Chvála lásky
Dnes to bude velmi jednoduché – nedovedu si totiž představit člověka, který by lásku nepovažoval za chvályhodnou. Všichni filozofové, etici, psychologové i básníci se už dávno shodli na tom, že bez lásky se prostě nedá žít. Dokonce je jasné, že bez lásky by naprostá většina z nás nebyla vůbec na světě, neboť bychom nebyli ani počati, ani zrozeni, ani vychováni! Láska je fantastický fenomén, umí hory přenášet i procházet žaludkem a přináší i takové paradoxy, jako že – láska nehněvaná není milovaná! Láska, to nejsou jen písmena, jak se nám snažil namluvit text jedné starší písně. A že bez lásky žít je soužení, to věděli už textaři za první republiky. Náš po všech stránkách vynikající režisér Zdeněk Podskalský si dal dokonce tu práci a zjistil, že slovo láska je nejfrekventovanějším slovem v českých písňových textech a mám to od něj z první ruky! Možná že každý neví, že láska znamená pro Poláka a Polku klacek a k ještě zajímavějším asociacím pak svádí, když to krásné slovo přeložíme do jazyka anglického a přečte ho náš Róm!
Láska má tolik podob, že je ani nemohu spočítat – a to mám mat-fyz. fakultu! Ještě dříve než se propracuji k vychvalování lásek s velkým L, bude možná dobré si připomenout některé zajímavé druhy tohoto citu, z nichž některé chválit je na pováženou nebo i nemožné. Tak třeba láska mateřská, která se bohužel někdy zvrhne až v lásku opičí, nebo zavrženíhodná láska k alkoholu. Zajímavá je ale láska k sexu bez lásky a další už jednoznačně chvályhodné lásky - k hudbě a k umění vůbec, k přírodě a zvířeně zvláště. Zvláštní kategorií jsou pak – láska k člověku, k lidem, láska k národu a k vlasti. Do této kategorie se dokonce na řadu let řadila na přední místo láska k Sovětskému svazu, vrcholící každoročně v listopadu – měsíci zostřeného československo-sovětského přátelství. Z těch pohnutých časů se zachovala i pěkná anekdota. Při pohledu na všechny ty vlajky a hesla se zahraniční návštěvník v jednom z předlistopadových listopadů patřičným tónem diví: „Vy ale musíte ten Sovětský svaz milovat!“ A našinec - také patřičným tónem – lakonicky odpovídá: „Ano, musíme!“
Téměř každý poznal lásku nebeskou, která je jak něžné pohlazení, ale asi i lásku pekelnou či zhrzenou, která spíše dohřeje než zahřeje, takže to tak nějak jaksi není ono. Každý jedinec druhu homo sapiens většinou nejdříve pozná lásku platonickou, i když tento termín znamenal prý ve starém Řecku něco jiného, než dnes. Sem patří první předškolní a školní „lásky“, které si snad každý prožívá až do puberty. Objektem našich snů to nemohlo vadit, protože se to většinou vůbec nedozvěděly. Někteří nešťastníci pak jinou než platonickou lásku nepoznají za celý svůj život.
A teď mi držte palce, pouštím se na velmi tenký led. Jako další stupeň přichází právě v té pubertě sebeláska typu já a já. Sexuologové říkají, že se v těchto případech nikdo nemusí za nic stydět, naopak, že je to dobrá a bezpečná příprava pro další život. Myslím, že to mohu potvrdit.
Mé začátky „opravdových lásek“, tedy takových, že o mých citech objekty mé lásky alespoň tušily, se datují do éry gymnaziální. Další fázi mých milostných začátků asi už s předstihem nejlépe popsal Bohumil Hrabal v Ostře sledovaných vlacích. V jeho Milošovi Hrmovi jsem se doslova poznával! Tedy co se týče této problematiky... Přesto jsem na lásku nikdy nezanevřel a jako vyhlášený lenoch jsem si za svou partnerku pro manželství vybral kolegyni z práce. Proč bych hledal někde bůhví kde, že? Další druh lásky - láska manželská - vydala dva plody, dcerku a synka. Nyní pozor, led pode mnou se dále ztenčuje! Nejsem sebevrah a také se nechci vymlouvat na obezličky typu – není lásky bez nevěry a žárlivosti, a jak jsou pak ty usmiřovačky sladké. Prostě, nějaké ty techtle-mechtle za těch téměř třicet let na obou stranách byly, techtle určitě, mechtle možná, ale přesto ta láska manželská nám vydržela tak jak se patří, až do skonu jednoho z partnerů. C´est la vie! Nesmím ale skončit smutně, a tak to napravím. Zásluhou svého syna jsem poznal maminku jeho studentské lásky a s tou nyní prožíváme krásnou lásku penzistů. Studentská láska těch našich potomků nevydržela, ale naše drží už šestadvacet let let jak helvetská víra! A nedá mi to, abych neskončil krásnou pikantérií. Protože si má nová žena ponechala své původní jméno, chtěli na nás při vyřizování žádostí vědět, čí jméno ponesou naše děti! Neudrželi jsme se a sdělili úřednici, že na plození potomků už máme tři náhradníky - své dospělé děti, takže máme už několik vnoučat!
Na závěr – poslední slogan - láska je láska! A tu opravdovou Lásku s velkým L chvalme neustále a pokud možno ještě častěji!
A ještě douška – možná literární rekord. Do jediného článečku se mi tu podařilo „nacpat“ slůvko láska – včetně této poslední věty – devětatřicetkrát! Doufám, že to nevadí – tím spíše, že přítel František to s houževnatostí sobě vlastní zakulatil na čtyřicítku!
Chvála lásky