Drby a střípky ze Žižkovské republiky (3) Vykouříme je jak čmeláky!
V čem spočívá magická atmosféra Žižkova?
To kdybych věděl ... (odmlčel se) Najdete tam třeba bezdomovce, romskou komunitu, a navíc jsou tam ještě pořád rázovití starousedlíci. Je to prostě nejlepší místo k životu. I když se hodně mění.
Jan Saudek, fotograf
* * *
„Když si náš dědeček babičku bral, babičku bral, babka brečela, dědek se smál...“ vyzpěvoval si dědek Vaňous z plných plic na celý dům, když se vracel z podnikového večírku Mezinárodního dne žen na jatkách - patřičně ovíněn i společensky unaven, ale s dobrou náladou.
„Dědku praštěnej, neřvi! Slyšíš? Lidi už dávno spěj a ty se vůbec nestydíš zase takhle ožrat!“ ozvalo se rovněž ne méně hlasitě z pátého poschodí. Byla to Vaňousova žena Boženka. Čekala na chodbě, až se její mužíček navrátí domů, aby ho případně nasměrovala do správné postele a neskončil někde u sousedů. Ale to neměla dělat. Mělo to efekt, jako když se naleje benzin do ohně, a vrávorající Edmund začal hulákat ještě hlasitěji ale už na jinou notečku. „Po Vltavě plave šifonér, za ním malá lodička a v ní stará babička. Babka křičí o pomoc, že se zbořil Karlův most...“ V té chvíli už snad nikdo v domě nespal. Všichni byli za dveřmi a napjatě poslouchali, jak to všechno dopadne a co bude dál.
Ve čtvrtém poschodí, kam společensky unavený dorazil stále ještě rozhulákaný starý Vaňous, ze dveří bytu vyrazil v kostkovaném pyžamu navztekaný nájemník mladý Špilka – starostlivý táta pětileté Vendulky.
„Jéééje, že ty jsi můj kolega z jatek? Co tady, bráško, děláš? Pojď ke mně domů, dáme si frťana. Moje stará tě ráda uvidí! Máš ten samý kostkovaný mundúr co já! Nebo si mi ho ukradl, co? Ty mě neznáš, co? Počkej, až mě poznáš!“ – několikrát za sebou škytnul, nahodil smutné psí oči, na chvíli se svou konverzací přestal, ale hned potom, co nabral dech, dál ve svém zpěvu neochvějně a s plným zápalem pokračoval: „Mááá roztomilá Báááruško, pojď se mnou na lůůůžko, budeme si spolu hrát!“
„Čoveče, vy jste se snad zbláznil! Je jedna po půlnoci a vy tady hulákáte jako tur. Vždyť jste nám vzbudil naši Vendulku! Nechte už toho!“
Mezi dveřmi se z čista jasna vynořila malá Vendulka a ta se dala taky do příšerného vřeštivého řevu, jako by ji někdo před chvilkou seřezal. A aby toho nebylo málo, tak do toho všeho se solidárně přidala svým dunivým štěkotem probuzená doga Líza z druhého patra. Nastal ten pravý šrumec se vším všudy. Ostatní nájemníci s ušima přisátýma na dveřích se velmi dobře bavili, vždyť druhý den byla neděle a nemuseli do práce vstávat.
Žižkovský muzikál se pomalu blížil ke konci. Byl zakončen v pátém poschodí mohutným třísknutím dveří od Vaňousova bytu, za kterými bylo ještě slyšet zpěv jatečního zpěváka Edmunda s telecím hlasem: „Vem košilku mezi zuby, dělej na mne bububu! Kdyby se tě všichni báli, já se tě bát nebudu!“
Mezi zpěvem bylo ještě možné zaslechnout vytočenou Boženku. „Já Ti dám košilku mezi zuby, ty jeden starej prasáku a nešahej na mne, nebo ti dám jednu do zubů!“
Hned za zdí od Vaňousových bytu bydleli Pažoutovi, kteří ale nebyli rodilými Žižkováky. Toník pocházel z Královských Vinohrad a Eliška byla čistou Polkou z Krakova, a tak oba patřili mezi přivandrovalce neboli „náplavku“, kterou čistokrevní Žižkováci přátelsky přijali mezi sebe a akceptovali jejich přítomnost.
O několik ulic dál v zastrčené ulici Lipanská bydlel Franta Podlipný velký kámoš Antonína Pažouta. Přesto, že byl Franta o tři generace od Toníka starší, byli oba velcí kamarádi a lidé, co je znali, jim říkali nerozlučná dvojčata. Kde se objevil František, tam se za chvíli objevil Antonín a zase obráceně, kde se ukázal Toník, tak se po nějaké době zákonitě vynořil Franta Podlipný. František za první republiky sloužil u městské policie a vůbec na veřejnosti nezakrýval svou nenávist vůči rudým komančům, kteří ho vyhodili z práce, kterou nadevše miloval. Leckdy to bylo až za hranou a kupodivu se nikdy nic nestalo. Snad proto mu vše procházelo, že byl velký pořízek, kus pořádného chlapáka, jak se za první republiky u policie vyžadovalo, a u všech budil velký respekt, zvláště pak svými obřími prackami velikosti uhlířských lopat. Pažout byl na Frantu velmi pyšný, že má takového kamaráda, a často ho lidem představoval jako svou ochranku. Tomu to nevadilo, ba naopak těšilo.
