Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatopluk,
zítra Matěj.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

TRIO mezigenerační rozhovor
Josef Čermák, Renata Šindelářová a Terezie Čerbáková

Přečtěte si zajímavý mezigenerační rozhovor o skládání básní, o literatuře, o životě v Kanadě, o Havlovi a o životě vůbec…Tento rozhovor inicioval Václav Židek a jistě by k němu napsal zajímavější úvod. Ale v tuto dobu je v nemocnici a posíláme mu vřelý vzdušný pozdrav s přáním brzkého uzdravení.
(redakce)

 
Renča: V jakém okamžiku a na kterém místě  nejraději skládáte básně?
Pepíček: Renčo, musím odpovědět v čase minulém. Naposled jsem něco složil před dvaceti lety - to mi bylo něco přes sedmdesát. Přicházelo to na mne náhle, když jsem mozek nezaměstnával ničím jiným, často v noci až na posteli. Obyčejně jsem to nosil  v hlavě, než to bylo celé.
 
Terezka: Mohl člověk v 50. letech v Československu vůbec básnit? Nějak se mi to nerýmuje...
Pepíček: Terezko, bylo a byly psány nádherné básně v letech padesátých, stejně jako v čtyřicátých.  Halas:"Malověrní! Myslete na chorál!"
 
Renča: Zkrášlujete si nějak čtení, nebo si prostě kdekoliv otevřete knihu a začnete číst?
Pepíček: Renčo, většinou začnu číst od začátku. Ale jsou knihy, jako "Úpadek a pád říše římské", kterou mohu otevřít kdekoliv.¨
 
Terezka: Jak dlouho jste četl svůj pas, než jste ho předložil definitivně celníkům?
Pepíček: Terezko,  nemyslím, že jsem někdy svůj pas opravdu četl.
 
Renča: Jaký typ literatury je podle Vás zbytečně podceňovaný?
Pepíček: Renčo, nevím, kdo jakou literaturu podceňuje. V mém případě čtu literaturu, která mě zajímá. Ale to je otázka zájmu, ne hodnocení.
 
Terezka: Stalo se Vám někdy, že jste při nějaké práci podcenil přípravu?
Pepíček: Terezko, dost často. Většinou proto, že jsem chtěl ušetřit čas.
 
Renča: Jaký pocit by měl v člověku zůstat poté, co právě odložil dočtenou knihu?
Pepíček: Renčo, nezáleží pouze na čtenáři, ale také na knížce. Myslím , že bychom měli být ke každé knížce spravedliví.
 
Terezka: Jaký pocit ve Vás převládal poté, co jste odložil (ale nezanevřel na něj) svůj rodný jazyk?
Pepíček: Terezko, já měl to štěstí, že v Torontu je dost silná česká (a skoro každá jiná) národnostní skupina, takže jsem česky  mluvil skoro každý den svého 70 letého pobytu v Kanadě. Kanada je v mnoha směrech, včetně jazyků, mimořádně snášenlivá zem.
 
Renča: Co je v Torontu nejvíce a nejméně podobné Čechám a Čechům?
Pepíček: Renčo,nejvíce jsou si podobné v tom, že tu hodně lidí mluví česky, ještě pořád tu najdete české restaurace, české divadlo, Masarykovo město, české kostely, noviny... Liší se snad nejvíc v tom, jak v tomto století řešily politické problémy. Když značná část obyvatelstva Quebecu žádala odtržení od Kanady, vláda Kanady (jejíž předsedou byl tatínek nynějšího ministerského předsedy) trval na všeobecném referendu. Federalisté - nevelkým rozdílem - vyhráli.

Terezka: Není Vám tam zima? Můžete se ohřát u nějakého teplého srdce?
Pepíček: Terezko, zima? Tu fyzickou občas cítím v instituci pro staré lidi, ale to má dobrý důvod. Během jídel (ale také ráno a večer, kdy my, chovanci, potřebujeme víc pomoci (je tu řada devadesátníků i stoletých) zaměstnanci sebou musí hodit, tak místnosti nejsou přehřáté. A ta druhá zima? Myslím, že když sama nabízíte teplé srdce, jiné teplé srdce snadno najdete.

