Jsi dobrej a můžeš už vyřizovat telefony!
Přišel 28.srpen. V tento den se na obrazovkách objevilo nepříjemné zpravodajství – hurikán “BONNIEE”, jehož sledování zaplnilo většinu času zpravodajských relací a který se velice rychle blížil k břehům Kalifornie. Přitom, několik stovek mil východním směrem se již vytvářel další, pojmenovaný “DANIELLE”.
“Je to hrozný, brácho. Nechtěla bych takovou pohromu nikdy zažít.” Tak nějak začínaly naše debaty se sestrou při sledování přímých reportáží z postižených oblastí.
“Podívej, ti reportéři. Budou na tom pobřeží stát do poslední možné chvíle, aby nám všem mohli poskytnout ty nejčerstvější záběry. Riskujou přece své životy – no to je daný asi povoláním.”
Zpravodajství bylo opravdu velmi dramatické. Tisíce a tisíce lidí opouštěly s tím nejnutnějším své domovy, aby si chránili to nejcennější – vlastní životy. V reportážích kromě záběrů na devastaci krajiny a budov byly i takové, kdy neznámý občan stál po pás ve vodě v telefonní budce kymácející se větrem a se slzami v očích prosil rodinu, aby nejnutnější naložili do auta a urychleně odjeli do vnitrozemí. Co se stalo s ním, jsme se už nedozvěděli.
“Co myslíš, že se stane, až se vše přežene? Opět se všichni vrátí do svého rodného kraje a zase v těsné blízkosti moře postaví nová, ve stejném stylu, převážně z umělých hmot, svá trvalá sídla. Já na svou povahu bych se sem už nikdy nevracela. Tak, Honzo, vypni televizi a pojď mi pomoci s večeří, ať dnes opět něčím překvapíme Tondu.”
Dana se pustila do bramboračky a já si připravil vše potřebné na cmundu. Celkové menu pak doplnilo pivo a káva. Po večeři zavládla spokojenost a opět, po několika dnech, se na terásce pořádal debatní kroužek.
“Ptal jsi se na příjmy Američanů. Těžko ti mohu zodpovědně sdělit nějaké cifry. Není to zde jako v Česku. Nikdo si nedovolí zeptat se tě, kolik bereš v práci, co sis pořídil nového, za kolik dělá manželka a z čeho sis našetřil na dovolenou. To prostě k povaze těchto lidí nepatří. Mohu ti ale říci, že největší příjmy, několikanásobně přesahující příjem prezidenta USA, mají v současné době právníci.” Do debaty se s jedním příkladem zapojila Dana. “Jó, teď si vzpomínám na jednu reportáž z televize, kdy zákaznice si v McDonaldu koupila kávu a při neopatrné manipulaci v autě se polila a opařila. Ihned najala právníka a ten jí vysoudil odškodnění ve výši dvě stě tisíc dolarů. Taky už dnes nedostaneš v ,,mekáči,, vřelý nápoj a navíc je na každém teplém nápoji víčko s upozorněním – pozor, horké. Nebo jiný případ. Bude se ti zdát neuvěřitelný. Všeobecný lékař omarodil a naordinoval si léky. Bohužel špatné a jeho choroba se podstatně zhoršila. Když se uzdravil, navštívil jej právník a nabídl se, že mu vysoudí tolik peněz, že nebude muset do konce života dělat. Taky už dnes lékařskou praxi neprovozuje. Za poškození na zdraví mu byl vyplacen obrovský obnos a za špatné stanovení diagnózy mu byl odebrán lékařský diplom. A co myslíš, která nákladová položka pro majitele restaurace je největší? Je jasný, že je tím pojištění proti žalobě osob, které zkonzumují větší množství alkoholu a cestou domů zaviní nehodu. Ihned shánějí dobrého právníka a obžalován je majitel, který za podání alkoholu nese největší vinu.”
Těch příkladů za ten večer bylo mnoho. Připadal jsem si jako “Alenka v říši divů”. Tak to je ta demokracie!?
