jak Timmy zklamal
Máme sobotu, od rána krásně jasno a předpověď slibuje vymalovanou oblohu.
Teď už jen zvolit správný směr a cíl /můj návrh na Mariánskou Týnici nedoznal nadšení/, Květa navrhla: Košťálov /beru, vím že České středohoří má procestované/, neznám a jsem ujištěna, že cesta na „kopec“ je nenáročná. Raději se neptám, kolik kopců je turisticky přístupných /myslím v turistické míře odpovídající našemu věku/, protože v českých podmínkách jsou předpokládám přístupné všechny/, po odpovědi by mě začaly bolet nohy.
Auto se dalo zaparkovat na konci obce Košťálov /alespoň nezapomeneme kde je/ a vzhůru k cíli. Před cílem informační tabule o historii hradu – moc známo toho není, ale věta, že hrad získali v době husitských válek do vlastnictví neznámým způsobem Kaplířové ze Sulevic nás pobavila - jak by ne, dějiny se stále opakují. Cesta je, jak bylo avizováno, opravdu nenáročná ale jen ke kýžené metě /v našem případu ke zřícenině/. Při pohledu na čedičové výstupky, po kterých se drápali lidi jdoucí před námi /pohled na ně mi připomněl kamzíky v zoologické zahradě, i když si nejsem jistá zda tam mají tak náročný terén/, mi bylo jasno, že pěší „lenošení“ bude potrestáno. Vydrápala jsem na na první stupeň, při pohledu na další jsem to vzdala. Interier zříceniny si odpustím, nahoru bych se ještě dostala, ale ten sestup!
Přesvědčila jsem se, že se mám ráda a odolala lákání Květy, jaký bude nahoře výhled. Ta to nevzdala a zmizela v útrobách zříceniny. Timmy znejistěl, situace, kdy se naše smečka rozdělí považuje za psychické trauma /jeho psí rozum a instinkt mu velí být u všeho a se všemi/, tak jsem zvolila taktiku úplatku v podobě mističky s krmením, které jsem vylepšila kouskem šunky z mé svačiny. Tu milostivě pozřel a zbytek ignoroval v očekávání návratu Květy. Když se konečně objevila zmizel zbytek krmení /jak má také vědět jestli má nějakou svačinu?/ a přišla další zrada, Květa se vydala na okruh pod zříceninou. Vyčítavé pohledy Timma jsem se snažila zmírnit psí dobrůtkou /tyčinkou/, tu přijal /a pak že láska nejde přes žaludek i u psa/.
Po návratu Květy zavládlo nadšení, které dlouho netrvalo, neboť jsem byla vyslána na okruh se sdělením, že bych přišla o fantastickou podívanou. Tomu nelze odolat a mimo jiné bych si připadala jako zbabělec, tak ať si to ti dva spolu užijí. Asi užili, dostal další tyčinku se sdělením „měla jsem co dělat ho udržet“. Kdyby se udělovala medaile „Koza turistična“, tak bezkonkurečně dnes vyhrála Květa. Já jsem si skutečně užila, pohled na krajinu odehnal moji chmuru, že jsem vzdala zříceninu /měla jsem stejný výhled cca o 5 metrů níž/.
Popisovat viděnou krásu nebudu /to už udělalo mnoho povolanějších/ a před zpáteční cestou jsme se rozhodly zastavit se na Skalce /zámek se zříceninou - věží/. V plánu byla předem avizovaná místa a to město Třebenice a Třebívlice /podívat se za Ulrikou se nekonalo, bylo zavřeno /Článek o Ulrice von Levetzow a Třebívlicích od Květy najdete zde/
Před odjezdem jsem si /jak jinak/ přečetla co je tam zajímavého. V Třebenicích je muzeum českého granátu a středověkých zámků, ale i čokolaterie. Název vzbudil moji zvědavost co se za tím, pro mě záhadným názvem skrývá, dozvěděla jsem se, že jde o cukrárnu na Paříkově náměstí s vynikající kávou, speciálními čaji a ručně vyráběnými cukrovinkami /to poslední ve mně emoce neprobudí, ale jak jde o kávu..../. Protože trasa ke Skalce vedla napřed přes Třebenice, přesvědčila jsem Květu, že pokud mám absolvovat další výstup, musím mít předtím kafe. Bylo přijato /ne jako na Blaníku, kde jsem měla mít kafe až jako odměnu po zdolání rozhledny/ a všichni tři jsme zamířili do čokolaterie, odpřísáhla jsem, že Timmy bude hodný, /psi tam jinak nesmí/ asi je přesvědčilo, že po výstupu na Košťálov bude jeho aktivita na bodu mrazu/. Propagace nelhala, káva vynikající, k tomu nás nalákal ovocný řez a Květa se odměnila griotkou z ručně sbíraných višní /nedivím se, kdybych neřídila asi bych také podlehla/. Přestože jsme došli až k muzeu tak vzhledem k časové tísni se prohlídka nekonala. A teď vzhůru na Skalku u Vlastislavi.
