JULES VERNE
* 8. 2. 1828 NANTES
+ 24. 3. 1905 AMIENS
Vše, co si myslím, vše, co si představuji, zůstane vždycky za pravdou, protože přijdou chvíle, kdy výtvory vědy překonají výtvory imaginace.
Jules Verne
„Je třeba uznat pane Ralphe, že se vám povedl dobrý vtip, když jste řekl, že se zeměkoule zmenšila. A tak tedy, protože se dnes dá objet za tři měsíce…"
"Za pouhých osmdesát dní," řekl Phileas Fogg. "Opravdu, pánové," dodal John Sullivan, "za osmdesát dní, od té doby, co byla zahájena doprava na úseku trati Great Indian Peninsular Railway mezi Rothálém a Alláhábádem, a zde je výpočet, který sestavil Morning Chronicle …"
Následuje podrobný časový rozpis putování kolem světa z Londýna přes Suez do Bombaje, Kalkaty, Hongkongu a do Japonska, odtud do Spojených států a přes Atlantik zpět do Londýna. Součet jednotlivých úseků dává právě oněch osmdesát dní. Nad ním se rozvine polemika mezi členy Reformního klubu o možných překážkách a nepředvídaných zdrženích. která vyústí v uzavřeni sázky.
"Vsadil bych se o čtyři tisíce liber," zvolal Stuart, "že taková cesta, konaná za těchto podmínek, je nemožná."
"Naopak, je docela dobře možná," odpověděl pan Fogg.
,Dobrá, tak ji tedy vykonejte'"
"Cestu kolem světa za osmdesát dní?" .
"Ano."
"Souhlasím. "
..A kdy?"
"Hned."
"To je šílenství," volal Andrew Stuart.
Phileas Fogg vsadil celou polovinu svého jmění, druhou polovinu si vzal s sebou a ještě téhož večera ve tři čtvrti na devět se vydal se svým sluhou na cestu kolem světa, na níž musel překonat mnoho překážek a nástrah a prožít četná dobrodružství, aby se za osmdesát dní, přesně na den i hodinu vrátil do Reformního klubu…
To je jedna ze vstupních scén snad nejznámějšího a nejlepšího románu Julesa Verna, který se nám vepsal do paměti pod názvem Cesta kolem světa za osmdesát dní.
Verne jej napsal, když mu bylo čtyřiačtyřicet let, kdy už byl znám nejen ve Francii a Evropě, ale i v Americe, Japonsku, Číně, Kanadě a Iránu jako nejúspěšnější spisovatel románů zcela nového typu. Jako podnět k Cestě kolem světa prý mu stačila příručka, kterou vydala cestovní kancelář Thomase Cooka. Román začal otiskovat francouzský list Le Temps na pokračování, a sotva s tím začal, vyletěl náklad listu prudce nahoru. Čtenáři se rozdělili do dvou táborů a uzavírali mezi sebou sázky, pařížští dopisovatelé amerických deníků posílali do svých redakcí kabelogramy o postupu Philease Fogga, zástupci paroplavebních společností nabízeli Vernovi závratné sumy, dá-li hrdina přednost některé z jejich lodí.
Tím úspěch nekončil, zakrátko se zrodil nový a byl ještě oslnivější: Verne dostal nabídku, aby s dramatikem Dennerym zpracoval román jako divadelní hru. Premiéra, která se konala 8. listopadu 1874, překonala i nejfantastičtější představy. Na jevišti se střílelo, tančily indické bajadéry, vystupovali cvičitelé s kobrami, ba dokonce i živý slon. Paříž šílela, nenasytila se tohoto ohňostroje zábavy ani po dvousté repríze, hra se dávala po celé Evropě (v roce 1889 také v Národním divadle v Praze), hrála se i v Americe a na Verna se konečně začal z rohu hojnosti sypat zlatý déšť.
Byl to desátý román edice, která vycházela u nakladatele Hetzela pod názvem Podivuhodné cesty. Předcházely mu neméně slavné, které utkvěly v povědomí těch již několika generací lidí na celém světě. Připomeňme alespoň ty nejznámější: Pět neděl v balóně, Cesta do středu Země, Děti kapitána Granta, Ze Země na Měsíc a Dvacet tisíc mil pod mořem. Ale to byl teprve začátek, vždyť Verne byl mladý a čekalo ho ještě dlouhé období velice plodného života. Vraťme se však do starší minulosti.
Proti vůli rodičů
Vstoupil do tohoto podivného světa 8. února 1828, a to v rodině ctihodného advokáta Pierra Verna a Sofie rozené Allotte de la Fuye v přístavním městě Nantes. Advokacie se u Vernů dědila z otce na syna, a protože Jules přišel na svět jako prvorozený, měl jednou i on převzít dobře prosperující kancelář po svém otci. On sám si s tím hlavu nelámal, vstřebával do sebe obrazy tohoto města počestných občanů, ruch v přístavu, hrkot fiakrů i důstojné kolébání bílých omnibusů tažených bílým čtyřspřežím (však se jim tu říkalo Bílé paní), kolesové parníky se stěžni a plachtovím plující po Loiře. Když se naučil číst, hltal dobrodružné knížky Fenimora Coopera a nebyl s to se nabažit Defoeova Robinsona.
