KONEC SNŮ / 8 „Dějiny neznají žádné návraty, jsou trvalým
spěním do nenávratna, jsou trvalým řešením neřešitelného,
jsou permanentní krizí lidí, národů a států,
jíž čelí zase jen lidé, národy a státy.“
(Filozof Ivan Sviták)
Škoda, že lidé nestudují dějiny, které mají být učitelkou lidstva. Alespoň Cicero nám vzkázal, že „historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, zvěstovatelkou dávných dob.“ Kdyby si totiž lidé zopakovali nahromaděné zkušenosti, zkrátili by si cestu věčného opakování omylů.
Zejména to platí o převratech, o válkách a revolucích, pokaždé v jiných kulisách a v roztodivném personálním obsazení. Což se týká jak buržoasních revolucí, tak socialistických pokusů ale i tichých převratů s iluzemi pravdy, lásky a svobody. Žádný z těchto naivních slibů není realizovatelný, jak si myslíme, ze dne na den náhlou proměnou. Je to sice cíl, k němuž lidstvo míří – avšak ten končí za horizontem našeho času. Čím více se k tomuto cíli blížíme, tím víc se nám horizont vzdaluje. Možná proto, že ta kapka snahy a naděje není ani přesvědčivá, ani zřetelná a rozplývá se v mlžném oparu.
Tak při každé historické proměně jde o nápodobu Kolumbovy plavby přes Atlantický oceán. Ačkoli tento janovský mořeplavec mířil k indickým břehům, přistál nakonec u pobřeží jiného kontinentu, než původně zamýšlel. Jde tu však o podstatný rozdíl – jestliže Kolumbus alespoň objevil Ameriku, což bylo pokládáno za historický triumf, naše putování světem konce minulého a současného tisíciletí se proměnilo jen ve hřbitov snů a iluzí.
To je důvod, proč se bez skandalizování a bez zášti zamýšlíme nad jednou tváří novodobých dějin jako nad velkým poučením pro příští futurologické programátory lidského vývoje. Autor dějin Pařížské komuny, Hippolyte P. Olivier Lissagaray (1838-1901) nám alespoň zanechal následující varovná slova: „Kdo lidu vypráví falešné revoluční dithyramby, měl by se trestat, právě tak jako zeměpisec, který navrhuje falešné mapy pro námořníky.“ K tomu ovšem dodejme, že odpovědnost těch, kdož kormidlují naše cesty, je mnohem větší, než vina neschopných kartografů – podle politických map a programů se totiž neplaví jen kocábky s několika muži na palubě, ale plavidla se stamiliony bezmocných pasažérů.
Je pozoruhodné, co poznamenal na naše téma kupříkladu Bedřich Engels: „Lidé, kteří se honosili, že udělali revoluci, vždycky ještě hned nazítří viděli, že nevěděli co činí, že se provedená revoluce vůbec nepodobá té, kterou chtěli udělat. To je to, čemu říká Hegel ironie dějin, ironie, které uniknou jen málokteří historičtí činitelé.“
Doufejme, že oba „klasici“, Marx i Engels, nakonec z jiného břehu měli možnost nahlédnout na děje, které vyvolali. Ani oni „nevěděli co činí“, když s neuvěřitelnou suverénností nastavili nejen mapy, ale i kompasy příštích generací. T.G.Masaryk ve své době napsal výstižnou poznámku na adresu této dvojice: „Engels mluví o otázkách nejtěžších s jistotou záviděníhodnou.“
K danému tématu se sice vyjádřil i antický státník a myslitel Cicero, poznámkou, že dějiny jsou „vrcholným uměleckým dílem“, ale kdyby sledoval naše počínání, musel by také dodat, že na tomto kumštovním díle pracují většinou diletanti, a začasté i vyložení ničemové.
My bychom mohli při porovnávání revolucí a převratů poznamenat, že na počátku, tedy v první fázi, zahajují revoltu snílkové a iluzionisté. Ve druhé fázi se – často s neuvěřitelnou úderností – ujímají své role vypočítaví rošťáci, aby v posledku posbírali všechny možné plody vyložení gauneři.
Teoretikovi, který se pustí do studia revolt, by tedy neměl uniknout jeden společný jmenovatel, jímž je vlastní průběh všech bouří a významných revolucí. Z pozorování vyplývá, že vlastní revoluční pohyb začínají jiní lidé než ti, kteří tento pohyb uzavírají. V první vlně hrají hlavní roli lidé hlasitých výzev a slibů, kteří svými polnicemi volají davy do bouře. Ve Francii to byli například encyklopedisté, kteří připravili půdu pro revoluční vzplanutí. V Německu to byla již zmíněná dvojice, Marx a Engels, kteří napsali scénář světové revoluce.
Pak dojde na revolucionáře, zprvu umírněné a nakonec fanatické. Jakmile dochází k posunům doleva, zvyšuje se stupeň teroru, který má nejrůznější podobu – jednou je to gilotina, jindy jsou to šibenice, střelba na popravišti, nebo v posledních časech noblesnější metody v podobě inkvizice, kádrování, lustrace, čistky jako výkon spravedlnosti. Jestliže v případu poprav jde o holý život, následkem čistek je odrovnání skutečných nebo potenciálních odpůrců. Tak jsou odstřiženi od dějin často lidé nadaní, upřímní a poctiví, kteří jsou často odstaveni od společnosti doživotně. Nemluvě o tom, že sami nesou jizvy na duši až do konce života.