Nikdy jsme neviděly pohromadě tolik modrých podléšek, které vytvořily koberec, jako tady. V lese jsme je míjely ale v podobě ojedinělých trsů a tady tisíce květů na jednom místě. Ještě se vyšplhat pod zříceninu hradní věže /bezproblémové, je tam zábradlí a vyhlídka je také obehnaná zábradlím, pocit jistoty k nezaplacení – kéž by bylo i na Košťálově/, jiný úhel pohledu na krajinu, i když všude vévodí majestátní zřícenina hradu Hazmburk /tam jsem byla ale stojí za opakovanou návštěvu/.
Vymalovaná blankytně modrá obloha, jak jsem nad ní na rozdíl od Květy jásala, /moje nadšení žádný fotograf nemůže sdílet – chybí jim mráček běloskvoucí, jak popisuje básník/ jistě pochopíte.
A jsme ve finále, před námi návrat domů. Padla záludná otázka – co dnes napíšeš?
Otázka jednoduchá, odpověď těžká.
Výlet byl OK, ale co mimořádného jsme zažily /nebo zažili/? Nakonec něco přišlo. Jsme u auta, Timmy hypnotizuje zadní dveře, aby už byl uvnitř a mohl „omdlet“. My jsme kontrolovaly zda nám něco nechybí, opak se stal pravdou. Kde se vzala, tu se vzala kočka, která se začala lísat kolem Květy, na mě ta mrcha vycenila zuby. To ne, zvířata miluji /s kočkami pravda to moc neumím/ a najednou kočka zmizela. Tedy nezmizela, ale usadila se na sedadle řidiče /dveře byly otevřené/. V reklamách sice auto řídí různá zvířata, ale že by i kočka? Co teď, když na ni sáhnu , nedopadnu bez újmy /viz předem vyceněné zuby/. Květa pravila „já ji vyženu“ a kočka na vyslovené „kšá“ zareagovala a zmizela. Tady by záhada nebyla, ale Timmy po celou dobu, kdy kočka vnikla do jeho rajonu, ani na hlasité pokyny nereagoval a spal! Kdyby ňafnul tak by kočka vystřelila kosmickou rychlostí. A potom se spolehněte, že za žádných okolností nezklame a bude si plnit svoje povinnosti /ty si plní v bytě, hlásí pohyb po domě překračující jisté decibely -jen nevím jaká je jeho hladina akceptovatelnosti/.
Co závěrem: v pořadí druhý letošní výlet se opět vydařil, uloženo do paměti a přát si výstupy na další kopce nebo hory…
Auto se dalo zaparkovat na konci obce Košťálov /alespoň nezapomeneme kde je/ a vzhůru k cíli. Před cílem informační tabule o historii hradu – moc známo toho není, ale věta, že hrad získali v době husitských válek do vlastnictví neznámým způsobem Kaplířové ze Sulevic nás pobavila - jak by ne, dějiny se stále opakují. Cesta je, jak bylo avizováno, opravdu nenáročná ale jen ke kýžené metě /v našem případu ke zřícenině/. Při pohledu na čedičové výstupky, po kterých se drápali lidi jdoucí před námi /pohled na ně mi připomněl kamzíky v zoologické zahradě, i když si nejsem jistá zda tam mají tak náročný terén/, mi bylo jasno, že pěší „lenošení“ bude potrestáno. Vydrápala jsem na na první stupeň, při pohledu na další jsem to vzdala. Interier zříceniny si odpustím, nahoru bych se ještě dostala, ale ten sestup!.jpg)
