Bylo to krásné a rozkošné dvouměsíční štěně ovčáka. Jméno měl Duran a byl čistokrevný, což mi bylo vcelku jedno. Stál mou maminku 500 korun, což bylo v té době moc peněz. Zamilovala jsem si ho také, ačkoliv neměl tak oddané oči jako Dingo. Ale bylo to štěně, chlupaté a hravé a důvěřivé. Začala jsem s ním chodit na cvičák. Tam byla docela dobrá parta, kromě toho, že jsme cvičili psy, scházeli jsme se v klubovně a zpívali při kytaře.
Chodily jsme tam s mou nejlepší kamarádkou a spolužačkou Zuzanou, která měla psa boxera. Jmenoval se Radar. S Duranem byli nejlepší kamarádi. Běhali spolu po kopcích kolem, hráli si, kousali se a kočkovali, ale neublížili si. Na cvičáku jsme je učili poslušnosti, obraně, stopování, lezení po výškách, přeskakování překážek, třeba plotů, šplhání, plazení apod. Formálně byl Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou) organizací, která by v případě nutnosti, války tyto psy poslala do boje. Cvičení psi v té době procházeli předepsaným výcvikem a zkouškami. Duran i Radar dosáhli docela brzy I. stupně zkoušek, což znamenalo, že poslouchali příkazy, odmítali potravu od cizích lidí, vydrželi čekat, sedět, ležet, bránili svého pána i přesto, že je někdo řezal holí, nebáli se střelby, ale také i to, že my jsme se museli naučit střílet. Vzduchovka mi šla báječně, měla jsem dobré oko, muška, cíl, zásah. Horší to bylo s pistolí, z které jsem si vystřelila vedle vlastního ucha a málem jsem ohluchla. Nicméně, mám z těch dob vyznamenání – První místo v oboru psovod – žena. Bylo mi jedenáct.
Duran měl u psů neobvyklou vlastnost. Rád lezl po stromech. Pravda, musela jsem mu trochu pomáhat, tlačit ho nahoru, protože neměl drápy jako kočka, ale moc ho to bavilo. Možná proto, že to moc bavilo mně a on mi chtěl udělat radost. Kolem svých deseti let jsem trávila na stromech spoustu času. Jednak odjakživa miluji výšky a jednak tam za mnou nemohli dospělí, kteří umějí děti jen otravovat. Na stromech jsme sedávali celá parta Podoláků a bavili se, nadávali si, hádali se i se namlouvali. Duran tam pobýval radostně s námi.
V té době jsme také s rodiči jezdili na Živohošť na Slapy k našemu známému, výtvarníkovi Jiřímu Černému. Tatínek se s ním bohémsky kamarádil (což znamenalo několikadenní flámy pražskými hospodami) a také mu pomáhal jeho chatu na strmé lesní a kamenité stráni stavět. Maminka se zase přátelila s jeho ženou Bobinou, což mi bylo zcela nepochopitelné, protože temperament a šarmantní krása mé matky byla zcela v rozporu s upjatou decentností a vyumělkovaností studené ryšavé krásky Bobiny, ale asi k tomu přispěla stejně sdílená zkušenost flámů jejich manželů.
Jednou tatínek Jiřímu cosi na chatě opravoval a vzal tam na víkend mě a Durana. A nastal horor. Večer Jiří odjížděl do Prahy. To znamenalo dostat se na zastávku parníčku, který jede do Slap a odtud autobusem. Dostat se na zastávku parníčku znamenalo doplout tam lodičkou. Dřevěnou a malou, kterou Jiří vlastnil a která měla malý motor. Pro případ závady v motoru byly v loďce také vesla. Tatínek s Jiřím nasedli do loďky a mne nabádali, abych tady zatím byla hodná. Byla jsem. Četla jsem si Posledního mohykána, a jak se pomalu stmívalo, poposedávala jsem blíž a blíž k oknu chaty. Mezitím jsem koukala na široké slapské jezero a sledovala “naši” lodičku, jak se blíží na opačný břeh, kde byla zastávka parníku. Když se k ní lodička přiblížila, byla malinká jako skořápka vlašského ořechu. A tak s ní také nadále bylo zacházeno. Jiří totiž vystoupil, vstoupil na parníček, který řádně připlul a můj táta zatočil loďku zpět. Ale ouha. Zrovna začínala bouřka. Zvedl se vítr a setmělo se. Zapálila jsem svíčky, elektřina v chatě nebyla. Střídavě jsem četla napínavý příběh v knize a střídavě hleděla s obavami na jezero.