Bylo mu jedenáct let, když ho svedla touha spatřit vysněný svět na vlastní oči - pokusil se uprchnout na poštovní lodi do Indie. Nepodařilo se mu to, otec ho dohonil v nejbližším přístavu a přísně ho potrestal, ale touha vymanit se z otcovy nadvlády v Julesovi, jak mu přibývalo let, vzrůstala.
Na lyceu studoval sice s nevalným prospěchem a maturitu složil "s odřenýma ušima", ale otec od svého záměru neustoupil. Vypravil ho do Paříže, aby tam vystudoval práva. Snad by nakonec podlehl naléhání a převzal otcovu kancelář, kdyby si v době, kdy skládal poslední zkoušky, nezajeli dva jeho strýci do Paříže vyhodit si z kopýtka. Ti ho uvedli do salónů pařížské společnosti, osobně se poznal s Victorem Hugem i Alexandrem Dumasem.
To rozhodlo. Bude také psát, stane se spisovatelem. Marně mu otec domlouval, marně se ho pokoušel vyhladovět. Mladý Jules Verne to nejprve zkoušel s divadelními hrami (jedna se hrála pod Dumasovým jménem), psal povídky pro almanach Musée des familles, živořil jako tajemník v Lyrickém divadle, po svatbě se na radu svého švagra pustil do burzovního podnikání, znovu to zkoušel s divadelními fraškami a povídkami - klopýtal, bloudil, tápal a třel přitom bídu.
V době tohoto bezúspěšného hledání se seznámil se skupinou amatérských nadšenců pro vzduchoplavbu, kteří se v té době pokoušeli zkonstruovat helikoptéru. Patřil k nim také Félix Tournachon, známý spíš pod jménem Nadar. I on patří k osobnostem, které natrvalo vešly do dějin. Nadar se do nich zapsal nejen jako vynikající fotograf, ale i jako jeden z prvních vzduchoplavců. Spřátelili se a Verne se začal vážně zajímat o technickou stránku aviatiky. Svůj podíl na Vernově zájmu o vědu měli matematikové a fyzikové, kteří se scházeli u profesora Garceta, a Gestovatel Jacques Arago, který absolvoval cestu kolem světa (a skvěle ji popsal) a ve svých padesáti letech, ač slepý, vedl výpravu francouzských zlatokopů do Kalifornie. Kolem něho se soustřeďovali cestovatelé, vědci i dobrodruzi a probudili ve Vernovi nový zájem - začal vážně studovat geografii.
Ale vždyť chtěl být spisovatelem, nikoli vědcem. Lze spojit tyto dva zájmy? Může věda poskytnout nosná témata pro beletrii? Zkusí to. Jestli Dumas prorazil s historickým a Balzac a Hugo se společenským románem, on napíše "vědecký román", v němž by se uplatnily jak jeho zájmy o techniku a zeměpis, tak i literární ambice. A bude těch románů mnoho a vytvoří společnou řadu, kterou nazve Podivuhodné cesty. Jejich jevištěm bude svět, jejich hrdinou věda.
Protože mu tehdy učarovala vzduchoplavba, zrodil se první román, který nesl typické rysy všech budoucích verneovek. Jmenoval se Pět neděl v balóně a stal se bestsellerem roku 1863. Verne v něm uplatnil nejen všechny tehdejší poznatky o létání v balónech a nejen zkušenosti cestovatelů při objevování Afriky, ale i smysl pro dramatický děj i humor, a to vše dokázal vyjádřit moderním stylem se svižnými dialogy a okouzlujícími, i když trochu naivními postavami.
Nesplněné sny
Dodnes se nikomu nepodařilo zjistit, jak vypadala původní verze tohoto románu. Na dnešní podobě má svůj podíl Vernův nakladatel Hetzel. Tito dva lidé jako by se hledali: Verne potřeboval nakladatele, který by měl porozumění pro tento nevyzkoušený druh literatury. Hetzel hledal autora pro svůj magazín zaměřený na "výchovu a zábavu" dorůstající mládeže. Jisté je, že Verne musel první verzi důkladně přepracovat, potlačit technické a vědecké pasáže ve prospěch čtivosti.
Po překvapivém úspěchu prvního románu Hetzel déle nečekal a nabídl Vernovi lákavou smlouvu: Verne dodá každý rok dva svazky, Hetzel za ně bude platit paušálně dvacet tisíc franků, smlouva bude uzavřena na dvacet let. Verne podepsal. Nejméně dvacet let bude připoután k Hetzelovi a k ediční řadě, kterou sám navrhl a jejíž náplň předznamenal svým románem Pět neděl v balóně.
