Když někam cestuji hromadnou dopravou, beru si do kapsy útlou knížečku s názvem, který je v titulku. Jsou s ní spojena dvě vzácná jména. Sergej Jesenin a Jan Zábrana.
Život a dílo toho ruského básníka připomíná kometu. Odešel krátce po třicítce, patrně jako sebevrah, okolo jeho smrti bylo hodně nejasností. Nezapomínejme, že v roce jeho smrti, v roce 1925, nejen v Petrohradě doslova zuřila „bolševická revoluce“ a krutý vtip o těch, kteří při jedné kolektivní smrti nejedli houby, až děsivě vypovídal o tehdejší realitě.
Jesenin za svůj krátký život stihl čtyři manželství, první a poslední takové pololegální. Byl miláčkem žen, fyzicky mimořádně pohledný snílek i opilec, duše roztříštěná, ale geniální. Za připomínku určitě stojí jeho manželství s extravagantní americkou tanečnicí Isadorou Duncanovou, kterou možná nejvíc nakonec proslavila tragická smrt, vhodná skoro do hororových čítanek. Ale kdo chce znát víc, jistě si dohledá.
Jaké blaho v kupce sladce dřímat,
hubou luny seno sežvýkat…
Kde jsi, kde jsi, tichá radosti má,
nechtít nic a přesto mít vše rád…
Vlastně i život Jana Zábrany v něčem připomíná kometu, i když navenek ne tak zářivou. Bylo mu dáno jenom padesát tři let života a kolik krásné práce za ním zůstalo. Sudičky mu do vínku nadělily komunismus ve věku nejcitlivějším. Byl ročník 1931 a tak ho „Vítězný únor“ zastihl v sedmnácti. Časem semlel i oba jeho rodiče, kteří skončili v komunistických kriminálech.
Nedostal se na žádnou vysokou školu, přesto jeho vzdělání a odbornost vysoko převyšovaly nejen tehdejší průměr. Jeho paměti Celý život mohly vyjít až po „sametu“, a když jsem je poprvé četl, žasl jsem, jak on, sedmnáctiletý kluk, měl jasno o zlu komunismu, jak byl už v té době poučený, vzdělaný.
Tak odkvetou i naše dny,
Jak hosté, co jen prošli sadem.
Když v zimě nejsou květiny,
Nač trápit se tím, kde je najdem.
Když si projdete výčet jeho díla, asi se vám trochu zatají dech. Psal zajímavé básně a ve svých pamětech vypráví, jak mu je komunističtí „vyměšovači citů“, režimní básníci a současně redaktoři nejen zakazovali, ale současně i vykrádali. Na volnou nohu přešel jako překladatel v roce 1954 a asi nemusím zdůrazňovat, jak těžké pro něj bylo uživit rodinu. Neživil se jenom překlady, byl také respektovaný editor, recenzent, komentátor literatury.
Ale neshýbal se, neuhýbal, prosazoval se především svými schopnostmi. Jednu dobu patřil i k „pokrývačům“, kryl třeba A. Přidala, manžele Pellarovy. Patřil k přátelům Josefa Škvoreckého a z jejich společné autorské dílny jsou skvělé detektivky o detektivní kanceláři Ostrozrak, o vraždách nejen se zárukou. Asi bych měl zmínit, že okolo těch detektivek propukla trochu nechutná aférka, protože vdova po Zábranovi tvrdila, že on byl jediným autorem. Za komunistů pochopitelně Škvorecký jako autor nemohl být uveden. Pokud vím, Škvorecký to odmítl, ale dál to nerozmazával. Četl jsem ty detektivky s velkým potěšením a Škvoreckého vypravěčský dar jsem v nich potkal.
Já už jsem hotov. Už nemůžu zpátky.
Vidíš těch flašek tu stát?
Já už si sbírám jen zátky
duši chci zašpuntovat.
Jan Zábrana je téma na skvělou diplomovou práci. Určitě už jich několik existuje. Já měl ambice jenom na připomínkový blog. A jak už se každý trochu držíme svého tématu, naskočilo mi jméno jiného pozapomenutého genia, Vratislava Blažka. Oba byli přátelé Josefa Škvoreckého, oba velmi poškození komunisty. Ovšem Blažek jako mladý muž vstoupil do KSČ, kdežto Zábrana snad nikdy. Nakonec ten zlovolný režim semlel nepřímo oba.
Řekl jsem své milé: To z té výšky sem
Hází někdo bílý kvítek za kvítkem.
Jenom zatop v kamnech, postel rozestel,
Bez tebe bych v srdci metelici měl.
Je trochu paradoxem té temné doby, že nám přinesla i několik kongeniálních překladatelů. Zábrana cizeloval Jesenina skoro třicet let a je to na těch překladech znát. Tak vám snad nebude vadit, když text proložím několika střípky z Jesenina.
