Polštářová anabáze „Závist je zábava neschopných,“ slýchávala jsem doma. Utkvělo mi to v hlavě, a tak – věřte nevěřte – nikomu nic nezávidím.
Ta věta mého moudrého tatínka však měla ještě pokračování: „Co nemůžeš mít, to ti nebude chybět.“
A mně vlastně nechybí nic. Obklopuji se věcmi, co si můžu dovolit, a ty mi dělají radost.
Asi jsem přišla na svět se šťastnou povahou. Jedna z mých vlastností se mi do života obzvlášť hodí – a to, že nejsem nijak náročná. A tak mně bohatě stačí, co mám. Na čem ovšem lpím, to je domov. Snad mi to tak určily hvězdy.
Podle keltského horoskopu jsem jabloň. Keltové věřili, že každý člověk je srovnatelný s určitým stromem. Stromy jsou silné, slabé, voňavé, bez vůně, krásné, pokřivené, osamělé a jindy jsou jedním z mnoha v lese. Přesně jako lidé. U lidí – jabloní, nad ostatními vlastnostmi vyniká láska k domovu. Evropský horoskop mi přisuzuje znamení raka. Tito lidé prý také upřednostňují svůj domov. Je pro ně útočištěm, na který si nenechají nikdy sáhnout. Jsou fixováni na svůj domov současný, ale i ten, ve kterém vyrůstali.
V egyptském horoskopu je období mého narození přisuzováno vládě boha Geb – boha země. Toto egyptské božstvo dalo svým nositelům do vínku touhu tvořit si svůj svět z věcí a lidí pouze pozitivních a kladných. Vždy lpí na svém domově. Staří indiáni zase na základě pozorování přírody vytvořili promyšlený horoskop, který vyřezali do totemu. Zvolili si dvanáct zvířat a ta pro ně byla symbolem jednotlivých znamení. Mně v indiánském horoskopu přísluší datel. Ten, jak známo, si rád buduje hnízda v kmenech stromů a stále si je vylepšuje. I já si svůj byteček čančám. Však mi to předurčuje právě charakteristika datla. Lidé – datlové, milují krásný, útulný domov, ve kterém se cítí spokojeni. Tam nalézají svůj vnitřní klid a nabírají sílu do běžného života. Také podle cikánského horoskopu mám podobný pohled na svět. Mým znamením je kolo od vozu. V tomto znamení jsou prý lidé, kteří mají rádi krásné staré věci, které jim připomínají rodinu a domov jejich dětství.
Asi proto mám plný byt vzpomínek na toto období a ani za největší luxus bych ho nevyměnila.
Zdálo se mi, že v té mé malé soukromé oáze nic nepostrádám. Ovšem až do chvíle, než jsem vstoupila do příbytku kamarádky Jiřinky, které říkám Inuška. Pozvala mě do svého budoáru a já, v pohodlném ušáku, který byl prostorný málem jako Václavské náměstí, jsem si hověla a měla před očima pohovku ještě prostornější, co byla zarovnána barevnými naducanými polštářky. A tu jsem si vzpomněla, že i mé dětství bylo vystláno mnoha takovými bulíčky. Maminka i obě mé babičky, neustále nějaké polštáře patchworkovaly, vyšívaly, háčkovaly, pletly a šily. Pak jimi vyložily kanape, gauče a křesla, aby si o ně návštěvy pohodlně opřely záda, aby se jim u nás líbilo.
„Tu vadu na kráse mého domova musím odstranit,“ napadlo mě a hned druhý den jsem šla na obhlídku obchodů. Ale ruční práce z dob mých babiček nebyly nikde k mání. Už jsem málem odešla domů s dlouhým nosem, když tu mi vstoupil do cesty zastrčený malý obchůdek s velkými poklady.
Voněl heřmánkem, mateřídouškou a levandulí.
Vybrala jsem tu dva vyšívané polštářky a celá spokojená běžela domů. Ale moje nadšení mě opustilo hned, jak jsem je urovnala na sedačku.
„Abych je málem hledala lupou,“ mračila jsem se.
Nic nepomohlo, že jsem je popadla za cípky a natřásala v nich peří a rovnala jeden přes druhý.
„Musím ještě dva přikoupit,“ rozhodla jsem se a zamířila znovu do obchůdku plného vůní a vzpomínek. Zacinkal zvonek nad dveřmi a já mezi policemi s věcmi z dob, které byly a už nebudou, vybrala každému polštáři bratříčka. Doma jsem ty dva páry vyšívané krásy zkoumala kritickým pohledem, ale zase se mi zdálo, že to není ono. Stále jsem měla před očima ten Inuščin gauč, vrchovatý polštáři, co dával na celý pokoj najevo, jaké nabízí pohodlí.
„Vezmu si, prosím, ještě dva polštářky,“ řekla jsem druhý den prodavačce ve voňavém obchůdku.
Už mě znala líp než své boty, a tak se na mne sladce usmála, jako by olízla lžičku medu z kameninového bucláčku, co stál na pultě.