Viděla jsem, jak se loďka bezmocně potácí na vlnách, zřejmě motor přestal pracovat. Táta bojoval s vesly, ale proti náporu větru, bouřce a nyní už i lijáku neměl moc šancí. Byla jsem zoufalá. Duran začal výt. Začala jsem brečet. Než se úplně setmělo, zahlédla jsem, jak se tátova loďka ztratila za skalnatým hřebenem. Vůbec tam nechtěl plout, vítr ho tam zahnal. Už jsem nečetla, znovu jsem se snažila zapálit svíčky, které vítr i v chatě zhasínal, aby táta z vody viděl, kde se svítí. V té době byla na té stráni pouze tato jediná chata. Uplynula už asi hodina. Najednou pes začal štěkat a dobývat se ven z chaty. Nevěděla jsem co mám dělat. Hrozně jsem se bála. Tmy, bouřky, o tátu. Nakonec jsem psa pustila. Vyrazil jak zběsilý. Zavřela jsem dřevěné dveře, o které se se mnou rval vítr a déšť. A modlila se. Něco mi říkalo: Uklidni se, všechno dobře dopadne. A tak jsem postavila na vařič vodu na čaj. Za nějakou dobu, která mi připadala nesmírně dlouhá, se dveře chaty otevřely. Dovnitř vpadli dva zcela vysílení mokří kamarádi. Táta a Duran. “On mě našel pod skálou, vůbec bych se sem v té tmě nedostal,” říkal vděčně táta a tiskl k sobě Duranovu hlavu. “Držel jsem se ho jako klíště, on mně sem dovedl,” dodal. Dala jsem tátovi horký čaj a Duranovi konzervu, která měla být zítřejším obědem.
Druhý den ale drama pokračovalo. Bouřka s vydatným deštěm zapracovala na stráni tak, že se zřítilo množství kamenů. Chata Černých byla postavena na velkých balvanech, pospojovaných hlínou a snad částečně betonem, to už nevím. Stála asi uprostřed velmi strmé stráně nad vodou. Před chatou byla jakási přírodní veranda, kde se dalo sedět či stát. Stáli jsme tam ráno s tátou a obhlíželi škody napáchané bouřkou. “Ještě, že tohle je pevné,” říkal táta a koukal na místo, kde jsme stáli. “Jinak by se to mohlo celé zřítit i s námi,” dodal. A v tom Duran přiskočil, zběsilě štěkal a kousal nás do nohou. “Co blbneš,” říkali jsme oba, ale nicméně, jsme ustoupili z verandy. V následující vteřině se s rachotem zřítila. Kdybychom tam stáli, letíme dolů mezi balvany. Copak by z nás asi zbylo? Duran tátu i mě zachránil. A přesto ho moje milá a hezká maminka asi za rok prodala k vojsku jako perfektně vycvičeného psa Svazarmu. A proč byla tak krutá? Protože ji Duran pokousal, když mne bila za nějaký přestupek. Ale on mne bránil! Byl k tomu cvičený. Snad bych jí to i vysvětlila, kdyby mi dala příležitost. Ale prodala ho bez mého vědomí a neřekla mi kam. Jen mne vypeskovala, že se o něj málo starám, že běhám za klukama. Možná měla pravdu. Tak jsem obrečela dalšího psa.