Renča: Kde si lidé v Torontu dobíjí baterky?
Pepíček: Renčo, musím se Vám přiznat, že jsem v Torontu baterky nikdy nenabíjel (vždycky se našlo "teplé srdce")

Terezka: Musel jste si Toronto dobýt? Nebo Vás přijalo přátelsky? 
Pepíček: Terezko, Toronto je město, které neustále přijímá spousty nových  hledačů domovů.   Nemá čas se  věnovat každému novému přistěhovalci, ale v podstatě každému dá možnost, aby svůj nový domov dobyl.
 
Renča: Na co byste dnešní Čechy nalákal do Kanady?
Pepíček: Renčo, na obrovitost (rozlohou druhá největší země na světě), na velkolepost její přírody, na možnosti vytvořit si dobrý život, ale především na snášenlivé ladění země. Naši diplomaté jsou si toho dobře vědomi. Příklad: Před lety byl generálním konzulem naší rodné země v Kanadě Richard Krpač (dnešní generální konzul v Šanghai). Na Torontské univerzitě organizoval přátelské setkání: pozval na ně  Kanaďany , krajany a jako účinkující hosty: kanadské Indiány ze Saskatchewanu, české a slovenské hokejisty, hrající v kanadských a amerických  ligových mužstvech, a skupinu krásných modelek z Čech. Byl to fantastický večer.
 
Terezka: Kdybyste žil nyní v Čechách, vzal byste zase nohy na ramena?
Pepíček: Terezko, nemyslím. Kdyby bývalo vyšlo Pražské jaro, a to už jsem byl z ČSR skoro dvacet let, byl bych se  asi vrátil. Dokud bych mohl, hájil bych svoji rodnou zem.
 
Renča: Na co byste Kanaďany nalákal do Čech?
Pepíček: Renčo, Prahu, zámky, muziku a pivo.
 
Renča: Co je pro Vás "největší věda"?
Pepíček: Renčo," největší věda"? Snad astronomie a biologie..Cokoliv mi může zodpovědět otázku, o čem to vlastně je.
 
Terezka: Kdo je pro Vás největší Čech?
Pepíček: Terezko, asi bych řekl  Hus. Protože pravda pro něj měla větší cenu, než život. Protože svému národu dal tak skvělou radu: "Milujte se vespolek, pravdu každomu přejte..."
 
Renča: Co všechno jste chtěl vědět, ale nikdy jste se k tomu nedostal?
Pepíček: Renčo, je toho tolik, že bych to spisoval pár týdnů. Na příklad: Je Bůh a jestli je, předpokládám, že je všemocný a jestliže je, proč se svět od svého začátku brodí v potocích krve?
 
Terezka: Věděl jste vždycky, že se v Čechách jednou nadechnete svobodně?
Pepíček: Terezko, bohužel budoucnost jsem nikdy nevěděl, o té jsem nanejvíc spekuloval a někdy věřil, že se něco musí stát, jinak život nemá smysl. Věřil jsem, i když jsem nezapomněl, že jsme tři sta let žili pod Habsburky - a dosud věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a násilím.Ale neuvažoval jsem o tom, zda se toho dožiji v naší poslední variaci.
 
Renča: Jaký vědecký objev podle Vás nejvíce prospěl lidstvu?
Pepíček: Renčo, snad pluh? Snad léky?
 
Terezka: Prospělo by lidstvu, kdyby ho pravidelně někdo profackoval?
Pepíček: Terezko, to je, myslím, marná otázka a tak bezbřehá jako: Nebylo by lépe, kdyby lidstvo nikdy neexistovalo? Ani na jednu, ani na druhou nemám odpověď.
 
Terezka: Neprospělo by lidstvu víc, kdyby nic neobjevilo?
Pepíček: Terezko, nemyslím, že něco takového je možno obhájit, ale jsem si jistý, že se najdou zástupy obhájců každé ohavnosti.
 
Renča: Čím nejraději zaměstnáváte svůj mozek?
Pepíček: Renčo, myslím, že mozek spíš zaměstnává  mne. Nebo snad jsou to impulsy zvenčí, které zaklepou na můj mozek, ten potom zaměstná mne (kdokoliv já - mimo mozku - jsem)…
 
Terezka: Může Váš mozek obhájit zlo páchané na člověku za jeho názor?
Pepíček: Terezko, nemyslím, že něco takového je možno obhájit, ale jsem si jistý, že se najdou zástupy obhájců každé ohavnosti.
 
Renča: Čím nejraději zaměstnáváte své ruce?