František Podlipný rád navštěvoval snad všechny restaurace IV. cenové skupiny v Praze a mezi ně patřila i hospoda na rohu Letenského náměstí a Veletržní ulice. Pivo bylo za babku - stálo korunu dvacet - a už za deset korun se mohl slušný člověk slušně ožrat. František ale nesměl překročit hranici deseti piv - ty do něj rádoby padaly jak do studně jedno za druhým a jak byl za limitem, tak se proměnil v Burianova Antona Špelce ostrostřelece a místo LIGUÉRE! LIGUÉRE! začal z ničeho nic co se dalo řvát na celou hospodu „Vykouříme je jako čmeláky!“ a stále to opakoval dokola. Kdyby se tohle stalo v kterékoliv jiné hospodě v Praze, tak by to bylo možná ještě v pohodě. Co ale bylo moc špatné, že tentokráte se Fanouš takhle parádně rozejel pár desítek metrů od Ministerstva vnitra na Letné, tak zvané kachlikárny, a tuhle hospodu navštěvovalo, mimo jiných slušných štamgastů, také habaděj špiclů, fízlů a věrných příslušníků nejvyšší státní moci. Při tomto Podlipného extempore začali hosté rychle a o překot platit a ještě rychleji se vytrácet na ulici. Pár jich zmizelo bez placení. Bylo cítit ve vzduchu právě blížící se bouřkou.
Vyděšený pan Lukáš, vrchní ještě z první republiky, se ocitl v prekérní situaci, nevěděl, jak se z toho dostat, nechytit nějakou tu ránu a nepřijít tak k pracovnímu úrazu. Před očima se mu míhaly Františkovy obrovité medvědí pracky a on si čím dál víc velmi dobře uvědomoval, v jakém nebezpečném punktu se on i jeho hospoda nachází. Měl pocit, jakoby seděl na sudu se střelným prachem. Když našel dost odvahy, vyzval tiše nad míru rozohněného hosta ke klidu. Ovšem hned potom došlo k nevídané explozi. Franta Podlipný vyletěl zpoza stolu, jako by byl napaden rojem rozzuřených vos. Jeho stůl se převrátil na zem. Jednou rukou popadl k smrti vyděšeného a bledého vrchního za zadní část kalhot, druhou za límec saka a hned na první pokus byl úspěšný. Pan Lukáš proletěl za třeskotu skla dveřmi na Veletržní třídu, kde přistál plavmo na chodníku. Ještě stačil zaslechnout Františka, jak za ním huláká: "Žižkovákům a Libni raději se vyhni!“ Strach mu nedovolil se vrátit, jen ztřeštěně pobíhal po chodníku sem a tam, nohavice černých kalhot za ním vlála jak černý prápor, a vyčkával příjezd konstáblů, které už někdo z perzonálu hospody zavolal. Ti se objevili cobydup, aby zpacifikovali neznámého nebezpečného teroristu, který mohl také ohrozit o kousek dál samotnou kachlíkárnu Ministerstva vnitra a tím i světový mír a socializmus s lidskou tváří. Psal se rok 1968.
František po příjezdu strážců pořádku najednou jako na obrtlíku se otočil, zjihnul a stal se pokorným střízlivým občanem, který si najednou uvědomil, co způsobil. Měl obrovské štěstí, že narazil na slušné chlapce už infikované Pražským jarem. Ti, když se dověděli, že jde o opravdového bývalého policajta z časů první republiky, proměnili se v chápající kolegy, všechno vyřešili pokutou sto korun a dohodou, že zaplatí zasklení vchodových dveří. Ale hned na místě musel František vrchnímu vysolit ze své kapsy čtyři stovky na nové gatě, za rozbité sklenice a za sklo ve dveřích i za útratu zmizelých hostů. Na čmeláky, původce toho všeho co se stalo, už vůbec řeč nepřišla, jako by uletěli. Všichni se rozloučili plácáním se po ramenou, s pevným a přátelským stiskem ruky, jako by se vůbec nic nestalo, a to i pan Lukáš. Ten už se vůbec nebál a s Frantou Podlipným si začali tykat.
Byly to fajn časy, začínalo slibné Pražské jaro roku 1968.
Od toho času se František změnil. Už na veřejnosti, když se opil, čmeláky nevykuřoval. Bohudík pro něho, že se už nedožil konsolidačního procesu Gustáva Husáka, poněvadž by zcela jistě jeho čmeláci přiletěli zpátky.