Představitelé společenského pohybu se zbavují i řady původních stoupenců, a co se zástupů týče, ty jsou nuceny k přizpůsobení a k vlastnímu pocitu „štěstí“ manipulací i hrozbou násilí. Každá revoluce se snaží získat co možná nejsilnější podporu, a tedy jí nestačí běžní nohsledi, násilníci, prostomyslní vyznavači, kteří se ochotně účastní každé ničemnosti. Nakonec se pokouší znásilnit svědomí svobodných a zdánlivě svéprávných občanů.
V revoluci začíná také platit starý Grashamův zákon, podle něhož vždycky horší měna vytlačuje měnu lepší, hodnotnější a vyšší. Převedeme-li toto měřítko Grashamova zákona do společenských poměrů, tedy osoby průměrné, ba podprůměrné, vylučují ze života a z revolučního kvasu občany kvalitního ducha, nadané svědomím a osobitou kulturou. V podstatě jde o eskalaci násilí pod nejrůznější způsobou. Psychický tlak, skrytý, utajovaný teror, se zprvu vybíjí v úzkém kruhu stoupenců, později na širších sociálních skupinách za radostného nadšení davů. Vedle nich se do tohoto chumlu noří i sportovci moci, kteří často sloužili starému režimu a nyní ochotně převlékají kabáty, ale také asociální živly, luza, jež se k provedení převratu ochotně propůjčí, a všichni dohromady jsou posléze manipulováni směrem, v němž se má napřít tlak na potenciální opozičníky.
To se děje pokaždé v trochu jiném odění, v různých kulisách, někdy se střílí ve velkém, jindy jen ve výjimečných případech, někde se násilí provádí v sametových rukavičkách a moderní společenské poměry zjistily, že lze člověka zahubit nenápadně, prostě jen stresem. Autor těchto úvah svého času sepsal vývoj jednoho takzvaného normalizačního období a shledával, jak stoupala při prvním úderu sebevražednost, nádorová onemocnění, jak zástupy citlivých občanů plnily psychiatrické ambulance i kliniky.
Součástí převratů jsou i seznamy opuncovaných „protivníků“, jichž se – někdy z důvodů konkurenčních – potřebuje nastupující legie zbavit. Jindy jde o pouhou mstu, zneužití archivních dokumentů, které sahají i půl století zpátky. Tak se rodí společenská tíseň, násobení zvůle, a protože se i mocní bojí o svou kůži, emoční tísní nakonec trpí společnost jako celek. Přitom se převrat – a to je další společný znak – organizuje s dlouhým předstihem, nejspíše uprostřed zpravodajských služeb zainteresovaných mocností, a v zemi, v níž se střetávají cizí zájmy, vzniká nepatrná zájmová skupina, jádro příštího převratu. Ta, protože jde o malou hrstku, se snáze dohodne na společném postupu, než váhající intelektuálové, kteří si nechtějí umazat své ruce, zejména jsou-li ještě navíc mravně ukotveni.
Tudíž na počátku se stávají nejochotnějšími stoupenci převratů vyložení deprivanti, psychicky nahlodané bytosti. Nebylo by nezajímavé podívat se v této souvislosti na vůdčí postavy v těchto dramatických vlnách času. Našli bychom mezi nimi bezpočet lidí intelektuálně zanedbaných, a po morální stránce i vyložené mrzáky. Psychiatři by je jistě rádi přijali jako pacienty – bohužel k těmto logickým koncům nedochází, a tedy odbornou pomoc nahradí psychofarmaka nebo alkohol.
Ale převratové časy mají ještě další společnou vlastnost: pokládají se za vyvrcholení společenského vývoje a za naplnění dějinného osudu. Kdyby se ovšem věnovali představitelé nové moci historii, shledali by, že tomu tak ani v jediné epizodě dějin nebylo. Marné jsou ovšem poznatky dějepisců, jestliže před nimi zavíráme oči. Přestože se tedy bouřliváci bláhově domnívají, že jim budou potomci závidět, nakonec spadne opona a nové pořádky, které nastolili, budou mít podobné rysy jako společnost, kterou porazili. Nastupují byrokraté, grázlové a syčáci sklidí úrodu, kterou sami nezaseli, a tedy často hořekují dědici času, zdali nám tohoto pokusu bylo třeba. Rozhodně utrpí mravy, o něž nám v původních programech šlo. Nebudeme-li hovořit o loupežích, tedy ani prostředky, jichž bylo použito, nelze posvětit. Spisovatel Karel Čapek k účelu, který světí prostředky, kdysi řekl, že „začasto se tohoto účelu nedosáhne a z celého nástroje čpí naopak jen ty neposvěcené prostředky.“
Nakonec se ovšem potvrdí slova klasiků marxistické teorie, kteří (netušíce, že se to bude týkat i jejich revolučních pokusů), shledali, že k převratům dochází tehdy, když mocní shledali, že jejich staré metody selhaly, když sami dál nemohou, a když jejich poddaní už nadále nehodlají snášet břemeno jejich moci. To je tedy klíč k odhalení tajemství všech mocenských uskupení na této planetě – bez výjimky. No a pokaždé se začíná znovu dalšími pokusy, do nichž jsou zavlečeny miliony lidských osudů…
Text: Slavomír Pejčoch - Ravik
Grafika: Olga Janíčková
BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ
