Pracant k pohledání
Na valtických degustačních trzích bylo nabito. Do města vína dorazili milovníci a znalci tekutých hroznů a s pohárkem v ruce obcházeli stánky v zámecké konírně, parku i ve sklepích a s blaženým výrazem ochutnávali značky nejvyšší kvality. Housle na improvizovaném pódiu chvíli plakaly, chvíli se smály, basa brumlala a cimbál cinkal nad hlavami toho lidského mraveniště, ve kterém nebylo málem kam šlápnout.
„Můžeme si k vám na chvilku odložit skleničky?“ zeptala se kamarádka Marta čtveřice degustátorů, co postávali u jednoho z kulatých stolků. Dva muži a zřejmě jejich protějšky se dobře bavili. Nejvýřečnější byl muž s naraženou kšiltovkou do čela.
„Místa dost,“ přikývl a pokračoval ve vyprávění: „Kopec ke Křivoklátu byl velká zabíračka. Už jsem s tím vejšlapem chtěl seknout, ale oba parťáci mě ze svých kol každý z jedné strany tlačili rukou dopředu, až jsem nakonec k hradu přece jen dofuněl.“
„Je to vůbec možný?“ zvolala jsem. „Na jižní Moravě – a potkám někoho, kdo profrčel mým rodným krajem.“
„Taková náhoda," žasla žena se stejným snubním prstenem na levačce, jaký měl muž. Jeho manželka, došlo mi.
„Náhody neexistují," namítla jsem. „Lidi, co se mají potkat, se prý zaručeně potkají."
„Tak na to si musíme připít,“ všichni čtyři hned pozvedli pohárky. Pak před nás postrčili krabici s nakrájenou klobáskou, sýrem a kyselými okurkami. „Zobněte si, když jsme se tu tak v dobrém sešli.“
Já i Marta jsme z batohů vylovily naše zásoby a také je naskládaly na stůl. A společná zábava se rozjela. Muž s kšiltovkou stále vedl prim. Mezi veselými historkami vždy znalecky roztočil víno ve skle, přivoněl k němu a pak doušek pustil pomalu po jazyku.
„My tady s manželem taky bydlíme ve středních Čechách," řekla žena v okamžiku, kdy muž mlčel. „Kousek od Mladé Boleslavi."
„Na Moravě víno, v Čechách pivko," řekl vzápětí. „U nás v hospůdce taky bývá šrumec."
„A někdy to má pěknou dohru," řekla uštěpačně manželka.
„Mluvíš o Vildovi, že jo?" muž si posunul do týla kšilt na čepici.
„A o kom asi?" odsekla a hned spustila: „Můj choť šel jednou těsně před zavíračkou dát si pivo a..."
„A uviděl jsem sedět v rohu hospody vyjukaného chlápka, co vypadal jako hromádka neštěstí," skočil jí do řeči muž.
Teď řekne, že se toho chudáka ujal, blesklo mi hlavou.
„Samozřejmě se ho ujal," nepatrně zvýšila hlas manželka.
„Co jsem měl dělat, když mu frnknul poslední autobus?“ rozhodil ruce muž. „Přijel až z Ostravy za kamarádem, ale ten se dávno odstěhoval. Musel by si ustlat někde pod mostem.“
„Prostě ho přivedl domů," konstatovala stroze manželka.
„V podkroví máme volný pokojíček a já ho tam nechal přespat," přiznal muž.
„A přespává tam už půldruhého roku," rozladěně ohrnula pusu manželka.
„Protože jsem ho nakonec zaměstnal," vybafl muž. „Jsem absolvent konzervatoře na violoncello, ale teď podnikám."
„Svět stojí na hlavě," řekla úsečně manželka.
„A nebyla to snad dobrá volba?“ oponoval jí muž. „Neumíš Vildu docenit. Pro důvtip si sice nejel s dodávkou, ale pracant, to on je.“
„A u stolu je taky pilnej," ušklíbla se manželka.
„Vždyť je to takový vděčný ochutnávač tvé báječné kuchyně." složil jí kompliment muž. „Ani já tě nikdy nedokážu nad talířem tak pěkně pochválit jako on."