“Jo, abych nezapomněla, brácho. Na posteli máš dopis od Ilči, vyzvedla jsem jej dnes na poště.” A byl definitivní konec dalším diskusím. Zůstala za mnou jen žhavá čára, proběhl jsem koupelnou a ponořil se prostřednictvím dopisu do vzpomínek na domov.
Ráno jsem opět osiřel. Tonda tentokráte odletěl na montáž na několik dní, až do neděle večer, a Dana před odchodem do práce mě stačila jenom napojit mou oblíbenou drogou – tureckou kávou.
“Dělej si tu, co chceš. V pět jsem doma.” Rozloučení bylo neobvykle krátké. Já si trochu přiležel po tom krásném dopisu, kterému jsem se ještě ráno v myšlenkách oddával. Co můžu dělat? Vařit není komu, trávník mám posekaný, dopis jsem napsal včera, s Michalem jsme si pokecali přes e-mail předevčírem a na návštěvu nemám ke komu. Chvíli jsem přepínal kanály na televizi, chvíli sledoval na sousedním hřišti trénink dětí v americkém fotbalu a pak si sedl s pivem před domek na lavičku a pozoroval, zda se v té “mrtvé” ulici něco neodehraje. Kromě popelářů a několika aut, která kolem projela, – nic. Ale zaujala mě ta lavička, na které jsem si hověl. Byla hodně stará a jistě mnoho pamatovala. Sedátko bylo tvarované do mírného oblouku a opěradlo složeno z ozdobně vysoustruhovaných latěk. Barva nesla známky častého používání a sem tam ještě v náznacích vystupovaly na povrch ručně kreslené ornamenty.
“Jak to, že jsem si jí ještě nevšiml?” – Častokrát jsem si byl sám sobě posluchačem. – “Ta by si jistě zasloužila renovaci. A Dana přece říkala, abych si zde dělal, co chci.” Okamžitě jsem se odebral do garáže, abych prověřil Tondovi tu obrovskou skříň plnou různého nářadí, zda by zde nebylo něco použitelného pro obroušení a celkové oživení této starožitnosti. Ocelový břit a kousek smirku pro začátek stačily. Otevřel jsem garážová vrata, abych nedělal nepořádek před vchodem, a začal, nejprve ze spodní části, odstraňovat starý lak. Když už jsem byl plně zabrán do práce, najednou jako bych někde z povzdálí slyšel hlas své ženy: “No jo, je jako dítě, dejte mu hračku a máte od něj na celý den pokoj. Kdyby ses raději učil angličtinu. Něco na tom pokazíš a nebudeš to mít z čeho zaplatit.” Asi mě tato slova musela napadnout, protože kdyby zde teď byla, přesně tak by mě okřikovala. “Neboj, mamčo,” v duchu jsem jí odpovídal, “vím, co dělám a aglicky už se také trochu domluvím.” Z tohoto rozjímání mě vyrušil telefon. “Mám jej zvednout, nebo nemám? Něco už snad dokážu odpovědět. Určitě umím říci, že jsem bratr Dany a že je v práci.” Ještě jednou jsem si tyto fráze zopakoval a zvedl sluchátko: “Helou, maj nejm is Džaný. Ajem brůdr Daniela…”
“Nech toho, tady je Dana. Myslela jsem si, že to vůbec nezvedneš. Ale jsi dobrej a můžeš už vyřizovat telefony. Volám ti proto, že se ozval David. Od pondělí nastupuje do práce v Kenoshy, tam, co jsem mu sháněla ten pronájem. Dnes večer přijede k nám a ty se doma určitě nudíš, tak mu prosím uvař nějakou dobrotu. Dík a v pět na viděnou.”