Zdálo by se, že se všechno dostalo nejlepší cestu. Verne pilně psal, Hetzel jeho práce pravidelně vydával, čtenáři se nemohli dočkat dalších, a přesto se Verne necítil zcela spokojen. On toužil prorazit do světa "velké literatury", ale nakladatel ho nutil, aby orientoval své romány na dospívající mládež.
K dobru, či ke škodě Vernova díla? Odpovědět na to tehdy nikdo nedokázal, nikoho to také nezajímalo – kromě Verna, jenž nepřestával snít o slávě takového druhu, jakou svět obdařil Dumase, Balzaka a Huga, to zářivé trojhvězdí francouzské literatury. A protože si byl vědom, že jako autor literatury pro mládež se mezi tyto velikány těžko kdy zařadí, osazovala se v jeho duši trpkost, které se nikdy nezbavil.
Smlouva je však také věc cti a Verne byl člověk ryzího charakteru. Plnil ji poctivě, každý rok odevzdal své dva svazky napsané podle nejlepšího svědomí. Hlad po tvoření ho neopouštěl a jeho fantazie se zdála být nevyčerpatelná. Jeho červené knížky se zlatou ražbou otvíraly nenasytným čtenářům svět neprobádaných kontinentů, moří, ostrovů, ale i útrob Země a hlubin oceánů a nebeských prostor. Oživil je hrdiny s vůlí po poznání, po činech, lidmi, kteří zápasí s tajnými silami přírody a vítězí nad zlem, které představují nejen různí padouši, piráti a desperáti, ale i zdánlivě noblesní jedinci, jaké představuje například kapitán Nemo z románu Dvacet tisíc mil pod mořem. "Kapitáne," říká jeden z mluvčích veliteli Nautila, "mýlil jste se, když jste se domníval, že lze vzkřísit minulost. Bojoval jste proti nutnému pokroku."
Zpočátku spojoval Verne pokrok s rozvojem vědy a techniky. V nich spatřoval sily, které zajisti lidstvu materiální potřeby, a to v takové míře: že dojde k vyrovnání sociálních rozdílů a nastolení plné svobody. Současně však nemohl zůstat slepý a hluchý k událostem, jež se za jeho života valily ulicemi Paříže, k bouřím roku 1848, k nešťastné válce s Pruskem a konečně k oněm slavným i tragickým dvaašedesáti dnům Pařížské komuny. Jeho přátelství s Groussetem, Reclusem a Louisou Michelovou, kteří v Komuně hráli významnou roli, ovlivnila jeho myšlení nejsilněji.
Zůstala jedině práce
Po masakrech v pařížských ulicích se naivní představa Vernova o nenásilné přeměně světa ve společnost sobě rovných a svobodných lidí zhroutila a se ztrátou iluzí vychladla i jeho láska k městu poznamenanému krvavými násilnostmi.
Verne hledal útočiště a našel je v Amiensu. V Amiensu pracoval v tamní Akademii, ve volbách kandidoval za "levé", jako zvolený radní rozvíjel kulturní život města s takovým elánem, že mu prezident udělil řád Čestné legie a jeho italský obdivovatel Zanini mu nabídl obrovskou sumu, aby mohl kandidovat do senátu a později na úřad prezidenta. Verne však netoužil po roli politika.
Ve sparťansky zařízeném pokojíku ve věži amienského domu si stvořil svůj vlastní svět, v němž věda a technika sice stále hrály prim, ale už to nebyl svět průzračně čirý a přímočarý. Naopak, Verne v něm ve svém zmoudření už dokázal rozeznávat síly zla, pro něž se věda může stát prostředkem k uchvácení moci. Proto ve svých románech prozrazuje obavu ze zneužiti vědy, proto se v jeho Vynálezu zkázy ozývá apel na morální odpovědnost vynálezce, proto se v jeho Plujícím ostrově objevuje myšlenka, že sebedokonalejší technika nebude lidem nic platná, pokud nebudou mít dobrou vůli.
Nebyl by to však Verne, kdyby upadal do beznaděje. Dokázal překonat své niterné deziluze, dotírající nervovou chorobu, smutek nad ztrátou matky a Hetzela i duševní otřes, který mu způsobil synovec, když na něj spáchal atentát.
Za svůj život napsal víc než šedesát románů. Uplatnil v nich všechno, co mohl poznat ve světě rozvíjející se techniky, a ve svých vizích dokázal domýšlet to, co se teprve rodilo a co se uskutečnilo jen nedávno: řiditelné vzducholodě, letadla těžší vzduchu, ponorky, helikoptéry, všestranné využiti elektřiny, film a televizi, ba i dobytí vesmíru, ale také zbraně hromadného ničení, bezpilotní zbraně a bojové plyny. Vždycky však v jeho románech zvítězili lidé, kteří se semkli, aby společně čelili zlu.
Tím se stává jeho dílo aktuální i dnes, svou důvěrou v lidstvo a pokrok promlouvá Verne se stejnou naléhavostí, s jakou své romány tvořil.
Přečetli jsme za vás - Zdroj: Jan Marek; Přemožitelé času
Zprostředkoval:Zdeněk Jeklovec