„Když vám je prodám, zbude mi tu jeden jediný,“ ukázala na polštář v proutěném košíku na prádlo. „Vezměte si i ten, ať mu tu není smutno.“
Asi jsem příliš outlocitná, protože mě nemusela vůbec přemlouvat, a hned jsem zaplatila i ten poslední.
Konečně i má sedačka byla vrchovatá naducanými polštářky. Seděly ve vyrovnané řadě na pohovce, pěkně jeden vedle druhého, a pestrobarevně prozářily celý pokoj.
Kdykoli jsem kolem nich prošla, pohladila jsem je očima a to podívání zase pohladilo na oplátku moji duši.
Žili jsme spolu v náramné shodě přesně týden.
Já byla od rána do večera někde v luftu a vracela jsem se domů až pozdě večer. Přivítal mě pokaždé tichý byt, ve kterém voněla na celé kolo rozkvetlá Hoya carnosa, zvaná voskovka. Z květináče na skříni těsně u záclony padala jako mohutný zelený vodopád až skoro na zem. Je mojí favoritkou mezi všemi květinami, s kterými bydlím, protože obzvlášť bohatě kvete a voní omamnou vůní nejen na celý pokoj, celou předsíň, celý byt, ale voní přes polstrované dveře i na chodbě, na schodech a také u výtahu. Sousedé se vyptávají, cože to tak voní z mého bytu a nevěří, že je to tahle květina, co má nejdříve poupata jako porcelánové knoflíčky a pak květenství porcelánových hvězdiček s medovou krůpějí uprostřed. Nejspíš mě obyvatelé sousedních bytů podezřívají, že tajně destiluji a míchám na koleně parfémy z růží, jasmínu, lilií, kosatců či fialek. Asi jsou přesvědčeni, že znám tajné francouzské recepty na parfémy z doby Kateřiny Medicejské, manželky krále Jindřicha Orleánského, která v 16. století udělala z parfémů módní novinku v Evropě. Třeba věří, že mé vědomosti sahají až ke starým Číňanům, Egypťanům, Peršanům, Řekům a Římanům, ale snad ještě dál, až do starověké Mezopotámie, kde umění vyrábět parfémy vzniklo.
Vůně v mém bytě se dala opravdu krájet. Přes třicet květů, to už je vážně síla. Já si však myslím, že na grády té vůni přispěly i rozkvetlé květy na polštářích, vyšitých barevnými nitkami rukama babiček a prababiček. Už tu dávno nejsou mezi námi, ale jejich ruční práce, ty tady po nich zůstaly a lahodí oku i srdci. Vyšívané květy vypadají, jako by je právě někdo utrhl na zahrádce ještě dřív, než se z nich skutálí rosa, ještě před tím, než vyjde slunce a než jim slunečním žárem povadnou okvětní lístky. Jsem přesvědčená, že když k nim přivoním, z jejich silné vůně se mi zatočí hlava.
Sedmý den byla sobota a já přišla domů dříve než obvykle.
„Konečně se zas jednou podívám, co se děje ve světě,“ hodlala jsem se posadit k televizi.
Na pohovce už seděly polštáře. Naparovaly se na všechny strany a zabíraly celou plochu k sezení. Sedla jsem si tedy na volný cípeček pohovky, jen tak, na půl jedné půlky, a dívala se společně s nimi na televizní noviny.
Vůbec mi nevadilo, že zabraly celý gauč. Vždyť jsem si je dobrovolně pustila do svého života, do svého bytu, na svou pohovku.
Náhle se z předsíně ozval zvonek. Zvonil naléhavě, jako když hoří, jako když probíhá evakuace domu, protože hrozí jeho zřícení.
Vstala jsem ze sedačky a šla otevřít.
Zdálo se mi, že slyším, jak se polštáře spokojeně zavrtěly a pak si oddychly, že jim už nezabírám životní prostor.
„Půjč mi kvasnice,“ dal se mezi dveřmi do prosíka soused Karel. „Chci zadělávat knedlíky a nemám je.“
„Pojď dál,“ zvala jsem Karla. „A sedni si.“
Podíval se na obsazený gauč a posadil se na židli.
Štrachala jsem v lednici a Karel zatím seděl a drbal si patu o patu.
„Koukám, že sis koupila polštářky,“ ukázal na pohovku. „Ruční práce, to je na první pohled vidět.“
„Líbí se ti?“ zeptala jsem se.
„Moc,“ přitakal. „Podobné vyšívala naše stařenka,“ odpověděl a já viděla, jak se jeho oči hned zadívaly přes zeď daleko, až někam ke Klatovům a ještě dál, až do jeho dětství.
Dala jsem mu kostičku kvasnic a z pohovky pobrala dva polštáře. „Jsou tvoje,“ řekla jsem a podala mu je. „Budou tě těšit stejně, jako těší mě.“
Pak jsem spočinula pohledem na prázdné místo na pohovce.
„Závist je zábava neschopných,“ slýchávala jsem doma. Utkvělo mi to v hlavě, a tak – věřte nevěřte – nikomu nic nezávidím.