Bylo mi jasné, že se ještě musíme potkat. Takového vypravěče, takovou inspiraci, takovou člověčinu, jak já říkám vzácnému náboji, který v sobě někteří lidé mají, si přece nenechám ujít.
Pozvali mě na návštěvu a já k nim jednu neděli odpoledne přijela.
Otevřeli lahvinku ze zásob z Valtic a náš hovor pokračoval tam, kde na Moravě skončil.
„Máte to tu moc hezké," řekla jsem po chvíli.
Muž pokrčil rameny: „Bydlení je tu prima, ale chcípnul tu pes."
Manželka očividně zbledla: „Kdykoli mu tohle přelítne přes nos, dá se čekat nějaká akce."
„Chci to tu trochu rozhýbat," ohradil se muž. „Co je na tom divného?"
Já na tom tedy nic divného neviděla. Je přece krásné, když se lidé setkávají. Je vesele, radostně, nebo alespoň zajímavě. Každý důvod k takovému setkání se většinou stane tmelem, který pak lidi opakovaně sdružuje a umožní vznikat novým přátelstvím.
„Tentokrát přišel s tím, že uspořádá předvánoční koncert," povytáhla obočí manželka a já hned věděla, že to nebylo jen tak.
„Obtelefonoval jsem přátele z hudebního světa a pozval je," kasal se muž. „Když účast potvrdil Václav Hudeček a taky paní Urbanová, šupajdil jsem na faru."
Málem jsem zapomněla dýchat. „Co bylo dál?"
„Pan farář si zaťukal na čelo. Prý – u nás v kostele? Od léta se tam neuklízelo. Všude je prach a zatuchlina. Pro takové hvězdy to není vhodné prostředí," citoval faráře muž. „Ale já mu řekl, ať to nechá na mně," dopověděl.
Věřila jsem mu každé slovo. Takový příběh umí vymyslet jen život sám.
Pak se pustil do vyprávění, jak se v sobotu před stánkem božím pod jeho vedením sešla celá vesnice. Každý si přinesl svůj vlastní kbelík, smeták, mop a dostatek saponátů. Brigádníci opláchli dlažbu, nablýskali lavice, oprášili oltář, umyli vitráže v oknech a ze žebříků vycídili sochy. Ani na operačním sále asi nebývá takový pořádek.
„Zvučná jména přilákala davy," vzpomínal muž. „Dorazili i hlavouni z Boleslavi a významní podnikatelé."
Vzpomínky mu dál letěly před očima jako film. „Vilda právě dokydal králíčí bobky – a prej, taky bych na ten koncert šel. Ale nemám kvádro."
„Tak ho nakonec manžel narval do svého smokingu," roztočila oči manželka.
„Mně je malej a stejně už se koncertovat nechystám," bránil se muž.
„A jak dopadla celá tvoje snaha? " zeptala se manželka, ale nečekala na odpověď a vysypala na mne: „Stál v rohu jako čtvrté kolo u tříkolky a všichni hurá k Vildovi. Jste pašák. To se vám povedlo. Takový nádherný koncert. Výborně, výborně!"
V tu chvíli se Vilda zjevil ve dveřích. „Už mám padla, pokud ještě něco nepotřebujete, šéfe," řekl a ihned ho zaujal prostřený stůl. „Na moment bych si k vám přisedl, ale slíbil jsem sousedovi, že mu pomůžu složit brikety," úspěšně předstíral, že se nevnucuje.
„Vildo, nelži, nebo se jednou budeš smažit v pekle," zahrozila na něj manželka.
„Když se tam se mnou budou smažit řízky a karbanátky, tak mě to nerozhází," odvětil dobrosrdečně.
Pak udělal na paní domu oči a řekl: „Ale tak vynikající, jak děláte vy, dozajista nebudou."
Paní domu si jen hluboce povzdychla a pak otevřela ještě jednu lahvinku, aby mohla i Vildovi nalít skleničku vína z Valtic.
Pracant k pohledání
