Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíčku v Americe (7)

„Dávej si bacha na školní autobusy!“
 
Přípravné práce se v menších obměnách denně opakovaly. Už po třech dnech mi bylo jasné, že někdo vydával instrukce všem kuchařům, jakou práci mně mají zadat a na co stačím bez velkého vysvětlování. Ten někdo byla Julina. Práce nebyla nikterak jednotvárná, každý den byl jiný. Ta různorodost, která se mi nejvíce líbila, spočívala v každodenní změně mého parťáka. A co víc – každý měl jiný přístup k práci, každý chtěl ode mne něco jiného, s každým jsem se dorozumíval jinak. Joe mě zřejmě nechtěl s angličtinou příliš obtěžovat a volil spíš cestu dorozumívání přes pantomimu. Ta mu šla perfektně. Já na tuto hru přistoupil, a tak jsme si na tento styl natolik zvykli, že ke konci mé návštěvy, kdy už jsem se dokázal s každým trochu domluvit anglicky, měl Joe problémy se mnou normálně konverzovat. Byl jiný i v tom, že od začátku mě zapojoval do práce u sporáku, při přípravě minutek. S velkou radostí přivítal, že jsem kuřák, a ukázal mi místo na personálním schodišti, kde bylo majitelem povoleno kouřit. Teď se měl s kým vystřídat a já si mohl občas dát kávu, byť překapávanou, s cigaretou.

Po ukončení kuchyňského provozu, což bylo denně kolem deváté večer, když nás opustil Hans, jsme se nejdříve vystřídali na cigaretě a dali se do úklidu. Byla to slabá hodinka a každodenní povinnost té party, která končila směnu. Stoly, sporáky, smažicí pánve, fritézy, pečicí trouby, lednice – vše se muselo důkladně umýt od omastku a naleštit. Vynesly se odpadky, které už se během dne v kuchyni třídily. Plasty, papíry, sklo, plech, potravinářský odpad – každý druh měl za hotelem vyčleněn svůj kontejner. A pak se šlo na malý závěrečný drink do baru, kde už také pomalu utichal provoz. Zde se vlastně večer po práci scházela “celá hotelová rodina”. Téměř denně zde se zaměstnanci usedal též sám pan majitel. Byť na každém byla patrná únava, nebránila nikomu v rozpravě o uplynulém kšeftu. Probraly se výsledky posledních zápasů v americkém fotbalu či baseballu, vypily se jeden, dva nápoje a šlo se domů. Šel jsem vlastně jenom já, ostatní odjížděli.

Nyní mi už zbyl k představování poslední do party kuchařů – David. Shodou okolností jmenovec mého synovce a stejný sympaťák. Spolu jsme se poprvé setkali v neděli před polednem, při největším fofru, kdy restaurace byla nabitá, kdy kromě běžného personálu zde ještě vypomáhalo několik brigádníků, snad ještě školou povinných. Nevzpomínám si ani, jestli jsme se s tímto posledním kolegou vzájemně představili. V kuchyni jsem napočítal šest lidí a všichni byli plně vytíženi. Na mém stole už byly připraveny hromady surovin a já zaujal svou každodenní pozici a začal vše postupně zpracovávat. Protože jsem nerozuměl pokynům, povelům, žádostem a celému tomu provoznímu hluku, mohl jsem v klidu “vypnout”, koukat při práci z okna a nechat se unášet vzpomínkami na domov. Kolem třetí vše postupně utichalo, personál se začal vytrácet a zůstali jen ti, co museli zajistit večerní provoz.

A co říci o Davidovi? Skoro třicetiletý, atletické postavy, snědých tváří, tichý, nevtíravý a jako všichni ve svém oboru jednička. Rozepíši se o něm později, protože on se stal nakonec pro mne tím nejpříjemnějším učitelem v kuchařském oboru i v anglickém jazyce. S ním jsem si nejlépe rozuměl a nejvíce jsme si pokecali. Nebyl zatížen zodpovědností za objednávky surovin a zajišťováním různých akcí (party, svatby…) jako Mike, nezodpovídal za přípravy doplňkového sortimentu jídel (studené omáčky, dresinky…) jako Julie. Ovládal přijatelně němčinu a měl za sebou několik návštěv Evropy. Nikdy však nebyl v naší republice a odpovídat na otázky o mé vlasti bývalo hlavním tématem našich rozhovorů.

Doma mě v tento nedělní podvečer už netrpělivě očekávali Tonda s Danou. Jejich zvědavost na průběh celého dne nebrala konce.
“Tak vyprávěj, ty náš učedníku. Kolik jsi dnes nakrájel masa, kolik oloupal cibule, nasekal česneku a kolik jsi vykouřil cigaret na perzonálním schodišti? A ty jsi už také obaloval řízky? A i o Davidovi už víš, že byl v Evropě? Už jste se tedy pěkně domluvili? Mám z tebe radost, bráško!”