O překvapení tady opravdu není nouze. Tak rychle vše uklidit, umýt a pustit se do vaření. Znamenalo to nejdříve projít velký mrazák, lednici a malý mrazák, posbírat suroviny a vymyslet jídlo. Věděl jsem, že David miluje knedlíky a omáčky. Kuřecí prsa na paprice, pokud se povedou, nebude to mít chybu. Když se Dana vrátila, byla večeře hotová. Chybělo to nejdůležitější – houskové knedlíky. Nenašel jsem doma žádné droždí a snaha překvapit sestru, že jsem si dokázal poradit i bez ní, mi prostě nevyšla. V obchodě, kam jsem si odskočil, jsem droždí nenašel a vysvětlit prodavačce, co potřebuji, se mi nepodařilo.
“Bráško, droždí je tady, mezi kořením, v těchto malých sáčkách. Pochopitelně sušené. Ale byla bych ráda, kdybys s knedlíky počkal na Davida. On velice rád vaří, hlavně česká jídla, a jistě přivítá ten tvůj způsob vaření knedlíků v ubrousku.”
V půl desáté, kdy už jsme čekali, že každou chvíli vstoupí do dveří, se rozezněl telefon.
“Ahoj, Davide… teprve vyjíždíš? Můžeme čekat nejdříve před půlnocí? A strejda na tebe čeká, že spolu uvaříte knedlíky… Dobře, dnes dokončí večeři sám a uvaříte si je společně třeba v neděli, O.K.? … Voní to tu po celém bytě, nech se překvapit. Ahoj a jeď opatrně.”
Z knedlíků, už za hodinu rozložených na talíři, stoupala pára. Dana udělala tentokráte bílou kávu, sedli jsme před televizi a nestačili jsme ani naladit kloudný program, když se najednou tiše otevřely dveře – vstoupil David. Při našem objímání jsem za zády slyšel: “Říkala jsem ti, že máš jet pomalu. Ale to je, jako když hrách na stěnu házíš. Ty mámu vůbec nebereš vážně, dokud se něco nestane.”
“Maminka… ne… maminko, prosím, nezlob se na mne, já už nikdy nebudu takové provadět. A mám ten… no jak se to dobře řekne… ten obrovský hlad.” Byla to čeština, trochu zastřená angličtinou, ale srozumitelná a pro mě v jeho podání hlavně velice překvapující.
David, třicetiletý muž, ale hubeňourek po tátovi, se narodil sestře hned po emigraci do USA. Má však v sobě od narození nějak zakódovaný silný vztah k rodné vlasti rodičů. A navíc se mu podařilo před pěti lety žít služebně nejdříve rok na Slovensku a pak rok v Praze. Zde se už jen zdokonalil v české kuchyni, protože základy měl z domova, perfektně se naučil českému i slovenskému jazyku a pár měsíců před odjezdem se v Brně seznámil se svou budoucí ženou – Danou. Musel jsem si při jejich pozdější návštěvě najít rozdíl v pojmenování mé sestry a ženy mého synovce. Sestra tedy zůstala Danou a Davidovu ženu jsem si překřtil na Danču.
Než nás Dana vyhnala do postele, musel mi David alespoň při jídle odpovědět na pár zvídavých otázek.
“No, umím česky… moje žena také mluví dobře česky, my doma musíme spolu mluvit jenom česky. Danča umí také dobře anglicky. Už tady bydlí dva roky… no a v práci musí mluvit anglicky. No, dělá u jedné firmy zástupce manager… rozumíš tomu? Jak se to poví u vás… mami, řekni to ty. Ano zástup za vedoucího v prodejně.”
Ještě mi v rychlosti sdělil, že během víkendu musí sehnat nějaký byt v Kenoshy, v pondělí tam už má zajištěné místo jako vedoucí prodejny sportovního oblečení a asi za čtrnáct dní sem, do Wiskonsinu, vše přestěhují. Danča si musí v Michiganu do té doby poradit sama.
“Tak, pánové, nechte pro dnešek povídání, budete mít na sebe ještě dost času. Davide, ty si přines z auta nafukovací matraci, deku ti dám a usteleš si tady v obýváku. O koupelnu a záchod se podělíš se strejdou, O.K.?”