysvětlit, že já si přeji aby zde zůstala se mnou. Co bych si zde bez ní počal?
“V tom případě se ten pán svlékne pouze do půl těla,” a s nechápavým výrazem opustila ordinaci. Zřejmě se za svou praxi ještě nesetkala s tak odmítavým postojem, když žádala doprovázející osobu o opuštění této místnosti. I sám lékař, když později vstoupil do ordinace, byl překvapen její přítomností. Dana však stručně vysvětlila důvod, aby si to pan doktor divně nevysvětloval”, a popsala mu příznaky mé choroby. Světle zelený plášť se zapínáním vzadu (jako používají chirurgové při operacích) jsem pracně zase rozepnul a pochlubil se vyrážkou.
Vlastně pěti červenými pupeny nad hrudním košem.
“Prý se ti vyrazil bacil planých neštovic. Říká, že je to normální, protože ho máme každý trvale uložen v těle. Ještě před dvěma roky na to nebyl účinný lék, ale ty máš štěstí. Dnes ti dá doktor dva prášky z vlastních zdrojů a na dalších pět ti napíše recept. Každý den sníš jeden a nesmíš se dotknout alkoholu.” Ten zákaz piva mi vadil víc než těch pár pupínků. Rozloučili jsme se a před opuštěním střediska si Dana ověřila v recepci, že není třeba nějaká úhrada či doplnění mé osobní karty. Za pět prášků v lékárně za mě sestra zaplatila sto dolarů – jako za měsíční nákup pro tříčlennou rodinu.
Večer před sedmou hodinou jsem se hlásil v práci, oblečen v černých kalhotách a bílé košili s vyšitým hotelovým znakem. Tentokrát, už bez nervozity, jsem očekával příchod slovenských turistů. Vítal jsem se s nimi hned u recepce spíš jako s přáteli, kteří přicházejí na návštěvu, než jako zaměstnanec hotelu. Prostřené stoly byly rozestavěny kolem tanečního parketu a postupně, jak se hosté posazovali, jsem objednával nápoje. Zbývajících asi dvě stě padesát míst se zaplnilo do osmé hodiny a nastal ten správný “mumraj”. Myslím, že všichni, tři kuchaři včetně majitele, dvě osoby v umyvárce a šest servírek, byli plně vytíženi. Robert v baru musel zvládat obsloužit hosty čekající na místa u stolu a všem obsluhujícím naplnit sklenice nápoji dle objednávek, které přinášeli od hostů z restaurace. Má práce byla obdobná jako včera. Objednat, roznést, “zkasírovat” a utržené dolary předat barmanovi. Když jsme se podruhé “otáčel”, Robert přepočítal peníze, vytáhl dvoudolar a se slovy “to patří tobě” mi jej předal. A pak při každém vyúčtování mě obdaroval nějakou bankovkou v různé hodnotě. K tomu sem tam nějaký tuzér od hostů, a když se po deváté hodině začali zvedat od stolu, měl jsem pěkný “výdělek”. Dana s Tondou si ten večer ještě doma rozdělili úlohy. Dana si chtěla se Slováky popovídat a Tonda mi měl, při skleničce skotské, u baru dělat tlumočníka, abych prý při objednávkách něco nepokazil. Čtyři vytrvalce, kteří konzumovali francouzský koňak, pak pozval na “kus řeči” k baru. Zde jsme pak ještě dlouho po zavírací době seděli v družné zábavě, ještě s několika zaměstnanci a Hansem. Kdyby nás sestra odtud nevyvedla, hlavně proto, že Tonda musel brzy vstávat do práce, jistě bychom ještě pár skleniček skotské zvládli.
“Tak kolikpak sis, bratře, vydělal?” Ta otázka ale měla divný, jakoby záludný přízvuk.
“Bylo to super, ségra. Jsem dneska „v ranci“ a sáhl jsem do kapsy, abych se pochlubil. Napočítal jsem necelých deset dolarů. Začal jsem prohledávat všechny možné záhyby, obracel kapsy naruby,… a znova a znova. Začal mě polévat studený pot.
“Já ty prachy někde ztratil! To není možný… “
“Neztratil jsi nic. Byl jsi v „dobré náladě“, hlavně po té whisky. A pak jsi za ty čtyři kluky začal platit. Mně nezbývalo nic jiného, než vás odtamtud rychle vykvartýrovat domů.”
“Nevadí, ale bylo to pěkný. No, řekni. Aspoň si kluci budou mít o čem vyprávět.”
Já jsem si ten večer příliš nepopovídal. Stačit rychle a dobře zásobovat čtyřicet žíznivých krků mi nedovolilo se ani na chvíli zastavit. Zato Dana byla ve svém živlu k jejich plné spokojenosti. Procházela mezi nimi, u někoho chvíli postála, někde si na chvíli přisedla a zpovídala je, odkud jsou, co dělají, jak se jim tady líbí… Zpočátku ji dokonce považovali za majitelku hotelu. Když se tomuto nápadu zasmála, přihlásila se ke mně a počáteční, spíš společenská rozprava se změnila v přátelskou debatu. Ještě dlouho jsme ten večer probírali jednotlivce ze zájezdu i hotelový personál. Každý z nás posbíral různé poznatky – Tonda z baru, já z obsluhy a Dana ze Slovenska.