 
 
Musel jsem se nejen dnes, ale každý den po celou dobu mého pobytu při příchodu domů zpovídat ze svých zážitků. Na stole obvykle voněla káva a já probíral, kromě mezer v anglickém jazyce, které mi chyběly ke konverzaci, také své postřehy z pracovního prostředí, vyprávěl o podívané, kterou mi nabídlo okno do ulice, o charakterových vlastnostech svých spolupracovníků, aniž bychom si to vzájemně uvědomovali, jsem svou sestru a švagra vtahoval do stylu života jejich městečka. Bydleli zde něco málo přes rok a znali se dobře s majiteli domku, který měli pronajatý, sestra znala majitele obchodu, kde pracovala, a z občasných návštěv restaurace hotelu New Glarus znali majitele Hanse a šéfkuchaře Mika. Několik dalších obyvatel pak znali z běžného denního styku při nákupech.

Během mého pobytu se nejen zkontaktovali, ale i blíže poznali a spřátelili s mnoha dalšími. V rozpravě pak obvykle pokračovali Tonda s Danou, kdy si vzájemně vylíčili svůj průběh uplynulého dne. Další debata se obvykle stočila k sociálním problémům Američanů a končila politickými problémy u nás v České republice.
“Víš, Honzo, čemu já vůbec nerozumím? Jak je možné, že před volbami poslanci naslibují svým voličům ,,hory, doly,, a když se dostanou do křesla, pokud sleduješ jejich práci, většinu těchto svých slibů nenaplňují? To by tolik nevadilo, to se děje i u nás, ale proč pak voliči takového poslance neodvolají? Proč za jeho někdy i diametrálně se lišící názory proti původním slibům nebo že v parlamentu více času prospí, mu ještě formou daní poskytují velký měsíční příjem? A pak se rozčilují, jak čtu v novinách, nad tím, jak mají velké platy a nic pro lidi neudělají. U nás by takovýto poslanec velmi rychle vypadl z toho teplého místečka.”
“Nevím, švagře. Souhlasím s tebou, ale opravdu nevím.”
“Ještě jedna věc mě mrzí a chtěl bych od tebe odpověď. Proč nemohu, jako člověk, který má stále české občanství, zúčastnit se voleb? Jaký je důvod, že my, kterých nás je desetitisíce, nemohou mluvit do politiky své vlasti? Vždyť máme možná větší přehled o vaší práci než vy sami doma.”
“Nevím, švagře. Souhlasím s tebou, ale opravdu nevím.” Skutečně jsem nevěděl, co na tyto dvě zásadní otázky, které jej nejvíce tížily, co na ně odpovědět. Styděl jsem se , že neznám rozumnou odpověď, ale hlavně mě mrzelo, že má pravdu a já nevím, jak mu pomoci.
“Znáš detailně Benešovy dekrety?” zasypával mě dalšími fakty.
“Tak vidíš, neznáš a já si je mohu vyhledat na internetu. Kolik lidí si u vás může na internetu nalézt proslovy jednotlivých poslanců? Kolik lidí může u vás přes kód jednotlivého poslance na internetu vznést na něj jakýkoliv dotaz? Málo, viď? Protože tato síť je ještě u vás málo rozšířena a je poměrně drahá.”

Tonda tak upozornil na jeden z mála příkladů, že kdo se chce v Americe zajímat o politické dění v jeho rodné zemi, má v kteroukoliv dobu přístup ke všem nejaktuálnějším informacím.

Soboty a neděle, i když nebyly mým pracovním volnem, patřily k těm nejpříjemnějším. Jednak jsme se sešli všichni tři k zajímavým debatám a pak v tyto dny, kdy byl Tonda doma, jsem měl od něj k dispozici auto. Několik let starý Ford pick-up, ale byl hlavně s řadicí pákou. Dnes už se zde vozy, které nemají automatickou převodovku, dodávají pouze na objednávku a za příplatek. Než jsem však mohl vyrazit na svou první jízdu, musela mě sestra poučit o dopravě a přezkoušet z předpisů. Opět ta její svědomitost. V každém případě její vyprávění bylo zajímavé a poučné.
“Auto si od šestnácti let může koupit skoro každý. Je velký výběr starých vozů a nepřeberné množství novinek, a to vše s možností nákupu na splátky, což volí většina Američanů. Máme relativně levné pojištění, velmi levné pohonné hmoty, jednoduché dopravní předpisy a žádný zákon neomezuje životnost, respektive technický stav vozidla. Nemáme nic podobného, čemu se u vás říká technická prohlídka. Nemáme žádné zdravotní prohlídky, které by občany naší země omezovaly, a na silnicích potkáváš za volantem jednak děti, a na druhé straně i řidiče úctyhodného stáří. Každý občan se může svobodně rozhodnout, kdy přestane jezdit. Většinou se takovéhoto rozhodnutí ani nedožije.”