Pepíček: Renčo, to je otázka, která se u mne nikdy nepřihlásila. Moje ruce jsou velmi autonomní. Ale když na to (Vaší zásluhou) myslím, pak bych asi musel říct, že moje ruce se nejrozkošničtěji cítily při plavání v teplé vodě.
 
Terezka: Měl jste někdy lidský osud ve vlastních rukách?
Pepíček: Terezko, ne tak, abych mohl rozhodnout o pokračování či konci lidského života. Díky Bohu.
 
Renča: Čím nejraději zaměstnáváte svoji duši?
Pepíček: Renčo, tohle je dvojklanná otázka: nejsem si totiž jistý, co je duše. Hlas, který mi říká, co je správné, jakási šňůra do věčnosti? Je to něco, co mohu zaměstnávat? Pak to musí být něco, čemu mohu udělovat rozkazy. Děkuji za otázku, na kterou nemám odpověď.
 
Terezka: Zaměstnala Vaši duši Milada Horáková jen na částečný úvazek? (viz recenze na film "Milada", pozn. redakce)
Pepíček: Terezko, Milada Horáková moji duši zaměstnávala snad víc, než kdokoliv jiný. Víc, než kdokoliv jiný mne nutila od mých třinácti let hledat Boha.  Když mi bylo třináct, jednu noc jsem v bouřce běhal po vesnici a křičel do blesků: "Jestli jsi, tak mne zab´." Proces s Miladou Horákovou mě zastihl už v uprchlickém táboru v Německu, kde byli také rodiny Jiřího Corna a Dr. Karla Jeřábka a  kde čekal na emigraci i manžel Milady. Společně poslouchali vysílání procesu s Miladou. Dovedete si představit, jak se cítil Miladin manžel?
 
Renča: Čím nejraději zaměstnáváte druhé?
Pepíček: Renčo, touhle otázkou jste mě chytla. Já opravdu nerad zaměstnávám druhé lidi. Leda když jde o placenou záležitost.
 
Terezka: Zaměstnal byste i Václava Havla?
Pepíček: Terezko, záleží v jaké roli bych ho měl zaměstnat? Jako essayistu? Jako dramatika nebo řečníka? V podobných pozicích bych neměl problém. Ale problém jsem s ním měl v otázce dělení Československa. Havel přijel do Toronta 9. února 1990. Mělo to být jeho první velké setkání s krajany a hlavně těmi, které vyštval komunistický režim. Havlův torontský přítel, profesor Torontské univerzsity, G.H. Sklling, mě navrhl na roli MC při setkání na Torontské univerzitě. Havel a mluvčí slovenské skupiny Rev. D. Toth pronesli řeči, v nichž žádali, aby v českých zemích od sebe oddělili vědomí české státnosti od státnosti českosloslovenské, a tak posílili národní vědomí a sebevědomí obou národů. Havlův článek byl uveřejněn v krajanském tisku, kde byla rovněž uveřejněna moje opověd´: "příští formální rozdělení Československa by v budoucnosti bylo daleko snazší, kdyby ke skutečnému rozdělení došlo teď." A pak jsem rezignoval na všecky krajanské funkce. Ale skoro současně jsem si uvědomil, že  tím víc práce uvalím na ostatní krajanské dobrovolné pracovníky a  rezignaci jsem odvolal. Ale  nešel jsem na party k Havlově poctě, kterou uspořádali manželé Škvorečtí. Takže, kdybych  měl co mluvit do volby prezidenta ČSR…
 
Josef Čermák, Renata Šindelářová a Terezie Čerbáková
* * *
Editor Věra Kohoutová vera.toronto@gmail.com
Koláže Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články Josefa Čermáka
Zobrazit všechny články Renaty Šindelářové
Zobrazit všechny články Terezie Čerbákové


Komentáře
Poslední komentář: 26.08.2018  21:51
 Datum
Jméno
Téma
 26.08.  21:51 Renata Š. Děkuji...
 26.08.  20:55 čáryfuk
 26.08.  18:16 JaninaS
 26.08.  16:42 Blanka K.
 26.08.  16:03 Jaroslava Turková
 26.08.  09:56 ferbl
 26.08.  02:54 Ivan
 25.08.  17:23 Ludmila
 25.08.  16:26 Von
 25.08.  09:32 KarlaA
 25.08.  09:19 PEPEK VYSKOC
 25.08.  07:05 miluna