Palo Bielik (11. 12. 1910 – 23. 4. 1983)
11. prosince uplynulo sto šest let od narození svérázného slovenského a vlastně i československého filmaře. Chci mu věnovat svou vzpomínku, neboť se zapsal nesmazatelně do mého dětství.
Jako kluk jsem velmi miloval černobílý film Jánošík. Natočil ho Martin Frič tuším v roce 1935. Představitele Jánošíka objevili někde v ochotnickém divadle na Slovensku. Jmenoval se Pal'o Bielik. Krásný dvoumetrový chlap, věřil jsem mu tenkrát každé slovo. Vzpomínám si, že v řadě rolí tam byli k vidění i čeští herci.
Další osudy Palo Bielika byly zajímavé. Pokud vím, byl režisér samouk, jako filmař se zúčastnil i Slovenského národního povstání. A natočil o tom dokument.Ve válečném čase se prosadil také jako herec na prknech SND. Jeho filmografie je poměrně bohatá, po mém soudu však základy řemesla příliš neuměl. Někdo o něm kdysi napsal, že vlastně celý život točil Jánošíky. S tím bych dost souhlasil. Jedna slovenská stanice zopakovala Kapitána Dabače. Kdysi jsem ten film viděl, stejně jako Vlčie diery. Jsou to vždycky příběhy chlapů, romantických hrdinů, trochu schématických, příběhy poněkud nevěrohodné. V Dabačovi jistě zaujal v titulní roli mladý Ladislav Chudík, ale i charismatický Elo Romančík, ačkoliv představoval rudého komisaře. Schématismus toho filmu je jiná kapitola, k tomu bych se nevracel.
Připojím dvě osobní vzpomínky z druhé ruky, spíše drby, snad nezáludné. Někdy na počátku sedmdesátých let jsem absolvoval služební cestu někam k Luhačovicím. V autě s námi normálními živáčky jel i jeden starý a kovaný soudruh, který tu cestu spojil se svým odjezdem do lázní. Byl naměkko, tušil, že už mu mnoho života nezbývá, rozpovídal se, vzpomínal. Zdálo se mi, že se i trochu omlouval, ale byl to jenom pocit, nevím. Někdy po únoru řediteloval krátce v bratislavských ateliérech Koliba a funkci od něj přebíral právě Palo Bielik. Vyprávěl o něm jako o velkém národovci a vlastenci, ale také jako o rovném chlapovi.
V šedesátých létech jsem se kamarádil s partou skvělých starších chlapů z barrandovských filmových laboratoří. Vzpomínali často a rádi na Bielikův film Majster kat. Také jsem ho kdysi viděl, bylo to takové obří plátno, rozmáchlý velkofilm s malou uměleckou kvalitou. Někde na počátku byla kratičká sekvence s nahými či polonahými ženami, podrobnosti si už nepamatuji. Barrandováci ovšem vzpomínali potěšeně. Tenkrát se ještě barevný film pro Kolibu vyvolával v Praze a tak chlapi vyprávěli o nahých ženách, které si mistr Bielik točil do rezervy.
Asi nejvíc o posledních létech režiséra Bielika vypovídá barevný velkofilm Jánošík. Mám dojem, že byl projektovaný dokonce jako třídílný, potom se to nějak pozastavilo, protože to opravdu bylo „umění“ nekoukatelné. Tady za přesnost neručím. Myslím, že světlo světa spatřily dva díly a byla to za velké peníze velká hrůza. Jánošíkovi horní chlapci se vozili na různých skluzavkách, v Tatrách měli v 18. století neuvěřitelné „prefíkanosti“. V roce 1968 byl Bielikovi udělen titul národní umělec. Já ho však mám a navždy budu mít spojeného se sympatickým a mužným horním chlapcem Jurou, který svým šlechtickým nepřátelům velkodušně říkával líbeznou slovenštinou: Kto ťa šanoval? Já, Jánošík!
k. Vyprávěl o něm jako o velkém národovci a vlastenci, ale také jako o rovném chlapovi.