Vůbec jsem nechápal tyto “demokratické” zákony. Ne že bych byl nějak nadšen, že musím se svým vozem u nás doma každé dva roky podstoupit technickou prohlídku, ale je pravda, že v tak dezolátním stavu, jak jsem zde občas vídal auta na silnících, by u nás nemohl řidič vyjet ani z garáže.

Na druhé straně jsem souhlasně pokyvoval hlavou, že starší občané, kdyby neměli možnost používat automobil, neměli by možnost dopravit se za nákupy, na návštěvy a vlastně nikam. Vždyť autobusová doprava je zastoupena pouze u dálkových spojů mezi většími městy a železniční doprava, pokud ještě někde vedou koleje, slouží především pro přepravu nákladu. Přesvědčil jsem se o tom později, když jsem chtěl vychutnat cestu vlakem do Chicaga, musel jsem nejdříve absolvovat autem sto dvacet mil k nejbližšímu nádraží. A to byla jízdenka ještě třikrát dražší, než by zaplatila sestra za benzin.
“Brácho, pozor na dopravní značku STOP!” pokračovala sestra ve svých přednáškách. “Před každou křižovatkou si přibrzdi, aby ses mohl včas a dostatečně rozhlédnout. Nemáš-li ve svém směru Stop nebo Dej přednost, pak jsi na hlavní silnici. Je-li ve tvém směru stopka a nemá-li pod značkou žádný text, musíš zastavit, podívat se na všechny vozovky, které do této křižovatky vyúsťují, a je-li každá označená stejnou značkou Stop, pak křižovatkou projíždíš v takovém pořadí, v jakém jsi u křižovatky zastavil.

Pokud v některé ulici stopka není, pak tento řidič má před tebou vždy přednost. Pokud je pod značkou Stop podtabulka s nějakým textem, kterému ty stejně nerozumíš, musíš čekat, až budeš poslední, nebo tě některý z řidičů nevyzve k přednosti.”

Úplně jsem se z tohoto pravidla zapotil. Ale s přibývajícími najetými kilometry jsem musel konstatovat, že má něco do sebe. Byla-li v městečku či osadě povolená maximální rychlost 30 mílí za hodinu a skoro na každé křižovatce jsi se setkal se “stopkou”, nemohl ji při dodržování těchto pravidel žádný řidič překročit.

A výuka o dopravních záhadách pokračovala:
“Dávej si bacha na školní autobusy! Ty žluté, co stojí tady vedle nás před školou. Ráno svážejí děti do školy a odpoledne zase zpět k jejich domovům. Zastávky nejsou označené, protože se velmi často mění podle toho, jak mají na které farmě děti povinné školní docházkou.

Autobus s dětmi vždy s předstihem, než zastaví, zapne všechna výstražná blikající světla a po zastavení, z levého boku u řidiče, vysune do vozovky velkou značku Stop. Všechna vozidla jedoucí v jeho směru i protisměru mají povinnost v přiměřené vzdálenosti před nebo za ním zastavit. Tím vlastně umožní bezpečný přechod dětí přes vozovku. Zodpovědnost školy za dítě, které ráno nastoupí do autobusu, trvá až do doby, než překročí pomyslnou hranici pozemku svého domova, což obvykle bývá schránka na dopisy. Pak teprve řidič zasune dopravní značku, vypne varovná světla a ty můžeš pokračovat v jízdě.”
“Dobrý, všechno jasný. Dojedu si teď koupit cigarety, abych si vše vyzkoušel v praxi.”
“Vydrž – ještě jednu důležitou informaci. Policie je zde nekompromisní a je pro každého představitelem zákona. Každý Američan, který nechce mít problémy, ji plně respektuje. Tvoji rychlost ti změří, i když se vzájemně míjíte, a v klidu se otočí, dožene si tě a zkasíruje. Protože on je ,,zákon,, může být i sám
a nepotřebuje žádného svědka. Všechno jasný? Dobrá, tak jeď.”

Dnešní večer byl krátký. Stačil jsem vyslechnout švagrovy požadavky na speciality české kuchyně a pomalu jsme se trousili “do hajan”. Tonda musel být ráno v sedm hodin na letišti v Medisonu. Téměř každý týden létal na dva tři dny na služební cesty. Jako montér podniku, který instaloval a opravoval strojní zařízení a udírny výrobcům uzenin, cestoval téměř po celých Státech. Usínalo se mi, stejně jako včera i každý další den ve vzpomínkách na domov, velmi dobře.

Pokračování příště…
Jan Kurka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 20.10.2020  08:32
 Datum
Jméno
Téma
 20.10.  08:32 Von
 20.10.  08:29 Von
 29.09.  10:27 Vesuvjana díky
 27.09.  09:58 Von